Přednášky
IMUNOLOGICKÉ ASPEKTY PROTINÁDOROVÉ CHEMOTERAPIE
R. Špíšek1
1 Ústav imunologie, UK 2. lékařská fakulta a FN Motol v Praze
Chemoterapie zůstává hlavní léčebnou modalitou v terapii nádorových onemocnění. I přes obrovský pokrok má chemoterapie své limity, např. vznik rezistentních populací nádorových buněk a následný relaps onemocnění. Další prostor pro zlepšování strategie léčby nádorových onemocnění by mohla představovat kombinace chemoterapie s novými přístupy, jako například protinádorovou imunoterapií. Úspěch vakcinace proti infekčním chorobám vedl ke snahám o využití imunitního systému také v boji proti nádorovým onemocněním. Aktivace účinné imunitní reakce proti nádorovým buňkám by byla významným přínosem pro terapii nádorů. Imunitní odpověď vyvolaná proti nádorové buňce by napomáhala v kontrole růstu populace nádorových buněk i po ukončení cytostatické léčby. Pro vývoj kombinovaných chemo-imunoterapeutických protokolů by bylo výhodné identifikovat léčiva, která zabíjí nádorové buňky způsobem, který aktivuje imunitní systém. Možnost, že některá chemoterapeutika mohou indukovat tzv. imunogenní buněčnou smrt byla poprvé naznačena ve studiích laboratoře L. Zitvogel. Její skupina ukázala, že léčba nádoru antracykliny vede k aktivaci imunitní odpovědi proti nádorovým buňkám. Naše skupina publikovala zjištění, že inhibitor proteazomu bortezomib (Velcade), indukuje imunogenní smrt buněk mnohočetného myelomu. Imunogenní nádorové buňky byly v této práci charakterizovány povrchovou expresí proteinu hsp90. Zajímavé je, že v práci, která navazuje na prvotní publikaci, identifikovala skupina L. Zitvogel povrchově exprimovaný kalretikulin, jako molekulu zodpovědnou za imunogenicitu nádorových buněk v jejich modelu. Hsp90 i kalretikulin patří mezi proteiny teplotního šoku a za normálních okolností jsou exprimovány v endoplasmatickém retikulu. Translokace na povrch buňky je tedy signálem pro aktivaci antigen prezentujících buněk a zahájení protinádorové imunitní odpovědi. Limitem těchto prvotních prací je, že byly provedeny na myším modelu (L. Zitvogel), popřípadě na limitovaném počtu lidských nádorových linií. Omezený je i počet dosud testovaných léčiv. Identifikace chemoterapeutik, která indukují imunogenní buněčnou smrt a objasnění molekulárních mechanismů je nesmírně důležité pro racionální design chemoterapeutických protokolů. Jak bylo zmíněné výše, při jejich zařazení do chemoterapeutických protokolů by zároveň s přímým cytotoxickým účinkem na nádorové buňky mohlo dojít k indukci protinádorové imunitní odpovědi a prodloužení klinických odpovědí.
Grantová podpora: Výzkumný záměr MŠMT MSM 0021620812, GAČR 310/08/0838
STANOVENÍ T–REGULAČNÍCH LYMFOCYTŮ NA ODDĚLENÍ KLINICKÉ IMUNOLOGIE.
J. Grecová, A. Skalická
Ústav imunologie, UK 2. lékařská fakulta, Fakultní nemocnice v Motole
Hlavní funkcí T–regulačních lymfocytů je udržování homeostázy v imunitním systému. Jejich tlumivé působení potlačuje zánětlivé reakce a zabraňuje poškození tkání. Jsou definovány funkčně svou schopností potlačovat aktivaci a proliferaci CD4+ a CD8+ efektorových lymfocytů. Z celé řady T-regulačních lymfocytů se jako velmi důležité jeví tzv. přirozené T regulační /Treg/ lymfocyty. Tyto buňky jsou označovány jako Foxp3+CD4 natural Treg. Tvoří přibližně 5–10 % z celkového CD4+-lymfocytů.
Stanovení Treg se provádí z mononukleárních periferních krevních buněk izolací pomocí hustotního gradientu. Měření se provádí na průtokovém cytometru.
Výsledkem analýzy je populace CD3+CD4+CD25+FoxP3+.
PORUCHY MECHANISMŮ VROZENÉ IMUNITY
A. Šedivá
Ústav imunologie UK 2. LF a FN v Motole, Praha, Česká republika
Primární imunodeficience představují jasně definovanou skupinu onemocnění, u kterých dochází k poruše imunitních funkcí na vrozeném podkladě. Klasicky se primární imunodeficience dělí na deficience humorální, buněčné a kombinované, deficience fagocytární a deficience komplementu. Dynamický rozvoj poznatků o primárních imundeficiencích však mění toto základní dělení a zařazuje celé skupiny nových onemocnění, jako jsou právě poruchy mechanismů vrozené imunity.
Do této kategorie se kromě poruch fagocytárních a komplementu nově zařazují deficity postihující receptory a signální cesty účastnící se iniciálních, vrozených kroků imunitní reakce a dále celá skupina periodických zánětlivých stavů.
K defektům receptorů a signálních cest patří poruchy spojené s TLR receptory a následnými signálními cestami. Dosud jsou popsány deficity TLR3 a UNC93B, které jsou klinicky asociovány s projevy herpetické encefalitidy. Objevy mutací právě v těchto molekulách logicky zapadají do současného pohledu na rozvoj imunitní odpovědi, neboť TLR3, TLR7 a TLR9 jsou receptory účastnící se v obraně proti virovým infekcím. Zcela recentně bylo popsáno, že úlohou UNC93B je právě podpora nitrobuněčného transportu TLR7 a TLR9 na místo jejich exprese v endolysosomech. Ztráta funkce všech zmíněných molekul hraje zásadní roli v rozvoji těžké herpetické encefalitidy, která se tímto řadí do kategorie primárních imunodeficiencí.
Do stejné skupiny spadají mutace v molekule IRAK4 a zcela nedávno objevené mutace v MyD88, které vedou k opakovaným a těžkým pneumokokovým infekcím a zasahují stejně jako výše popsané mutace do drah prvního rozpoznání patogenu rodinou TLR molekul.
Do širší oblasti vrozené imunity taktéž spadá skupina zvýšené vnímavosti k mykobakteriálním infekcím a infekcím atypickými mykobakteriemi, která zahrnuje řadu molekul z oblasti cyotokinů, jejich receptorů a signálních molekul, IFNγR, IL12, IL12R, IL23, STAT1.
Poslední jasně definovanou skupinou je celá oblast periodických horeček a zánětlivých stavů. I tato se nyní již rozděluje na klasické periodické horečky se základními jednotkami Familiární středozemní horečka, HyperIgD syndrom, TRAPS (tumor necrosis factor receptor-associated periodic syndrome) a chladem vyvolané zánětlivé stavy CINCA (chronic infantile neurological cutaneous and articular syndrome), Muckle-Wells syndrom a chladovou urtiku. Kromě těchto klasických nosologických jednotek se nyní objevují i poruchy v intracelulárních molekulách, které rozpoznávají patogeny a řídí zánětlivou odpověď vůči nim. Mutace v těchto molekulách přispívají k rozvoji dalších onemocnění, zahrnujících Blau syndrom a m. Crohn.
Z uvedených údajů je patrné, že mechanismy vrozené imunity jsou zcela zásadně důležité pro správný průběh imunitní reakce. Jedná se o velmi dynamické pole, kde se dají očekávat další významné poznatky, které ovlivní diagnostiku a léčbu primárních imunodeficiencí.
Podpora: VZ MSM 002 162 0812
DENDRITICKÉ BUŇKY A INDUKCE TOLERANCE
J. Bartůňková, K. Sochorová, D. Rožková a R. Špíšek
Ústav imunologie UK 2. LF a FN Motol
Dendritické buňky (DC) jsou v organismu nejdůležitější buňky prezentující antigen. Na charakteru interakce s antigenem a zejména na mikroprostředí, ve kterém se tato iniciální interakce odehrává, záleží výsledek imunitní reakce – buď indukce efektorových mechanismů imunity vedoucí k eliminaci cizorodého nežádoucího antigenu, anebo indukce tolerance. Dendritické buňky pěstované in vitro se využívají k indukci např. protinádorové imunity. V našem projektu se zabýváme nejen tímto přístupem, ale i možnostmi in vitro kultivace DC, které by měly tolerogenní potenciál. Testovali jsme několik klinicky relevantních léčiv ze skupiny kortikosteroidů a dále aktivní formu vitaminu D3 (calcitriol) a jeho syntetický analog paricalcitol. V in vivo studii jsme sledovali efekt jednorázového podání bolusových dávek metylprednisolonu a 2 týdenního podávání paricalcitolu na zastoupení subpopulací DC (plasmacytoidních a myeloidních) v periferní krvi.
Materiál a metody:
Z monocytů periferní krve byly v přítomnosti GM-CSF a IL-4 připraveny nezralé DC a následně maturovány lipopolysacharidem (LPS). Buňky byly vystaveny působení kortikosteroidů (dexamethasonu, prednisonu), kalcitriolu a parikalcitolu v průběhu diferenciace, maturace, nebo v průběhu obou dějů. Následně jsme sledovali fenotypové (expresi kostimulačních molekul, molekuly CD83, CD14, MHC II. třídy) a funkční (endocytární aktivitu, produkci cytokinů, schopnost stimulovat antigen specifické lymfocyty a schopnost indukovat regulační T lymfocyty) charakteristiky DC.
Výsledky:
Po ošetření léčivy si sledované buňky i po aktivaci LPS uchovávaly fenotyp nezralých DC, a to zejména v případě, že byla léčiva použita při jejich diferenciaci. V porovnání s kontrolou byla výrazně snížena exprese CD80, CD86, CD83 a HLA-DR. Naopak byla vždy výrazně zvýšena exprese CD14, znaku typického pro prekurzory DC.
DC ošetřené léčivy si uchovaly vysokou endocytární aktivitu, ve srovnání s kontrolami produkovaly méně IL-12, klíčového cytokinu pro polarizaci Th1 imunitní odpovědi. DC ošetřené kortikosteroidy, kalcitriolem nebo paricalcitolem měly signifikantně sníženou schopnost indukce antigen specifických T lymfocytů. Schopnost indukovat vznik FoxP3 pozitivních T regulačních lymfocytů byla srovnatelná s kontrolními DC. Po čtrnáctidenním podávání paricalcitolu dialyzovaným nemocným jsme nezaznamenali rozdíl v zastoupení jednotlivých populací, na rozdíl od jednorázového podání pulsní dávky metylprednisolonu pacientům s aktivní revmatoidní artritidou, které vede k výrazné redukci počtu obou typů DC, zejména pak plasmocytoidních.
Závěr:
Z našich výsledků vyplývá, že kultivace DC s kortikosteroidy a analogy vit. D3 má vliv na jejich funkční charakteristiky ve smyslu snížené schopnosti indukovat antigen specifické T lymfocyty. Zatímco paricalcitol neovlivňuje in vivo zastoupení DC v periferní krvi, jednorázové podání kortikosteroidů vede k redukci počtu DC. Lze předpokládat, že by DC ošetřené testovanými léčivy mohly být využity pro indukci tolerance v řadě imunopatologických stavů. Velký terapeutický potenciál in vivo pak představují analogy vitaminu D s omezeným hyperkalcemickým účinkem.
Podpora: VZ MSM 002 162 0812, GAUK 7588/2007
VLIV ANALOGU VITAMINU D PARIKALCITOLU NA MORFOLOGICKÉ A FUNKČNÍ CHARAKTERISTIKY DENDRITICKÝCH BUNĚK
K. Sochorová1, V. Budínský1, D. Rožková1, Z. Tobiásová1, R. Špíšek11, S. Sulková2, J. Bartůňková1
1 Ústav imunologie UK 2. LF a FN Motol v Praze
2 Klinika gerontologická a metabolická, LF UK a FN Hradec Králové
Úvod:
Kalcitriol, aktivní forma vitamínu D, je znám svými imunomodulačními účinky, avšak jeho použití v imunologii brání jeho výrazný hyperkalcemický efekt. Paricalcitol je analogem kalcitriolu, jehož hyperkalcemický efekt je výrazně omezen, avšak jeho imunomodulační vlastnosti nebyly dosud sledovány.
Cíl:
V této studii jsme porovnávali vliv kalcitriolu a paricalcitolu na zastoupení dendritických buněk (DC) v periferní krvi a na morfologické a funkční charakteristiky DC kultivovaných z monocytů.
Materiál a metody:
Z monocytů zdravých dárců byly v přítomnosti GM-CSF a IL-4 připraveny nezralé DC. Nezralé DC byly následně maturovány lipopolysacharidem (LPS). Buňky byly vystaveny působení kalcitriolu a parikalcitolu v průběhu diferenciace, maturace, nebo v průběhu obou dějů. Následně jsme sledovali fenotypové (expresi kostimulačních molekul, molekuly CD83, CD14, MHC II. třídy a PD-L) a funkční (endocytární aktivitu, produkci cytokinů, schopnost stimulovat antigen specifické lymfocyty a schopnost indukovat regulační T lymfocyty) charakteristiky DC.
Výsledky:
Po ošetření léčivy si sledované buňky i po aktivaci LPS uchovávaly fenotyp nezralých DC, a to zejména v případě, že byla léčiva použita při jejich diferenciaci. V porovnání s kontrolou byla výrazně snížena exprese CD80, CD86, CD83 a HLA-DR. Naopak byla vždy výrazně zvýšena exprese CD14, znaku typického pro prekurzory DC. Exprese PD-L1 a PD-L2, molekul zodpovědných za regulaci T buněčné odpovědi, byla srovnatelná u kontrolních i léčivy ošetřených DC.
DC ošetřené léčivy si uchovaly vysokou endocytární aktivitu, ve srovnání s kontrolami produkovaly méně IL-12, klíčového cytokinu pro polarizaci Th1 imunitní odpovědi. DC ošetřené kalcitriolem nebo paricalcitolem měly signifikantně sníženou schopnost indukce antigen specifických T lymfocytů. Schopnost indukovat vznik FoxP3 pozitivních T regulačních lymfocytů byla srovnatelná s kontrolními DC. V rámci in vivo studie jsme sledovali vliv podávání paricalcitolu na zastoupení populací DC v periferní krvi. Po čtrnáctidenním podávání léčiva jsme nezaznamenali rozdíl v zastoupení jednotlivých populací.
Závěr:
Z našich výsledků vyplývá, že paricalcitol neovlivňuje zastoupení DC v periferní krvi, ale má vliv na jejich funkční charakteristiky ve smyslu snížené schopnosti indukovat antigen specifické T lymfocyty. Lze předpokládat, že by DC ošetřené analogy vitamínu D s omezeným hyperkalcemickým mohly být využity pro ovlivnění imunoregulačních dějů v organismu.
Podpora: VZ MSM 002 162 0812, GAUK 7588/2007
IMUNOSUPRESIVNÍ LÉČBA ZÁVAŽNÝCH FOREM ATOPICKÉHO EKZÉMU V DĚTSKÉM VĚKU
A. Poloučková1, Š. Čapková2, J. Zikán3, T. Svobodová3, P. Pohunek3, R. Zachová1, J. Kayserová1, E. Vernerová1, A. Šedivá1, J. Bartůňková1
1 Ústav imunologie UK 2. LF a FN Motol, Praha
2 Dětská poliklinika, Fakultní nemocnice Motol, Praha
3 Pediatrická klinika UK 2. LF a FN Motol, Praha
Atopický ekzém (AE) je silně svědivé chronické, vrozené, recidivující neinfekční zánětlivé kožní onemocnění, pro které je charakteristická variabilní morfologie i průběh. Nejčastěji začíná v kojeneckém nebo časném dětském věku a je spojen s osobní a/nebo rodinnou anamnézou atopie a výskytem jiných atopických onemocnění (sezónní nebo perzistující alergická rýma a astma bronchiale). Incidence i prevalence AE stoupá zejména v rozvinutých zemích, kde je nejčastějším chronickým zánětlivým kožním onemocněním dětského věku. Kumulativní prevalence v Evropě a USA se udává až kolem 20 %. AE je nejčastěji prvním projevem „atopické triády“ nebo „atopického pochodu“ (AE, alergická rýma, AB). Asi u 60 % pacientů se manifestuje v průběhu prvního roku života, nejčastěji kolem 3. měsíce věku. Do 5. roku života rozvine první příznaky 75–90 % pacientů, jenom kolem 1 % případů se objeví v dospělosti. U většiny pacientů (asi u 85 %) se projevy výrazně zmírňují věkem, závažných případů v dětském věku, které pokračují až do dospělého věku, je naštěstí méně, jenom kolem 6 %. Za závažnou formu AE v dětském věku je považováno perzistující postižení více než 1/3 plochy kůže v lokalitách netypických pro predilekci a/nebo pro daný věk a s převahou erytrodermie, s nutností pravidelného podávání lokálních kortikosteroidů a velmi často ještě propojení AE s jinými symptomy typickými pro atopii nebo alergii. Základem léčby AE je optimální péče o kůži ve smyslu úpravy poškozené kožní bariéry (její neustálé promašťování a hydratace) a v pátrání po specifických a nespecifických spouštěcích faktorech a snaze o jejich eliminaci. Následně pak stupňovitá léčba lokálními kortikosteroidy a nově i topickými kalcineurinovými inhibitory (tacrolimus a pimecrolimus). U závažných forem pak k lokální léčbě přistupuje léčba celková, mnohdy jako kombinace různých protialergických léků (antihistaminika, ketotifen, antileukotrieny, kromoglykát, antibiotika...) Pro imunosupresivní léčbu se rozhodujeme v případech, kde výše uvedené preparáty nejsou dostatečně účinné pro udržení kontroly nad průběhem onemocnění. Cílem terapie je zasáhnout do imunopatologické podstaty onemocnění a tlumit nebo regulovat nadměrnou imunologickou reakci organizmu. Podle posledních doporučení The Interantional Consensus Conference on Atopic Dermatitis II z roku 2003 jsou pro léčbu závažných forem v dětském věku, které jsou rezistentní na topickou protizánětlivou léčbu, indikovány cyklosporin A jako lék první volby, a dále azathioprim nebo methotraxát. V literatuře jsou také publikovány údaje o použití mycofenolát mofetilu, IVIG a anti-IgE. Na souboru 15 dětských pacientů se závažnými formami AE budeme prezentovat naše zkušenosti s využitím imunosupresiv v léčbě tohoto závažného chronického onemocnění.
Práce byla podpořena VZ MZ ČR 000 64 203
URTIKÁRIE V ALERGOLOGICKÉ ORDINACI
E. Vernerová
Ústav imunologie, UK 2. LF a FN Motol, Praha
Kopřivka (urtikárie) je monomorfní exantém, charakterizovaný výsevem pomfů, které mohou a nemusejí být provázeny otokem kůže nebo sliznice. Pomfy mají prchavý charakter, obvykle rychle vznikají, zanikají a při působení vyvolávající příčiny se rychle tvoří na jiných místech.
Akutní kopřivka je častější v dětském věku, chronická postihuje obvykle dospělé.
Diferenciálně diagnosticky musíme vyloučit především parazitární onemocnění kůže, poštípání hmyzem, akné, ekzém, bulózní kožní léze, erythema multiforme a vaskulitidy. Problém urtikárií spočívá v tom, že stejný klinický obraz mohou vyvolat nejrůznější faktory zevního i vnitřního prostředí, které se mohou kombinovat a podmiňovat navzájem. Klasifikace urtikárií není jednotná, obvykle vychází z etiopatogenetických mechanizmů, které se musíme snažit odhalit. Při pátrání po příčině je třeba zavzít do dlouhodobého diagnostického i terapeutického procesu pacienta v širším rozsahu než je obvyklé u jiných chorob.
Dalším důležitým faktorem v diagnostice i léčbě kopřivek je interdisciplinární spolupráce dermatologa, alergologa, endokrinologa, infekcionisty, onkologa, internisty, pediatra, psychiatra a často i dalších specialistů.
Pokud se nám nepodaří odhalit a odstranit vyvolávající příčinu urtikárie, mohou její projevy přetrvávat i desítky let. Léčba je potom pouze symptomatická. Aplikace některých léků (imunomodulancia, cytostatika, antivirotika a COX2 inhibitory) je diskutabilní.
Projevy urtikárie často svědčí pro její alergickou příčinu. Tři kazuistiky upozorňuji, že její etiologie může být zcela odlišná (infekce, psychogenní faktory, endokrinopatie).
Práce byla podpořena VZ MZ ČR 000 64 203
Postery
INTERAKCE DENDRITICKÝCH BUNĚK S ALERGENY
J. Kayserová1, D. Rožková1, V. Budinský1, I. Zentsová-Jarešová1, E. Vernerová1, M. Podrazil1, A. Šedivá1
1 Ústav imunologie, UK 2. LF a FN Motol, Praha
Úvod:
Dendritické buňky (DC) jsou profesionální antigen-prezentující buňky, schopné zahájit a amplifikovat imunitní reakci a stimulovat naivní T lymfocyty. Rozdílné subtypy DC polarizují imunitní odpověď podle povahy antigenu/alergenu. Způsob vazby alergenu na DC a jeho pohlcení zatím není zcela objasněn. V určitých situacích bude hrát roli receptor DC-SIGN, specifického C-lektinu na povrchu DC.
Cíl:
V našem projektu jsme sledovali rozdíly ve fenotypu DC po stimulaci strukturálně různými alergeny s rozdílnou glykosylací u pacientů s alergií na břízu a u zdravých kontrol. Pacienti a metody: Zpracování a prezentaci alergenu DC jsme vyšetřovali u 5 zdravých kontrol a 5 pacientů alergických na břízový alergen. Nezralé DC jsme získali z monocytů periferní krve a stimulovali jsme je alergeny (ovalbumin, alergen břízy) a ligandy Toll-like receptorů (TLR) – lipopolysacharidem (LPS) a polyI:C. Následně jsme sledovali změny povrchové exprese kostimulačních molekul (CD 80, 86), molekuly CD83 a lektinů DC-SIGN pomocí FACS analýzy a konfokální mikroskopie.
Výsledky:
Rozdíly mezi pacienty a kontrolami ve fenotypu DC jsme nepozorovali. Nezralé DC obou skupin reagovaly stejně po stimulaci TLR ligandy zvýšením kostimulačních molekul. Po stimulaci alergeny došlo jen k malým změnám exprese těchto molekul u obou skupin. Nalezli jsme ale zvýšenou expresi DC-SIGN na povrchu nezralých DC u alergických pacientů v porovnání se zdravými kontrolami. Zároveň jeho exprese výrazně klesala u obou skupin po stimulaci DC ovalbuminem (p=0,002), méně po břízovém alergenu (p=0,01).
Závěr:
DC-SIGN se ukazuje být zajímavou kandidátní receptorovou molekulou DC v iniciaci alergické reakce.
Tato práce byla podpořena granty: IGA NR 8458-5, MZ ČR 00064203 Ministerstva zdravotnictví a projektem GAUK 7840/2007 a VZ MSM 0021620812 Ministerstva školství.
VLIV AGONISTŮ TOLL-LIKE RECEPTORŮ NA BUŇKY B-CHRONICKÉ LYMFOCYTÁRNÍ LEUKEMIE
D. Rožková1, L. Novotná1, R. Pytlík1, J. Bartůňková1, R. Špíšek1
1 Ústav imunologie, UK 2. lékařská fakulta a FN Motol, Praha
B chronická lymfatická leukémie (B-CLL) je nejčastějším typem leukémie v pozdním věku.
Onemocnění je charakteristické pomalou akumulací CD19+CD5+ buněk, má velmi heterogenní klinické projevy a je těžko léčitelné konvenční terapií. B-CLL buňky jsou slabě imunogenní, což pravděpodobně přispívá k progresi onemocnění a znesnadňuje potencionální použití imunoterapeutických přístupů. Mezi látky zesilující imunogenicitu antigen prezentujících buněk patří agonisté Toll-like receptorů, evolučně konzervovaných molekul, pomocí nichž jsou rozpoznávány specifické struktury patogenů. V tomto projektu jsme se zaměřili na studium vlivu TLR agonistů na B-CLL buňky. U B-CLL buněk byla nalezena exprese TLR1, TLR2, TLR6, TLR7 a TLR9, podobně jako u paměťových B buněk zdravých dárců a agonisté těchto receptorů indukovaly zvýšení exprese kostimulačních molekul, HLA-DR a CD40. Po působení agonistů TLR7 a TLR9 buňky produkovaly TNF a IL-6, ten však v signifikantně nižším množství v porovnání s B buňkami zdravých dárců. TLR ligandy indukovaly proliferaci buněk in vitro, avšak zároveň podporovaly proces apoptózy. Ligandy TLR7 a TLR9 indukovaly zvýšení exprese prognostického markeru CD38, a to i u původně CD38 negativních buněk.
Zjistili jsme, že TLR ligandy mají široké spektrum účinků na buňky B-CLL, které mohou být relevantní při jejich aplikaci v léčbě tohoto onemocnění – navozují ve zvýšené míře apoptózu, indukují buněčné dělení, a tím mohou nádorové buňky činit citlivější k účinkům cytostatik a zvýšit jejich imunogenicitu.
Práce byla finančně podpořena grantem GAČR 310/08/P353 a výzkumným záměrem MŠM 0021620812.
VLIV THYMICKÉHO STROMÁLNÍHO LYMFOPOETINU NA SUBPOPULACE DENDRITICKÝCH BUNĚK
J. Kopecká1, D. Rožková1, A. Šedivá1
1 Ústav imunologie, UK 2. lékařská fakulta a FN Motol v Praze
Thymický stromální lymfopoietin (TSLP) je nedávno popsaný cytokin, strukturálně podobný IL-7. Produkován je hlavně epiteliálními buňkami. Podle dosud dostupných údajů TSLP in vitro aktivuje lidské myeloidní dendritické buňky (mDC) k indukci tzv. zánětlivých Th2 lymfocytů. Cílem projektu bylo kompletně charakterizovat vliv TSLP na jednotlivé subpopulace DC, a to na dendritické buňky derivované z monocytů (MoDC), myeloidní DC (mDC) a plasmacytoidní DC (pDC). Zaměřili jsme se na studium vzájemného působení TSLP a TLR ligandů, neboť ve slizničních tkáních dochází ke kontaktu DC s bakteriemi v přítomnosti TSLP produkovaného epitelem. Přesto, že všechny studované DC exprimují TSLPR, reagují na stimulaci TSLP odlišným způsobem. Na rozdíl od mDC, u kterých TSLP indukuje výrazné fenotypové změny (indukce exprese kostimulačních molekul) a změny ve stimulační a proliferační kapacitě, u MoDC měl TSLP pozitivní vliv pouze na produkci IL-6 a IL-12. Rovněž nebyly pozorovány výraznější změny v množství Th1 a Treg lymfocytů. Překvapivě bylo zjištěno, že MoDC samy o sobě exprimují TSLP na úrovni mRNA. U populace pDC nedocházelo ke změnám ve fenotypu, ale po stimulaci TSLP v přítomnosti agonisty TLR9, CpG ODN typu A, se výrazně zvýšila produkce IFN-α. Z našich výsledků vyplývá, že TSLP rozdílným způsobem ovlivňuje studované populace lidských DC a že za určitých okolností ovlivňuje i pDC, které v souvislosti s TSLP doposud nebyly studovány.
Podpora: VZ MSM 002 162 0812
