Studentka 5. ročníku Všeobecného lékařství Nikol Gabrielová strávila letní stáž v severoirském Belfastu. Píše esej a posílá fotografie.
Vyjet do zahraničí jsem se odhodlala až po čtvrtém ročníku, a jestli něčeho zpětně lituji, tak že jsem se neosmělila dříve. Přinejmenším abych mohla porovnat úrovně zdravotnictví, přístupy odborné i lidské či si utřídila myšlenky, zda má v budoucnu smysl uvažovat o práci v cizině. Strávila jsem srpen na interním oddělení v jedné z fakultních nemocnic v hlavním městě Severního Irska, Belfastu.
Stáž jsem si domlouvala na vlastní pěst. Belfast, a dle slov místních Severní Irsko obecně, jsou medikům z jiných zemí po dobu studia velmi nakloněny. Po promoci ovšem nečeká teplé místečko na každého čerstvého lékaře (ročně zde dokončí lékařskou fakultu tisíc studentů, pracovních pozic se oproti tomu najde jen sedm set), a většina zahraničních se tak vrací do rodných zemí nebo se snaží najít uplatnění v jiných státech. Vyřizování probíhalo z britské strany velice civilizovaně, člověk se opravdu mohl spolehnout, že jestliže se v únoru kancelář zmínila o ubytování, v květnu se mu ozvou už přímo z ubytovacího komplexu pro upřesnění termínu příletu. Z předem nepředpokládaných výdajů bych uvedla „medical malpractice insurance“, pojištění, které v České republice nemá ekvivalent a ve většině zemí je nabízeno jen ve variantě na jeden rok. Naštěstí se najdou výjimky, u nichž se lze pojistit už na dobu jednoho měsíce za cirka 10 tisíc korun plus převodní poplatek. Další rada pro kolegy, již se rozhodnou získat stáž stejným způsobem, zní: Je nutné začít s vyřizováním poměrně časně, řekněme nejpozději v listopadu...
Z prvních dní si pamatuji jen rozčarování, silný akcent supervizora, jemuž ani pátým rokem v Irsku studující medik pořádně nerozuměl, pocit naprosté neuspořádanosti práce, relativně nízké úrovně hygieny a naprosto odlišný postup při vyšetřování pacientů. Brzy jsem se ale zorientovala natolik, abych mohla začít srovnávat oba systémy.
Zhruba čtvrtý den jsem pochopila logiku přidělování nemocných. Nejprve je třeba říci, že v Severním Irsku vždy spolupracuje konzultant z daného podoboru (gastroenterologie, kardiologie, nefrologie, respirační medicína, endokrinologie, akutní medicína...) a tým mladších lékařů, kteří rukou zapisují nález do dokumentace podobající se školnímu sešitu. Pacienti, nejsou-li infekční, leží na pokojích po šesti a stará se o ně tým, kterému je zdravotní problematika každého z pacientů nejbližší. Týmy se o přidělených pacientech a jejich diagnózách dozvídají ráno z tabule. Zvláštní mi dodnes přijde, že osoby léčené se stejným problémem nesdružuje nemocnice v jednom místě a nutí personál pobíhat po několika patrech vždy kvůli jednomu člověku na pokoji.
Za zmínku stojí i belfastská pacientská skladba. Z dvanácti příjmů za noc osm alkoholiků, a z toho ještě čtyři předávkovaní paracetamolem? „Už moc nepiji, asi jenom dva litry vodky denně a včera jsem něco šňupal, ale nevím co,“ to je zážitek, který by mi česká interna dozajista hned tak nenabídla. Na druhou stranu lékaři i pacienti mluvili o alkoholismu naprosto rovně, bez příkras a schovávání za společensky přijatelnější a pacienta méně urážející slova. „Pijete, jste alkoholik, zítra si s vámi přijde promluvit někdo ze sociálních služeb.“ – „Ano, dobře, děkuji.“
Co se týče postupu vyšetřování, od České republiky se liší v pár podstatných detailech. Více se dodržuje soukromí pacienta a při sebekratším hovoru personálu s pacientem se kolem zatahuje temný závěs. Samotné vyšetření bych nazvala tradičním: stále se spoléhá na nález při pohledu, poslechu, poklepu a pohmatu. Občas jsem zůstávala stát v němém úžasu, když mi lékaři řekli, že v dálce dva metry od pacienta, přes šest puštěných rádií na pokoji, televizi a družný hovor u sousední postele mám krásně slyšet zvuk umělé chlopně. Tíži chlopenní vady odhalovali poslechem a zhodnocením pulsu. „Proboha, tak ony ty pohádky o starých prakticích byly fakt pravda a v Británii to furt ještě umějí,“ běželo mi hlavou, když třemi prsty odhalili něco, na co já bych potřebovala EKG a ECHO. Vyšetření břicha i srdce je zahájeno dlouhým pohledem na obě ruce pacienta současně. To u mě ze začátku vyvolávalo úsměv na tváři, než jsem místním lékařům musela dát za pravdu, že Dupuytrenovy kontraktury u pacientů s ascitem nebo třeba Oslerovy uzly u pacientů s endokarditidou má smysl hledat. Britský systém, povaha a zvyky zároveň mohou za to, že lékařský personál pacientům mnohem déle vysvětluje, co se bude dít, byť na lůžku leží neustále odmlouvající alkoholik. Mnohokrát jsem pak přemýšlela, jestli je v českých podmínkách možný podobný scénář a pokud ne, tak co ho znemožňuje: objektivně méně času, více „papírování“, ta naše povaha česká...?
Nepříjemným překvapením bylo velmi malé využívání laboratorních oborů – biochemie, mikrobiologie, a především patologie. Přes čtrnáctidenní přítomnost na nesčetně gastroskopiích, koloskopiích či ERCP jsem odběr bioptického materiálu viděla méněkrát než u nás zhruba za jedno odpoledne, což mi vzhledem k budoucímu zaměření drásalo nervy. Stejně tak mi bylo nepříjemné odebírání kapilární krve bez předchozí desinfekce místa vpichu, nevyměnění jehly při odběrech venózní krve, byť se jedná o třetí pokus, protože předchozí dvě cévy praskly. Před transfuzí se v Británii nepoužívá bed-side test pro ověření shody krevní skupiny, při lumbální punkci se nechá mozkomíšní mok stoupat skleněnou kapilárou pro změření intrakraniálního tlaku (tzv. opening pressure), teprve potom nastává samotný odběr vzorku. A světe, div se, pacienti – teď konstatuji subjektivně, bez opory v oficiálních datech – častěji trpěli bolestí hlavy z následné hypotenze. Zlaté české zkoumání edému papil! Kanyly se neoblepují, a už vůbec se nepopisují datem zavedení, v tomto ohledu se spoléhá na informace podané pacientem. Tolik k bodům, kdy jsem měla chuť poplácat Čechy po ramenou a říct: „Vidíte? Umíme to líp.“
Co říci závěrem? Vracela jsem se s pocitem, s nímž jsem se vracet chtěla. Měla jsem za sebou měsíc v jiném zdravotnickém systému, do kterého jsem nahlédla z pozice personálu. Dle očekávání jsem objevila věci, kde bychom se mohli u nás poučit, a zřejmě část začnu běžně používat. Přesvědčila jsem se, že teoretický základ máme bohatší než Britové, ovšem jako čerství lékaři nastoupíme do nemocnice a minimálně měsíc starším kolegům překážíme. V Belfastu od prvního dne mladí lékaři dokonale zvládali psát pacientskou dokumentaci a můj dotaz na pocity z prvních dní komentovali slovy: „Děláme pořád to stejné co na škole, jenom teď za to bereme plat.“ To je první věc k zamyšlení. Druhá: Jako pacient se v českém zdravotnictví cítím mnohem bezpečněji, než bych se cítila při přechodu do systému britského. České republice totiž nejde upřít jedna z nejdostupnějších péčí časově i finančně. A vůbec si toho nevážíme! Tím svou úvahu končím jako pacient. Jako budoucí lékař doporučuji internistům a praktikům stáž v Británii všemi deseti. Schopnosti místního lékařského personálu vytěžit informace z pouhých klinických projevů jsou opravdu nepředstavitelné. Některé jiné aspekty medicíny ale jako by jim zůstaly skryty v místní mlze.
