Labikova, J; Vcelakova, J; Ulmannova, T; Petruzelkova, L; Kolouskova, S; Stechova, K. Cytokine. 2014 Oct;69(2):189–95. doi: 10.1016/j.cyto.2014.06.013. Epub 2014 Jul 1. IF: 2.874
Publikaci představuje první autorka Mgr. Jana Sklenářová (Labiková) z Pediatrické kliniky 2. LF UK a FN Motol.
Diabetes mellitus 1. typu (DM1) je způsoben autoimunitní destrukcí beta buněk pankreatu. Příčina ani mechanismus tohoto děje zatím nebyla objasněna. Onemocnění je provázeno tvorbou autoprotilátek (IAA, GAD65 a IA2), které ale přímý podíl na destrukci pankreatických ostrůvků nemají a jejich význam je spíše diagnostický. Zničení beta buněk je zprostředkováno hlavně buněčnou složkou imunitního systému, zejména T lymfocyty. Za stěžejní je v tomto procesu pokládána nadměrná Th1 polarizace imunitního systému. Na patogenezi DM1 se zřejmě podílí i Th17 odpověď, její úloha ale zatím zůstává nejasná.
Pokusů o preventivní zásah do imunitního systému již proběhlo velké množství, zatím však bohužel neúspěšně. Ideální imunointervencí by bylo specifické navození tolerance k ostrůvkovým antigenům bez celkové imunosuprese. Různé způsoby podávání autoantigenů (insulin, GAD65…) poměrně dobře fungují na zvířecích modelech onemocnění, nicméně v klinické praxi zatím selhávají. Např. v preventivní studii DPT-1 se neprokázal pozitivní účinek orálního podávání insulinu. Při pozdější analýze dat se ale ukázalo, že tato léčba měla pozitivní efekt pouze u podskupiny jedinců s vysokou hladinou autoprotilátek proti insulinu.
V této studii se proto zabýváme vztahem protilátkového profilu pacientů a in vitro buněčnou reakcí na stimulaci diabetogenními autoantigeny GAD65 a IA2. Mononukleární buňky periferní krve (PBMC) pacientů s diabetem jsme stimulovali diabetogenními autoantigeny GAD65 a IA2 a detekovali jsme produkci prozánětlivých cytokinů IFN-gama a IL-17. Zároveň jsme měřili zastoupení základních buněčných populací ve vzorcích PBMC průtokovou cytometrií. Ukázalo se, že reakce na stimulaci autoantigeny je velmi individuální. Pozorovali jsme zvýšení i snížení produkce cytokinů oproti nestimulovaným buňkám. Prokázali jsme signifikantní interakce mezi typem stimulace a skupinou pacientů, což znamená, že odpověď na autoantigeny se u jednotlivých pacientů liší v závislosti na protilátkovém profilu. Zdá se také, že vysoké titry anti-IA2 protilátek jsou spojené se zvýšenou produkcí IL-17 a vyšším zastoupením cytotoxických T lymfocytů v PBMC.
Tyto výsledky by mohly přispět k vysvětlení neúspěchu antigenně specifických intervenčních studií. Reakce na podávaný autoantigen se u jednotlivých pacientů liší a in vivo je navíc ovlivněná způsobem podání, dávkou, načasováním či použitým adjuvans. Pro úspěch budoucích imunointervenčních studií u DM1 je nutné lépe porozumět patologickým mechanismům vedoucím ke vzniku diabetu a imunoterapii více přizpůsobit jednotlivým pacientům na míru.
http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/24993165
