Sedivy V, Joshi S, Ghaly Y, Mizera R, Zaloudikova M, Brennan S, Novotna J, Herget J, Gurney AM. American Journal of Physiology – Lung Cellular and Molecular Physiology. 2015 Jan 1;308(1):L48–57. doi: 10.1152/ajplung.00362.2013. Epub 2014 Oct 31. IF: 4.08
Publikaci představuje první autor MUDr. Vojtěch Šedivý z Ústavu patologické fyziologie 2. LF UK.
Plicní cévy se od systémových liší reakcí na nedostatek kyslíku. Akutní hypoxie způsobuje vazokonstrikci, která je klíčovým fyziologickým mechanismem pro udržení optimální oxygenace arteriální krve, naopak chronická hypoxie vede k rozvoji plicní hypertenze.
Mechanismus odpovědi plicních cév na snížení parciálního tlaku kyslíku není přesně znám, ale podílí se na něm snížení aktivity/exprese napěťově závislých draselných kanálů (Kv). V naší práci jsme se zabývali podskupinou Kv kanálů, konkrétně Kv7 (KCNQ) použitím selektivního blokátoru linopirdinu a aktivátoru flupirtinu. Pokusy jsme prováděli na perfundovaných izolovaných plicích laboratorních potkanů, chronické hypoxii byla zvířata vystavena v hypoxické komoře.
Ukázali jsme, že linopirdin působí na plicní cévy velmi podobně jako akutní hypoxie. Linopirdin navodí reakci izolovaných plic k hypoxii, potencuje hypoxickou plicní vazokonstrikci (HPV) a následná blokáda nespecifickým Kv blokátorem již neovlivňuje HPV. Soudíme tedy, že právě inhibice KCNQ kanálů má pro HPV klíčový význam.
Naopak rozvoji plicní hypertenze se dá zabránit podáváním flupirtinu v průběhu expozice hypoxii, zároveň se při hypoxii snižuje exprese mRNA Kv7.4 podjednotky kanálu. Snížení exprese KCNQ kanálů v časných fázích expozice hypoxii se tedy podílí na rozvoji plicní hypertenze.
Naše práce se zabývá základním výzkumem. Snažíme se pochopit a popsat fyziologické a patofyziologické mechanismy. Přímý dopad do klinické praxe je malý, o využití aktivátorů KCNQ kanálů v léčbě pacientů s plicní hypertenzí můžeme jen spekulovat, data k tomu zatím nemáme.
