Noc Univerzit: Zda jsme svobodnou společností, a když ne, tak proč

Zda jsme svobodnou společností, a když ne, tak proč
 
Důvod našeho setkání je jasný: je jím starost o akademickou svobodu a obava z jejího možného ohrožení chystaným zákonem. K dnešnímu protestu se rád připojuji, ale chtěl bych ho zpřesnit. – Aby mohla být akademická svoboda ohrožena, musí nejprve existovat. Nakolik existuje? Byla např. plzeňská právnická fakulta „akademicky svobodná“? (Míním dobu před zásahem akreditační komise.) Nejsem si tím jist. Sledoval jsem tu kauzu jen zdálky, ale vnímám to tak, že zlořád, který se v ní rozmohl, tam nezavedli nějací nájezdníci zvenčí. Ano, byli, a přidali se, ale proto, že jim fakulta otevřela svou náruč. Většina jejího vedení věděla o jejich poptávce a rozhodla se vyjít jí svou nabídkou vstříc. Byla tedy plzeňská fakulta (případně i jiné vysoké školy) prostředím „akademicky svobodným“? Ne, to se říci nedá.
Pokud bych to měl vysvětlit příteli ze zahraničí, musel bych popsat, jak to u nás chodí. Jaké tu panují poměry, protože ta nešťastná fakulta je jejich produktem. Dokonce exemplárním výlupkem. Zkrátka, neobešel bych se bez pokusu charakterizovat dnešní českou společnost vůbec. Nebylo by to snadné. Slovák, Polák, Maďar by mi asi rozuměl. Němec, který zná poměry v tzv. nových spolkových zemích (bývalé NDR), asi také. Přítel odjinud by se nejspíš zeptal: „Copak vy nejste svobodná společnost? Po 20 letech?“ – Nu, nejsme. A proč?

Jsou různá „proč“. Když se zeptám, proč havaroval řidič auta, doberu se odpovědi snáze. Jel moc rychle; usnul; před jízdou pil; měl sjeté gumy atd. Zeptám-li se, proč havarovalo jisté manželství, musím na to jinak. Nejlépe, když popíšu jeho příběh. Pokud se mi to podaří, můj posluchač řekne chápavě: „Aha,“ a je v obraze.
Taky bych si měl ujasnit, co se myslí, když se řekne „svoboda“. Pro někoho to znamená, že není v kriminále. Nebo že není ženatý. V lexikonech najdeme vysvětlení jako nezávislost, samostatnost, možnost sebeurčení. Ano, ale to není všechno. Osvědčilo se mi převzít následující rozlišení: je svoboda od něčeho a je svoboda k něčemu. Jiná je svoboda od vnějškových omezení a jiná je svoboda rozvíjet niterné potenciality, např. rozumět, vnímat. Příklady: chtěli byste se někam dostat, ale nemůžete, před vámi jsou dráty; chtěli byste něco říci, ale máte důvodně strach. Chybí vám svoboda od. Avšak: slyšíte (o pravdě, o morálce, o demokracii, o občanské společnosti) a nerozumíte. Protože jste nepotkali nikoho, kdo by probudil vaši zvídavost, tázavost. Možná, že nikdo takový neexistoval. Chybí vám svoboda k. – Obě svobody spolu souvisejí, protože vnějškovým omezením může zakrnět niterná potencialita. Ale nemusí. Proto je to rozlišení užitečné.
Na tomto místě si dovolím dvě poznámky pod čarou. Existují některá vžitá klišé. Často slýchám slovo „seberealizace“. Snad se tím míní svoboda k něčemu. Ale je to matoucí, pokud si neujasníme, co je „sebe“ a co je „realizace“. Může to totiž znamenat uspokojení vlastních přání. Ale svoboda není totéž co svévole. – Taky se říká, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. To je sice pravda, ale toto teritoriální pojetí svobody platí jen v určitých situacích. Nejlépe v zahrádkářské kolonii. Kde ale končí třeba svoboda otce a začíná svoboda syna a naopak?

 
Vrátím se k tématu. Proč ani po 20 letech nejsme svobodnou společností? Výkladový postup při objasňování dopravní nehody je tu snad možný, ale některé souvislosti by nevystihl. Proto dávám přednost vylíčení příběhu. To je téma na knihu. Na několik knih. Musím se vejít do 45 minut. Proto budu stručný.
I jako vypravěč mám omezené možnosti. Mohu vylíčit příběh jen tak, jak jsem ho sám účastně zažil. Tedy od heydrichiády po současnou politickou mizérii. Je mi 73 let. To předtím znám jen z četby a z vyprávění prarodičů. Je to zajímavé: nikoli rodičů, ale prarodičů. Možná, že jste na tom podobně.
Ten příběh je dramatický. Jeho součástí jsou dvě totalitní diktatury: nacistická a na ni volně navazující komunistická. Ta druhá totiž využila důsledků té první. – Občas slýchám pokárání: jak dlouho se prý budeme vymlouvat na komunistický režim, když už je 20 let passé? Pěkně prosím: samozřejmě budeme! Dnešní Irové dobře vědí, že je poznamenaly události před třemi staletími. A potomci předkolumbovských civilizací správně tuší, co pro ně znamenala španělská expanze před půltisíciletím.
Komunistický režim formoval mentalitu tří po sobě následujících generací: mých rodičů, mou a ještě mých starších dětí. A důsledky dopadají i na tu vaši, i když si to možná neuvědomujete. – Dnešní představy o jeho atmosféře jsou různé a často vzájemně neslučitelné. Spousta lidí nostalgicky vzpomíná na tehdejší sociální a jiné jistoty, o něž přišla. Jejich zklamání bychom měli rozumět. – Dovolím si neoportunní odbočku. Víte, kdo je největší obětí listopadového převratu? Romové! – Zpět k věci. Mnozí lidé (nevím, kolik jich je) vnímají předlistopadový režim optikou konzumních možností. Nebylo k dostání tropické ovoce, svíčková, toaletní papír a nesmělo se na Západ. To jsou ale prkotiny. Nebyly banány, ale byly jablka a hrušky, byly i jiné papíry a smělo se k Balatonu a po vlastech českých a slovenských. A kdo přesto vyjel na Západ, vracel se fascinován tamějšími konzumními možnostmi, což je inspirace spíše jalová. – Co se o předlistopadové době sděluje nesnadno, byla dusná atmosféra soustavného vydírání a křivení charakterů.
Rád bych zdůraznil, že epochu komunistické nadvlády lze rozdělit na dvě kapitoly. Tou první byl teror padesátých let. Z kolektivní paměti je vytěsňována. Média občas připomenou její oběti, ale širší veřejnost se s nimi už nedokáže identifikovat. Někdo se raději dívá na „30 případů mjr. Zemana“. Na zážitky jáchymovských muklů je málokdo zvědav. Lze tomu rozumět. Ty informace vyvolávají znepokojení, s nímž si ti mladší nevědí rady. – Tou druhou kapitolou je předlistopadové dvacetiletí. Říkává se mu po sovětsko-komunistickém vzoru „normalizace“. Mezi oběma kapitolami trčí tzv. Pražské jaro 1968. Chvíli u něho setrvám.

 
Říkává se tomu také „obrodný proces“. Těžkosti socialistické ekonomiky uvedly vládnoucí kruhy do rozpaků. Nastala vzácná chvíle „svobody od“. Tím ožily i dosud potlačované snahy o „svobodu k“. V médiích, v umlčených spolcích (skaut, sokol), v církvích, v nekomunistických stranách a zejména v samotné KSČ (spíše v její části). Ten pohyb zasáhl větší města (venkov zůstal nedotčen). Jeho nositeli byli pamětníci demokracie 1. republiky, generace dosud nevyčerpaná. Sloganem se sice stal „socialismus s lidskou tváří“, ale pohonem byla touha vymanit se ze sovětského sevření. Touha po demokracii. O socialismu se zatím nepochybovalo.
Pak přijely tanky a vymoženosti „Jara“ byly do roka seškrtány jedna po druhé. Byla dosazena nová vláda. Nepopravovalo se, ale proběhly důkladné čistky odshora až po dílenské mistry. A nyní nastalo něco, co se hluboce zapsalo do duše národa. Ten – za příslib přijatelné hmotné životní úrovně – demobilizoval. Skoro všichni věděli, že nový režim je prolhaný. Ale skoro všichni přistoupili na adaptivní symbiózu a dělali, že jim to nevadí. Spousta lidí ztratila svou víru, sice povrchní, ale jedinou, kterou měli: víru v pokrok, v socialismus. Zbylo jim po ní prázdno. Víru ostatně neměli ani ti, co vládli.
Nastala dvacetiletá epocha hluboké demoralizace a všeho toho, co i dnes vadí mnohým z vás. Znehodnocení vzdělanosti. Deformace jazyka, neboť slova už nebyla nositeli významu a nastoupila vláda fráze. Rozpad společnosti, protože každý si začal hledět svého; čili útěk do soukromí. Prostor soukromý a prostor veřejný byly dva zcela odlišné světy. Rozmohlo se úplatkářství, protekcionářství a kariérismus. Vyznávat nějaký ideál platilo za naivní pošetilost. Osvědčily se schopnosti jako vyžírkovství a (promiňte) vychcanost. Podnikaví lidé si našli svůj prostor. V melouchářství, veksláctví a v tzv. šedé ekonomice s jejím managementem. Vytvořila se významná vrstva cynických třicátníků a čtyřicátníků, kteří v tom uměli chodit. A k tomu všemu pocit občanské bezmoci, či jak to nazvat. KSČ, která se čistkami zbavila třetiny svých členů, záhy dosáhla svých původních počtů. – Kdo se do této epochy narodil a vyrůstal v ní, pokládal ty poměry za normální.
Existoval i odpor. Někteří přistoupili na kompromis, aby do veřejného prostoru protlačili aspoň kousíček něčeho opravdového. Jiní ty poměry radikálně odmítli. Tak vznikaly tzv. ostrůvky pozitivní deviace, čili disent v širším smyslu. Např. okruh Charty 77, nebo tzv. underground, podzemní církev a hnutí ekologistů. Ale široká veřejnost o nich téměř nevěděla. A pokud něco zaslechla, přijímala to s rozpaky nebo i s nevolí. Státní bezpečnosti se dařilo tyto iniciativy izolovat. – Prozradím vám, že i mezi většinou odpůrců předlistopadového režimu vládlo přesvědčení, že se jeho konce nedožijeme.
Pak nastala krize socialismu dle sovětského vzoru. Gorbačovova perestrojka. Tady u nás nic. Rozpadaly se režimy v Polsku, Maďarsku, dokonce i ve východním Německu. Tady nic. Jako kdybychom měli zůstat jakousi středoevropskou Albánií. Nu, a pak se dostavilo překvapení: studentská demonstrace spustila listopadový převrat.

 
Obávaný režim, střežený estébáky, kádrováky a Lidovými milicemi, se rozpadl jako domek z karet. Nebyli jsme na to připraveni. Kdyby byla tato změna důsledkem širšího společenského usilování, dopadlo by to jinak. Jenže ona přišla jaksi zdarma, zvenčí. Vzniklo mocenské vakuum. Říkává se: „Moc se válela na ulici; kdopak se jí chopí?“ Nikdo takový tady nebyl, kromě disentu. Nejvyšší mocenské posty obsadili hlavně lidé z okruhu Charty. Jenže oni se předtím profilovali odporem vůči lživé státní moci. Řídit stát neuměli. – Velice si vážím Charty 77, protože mi pomohla přestat se stydět za svou zemi. Vážím si Václava Havla (přes jeho politické neobratnosti), protože zdůraznil morálně-filozofický rozměr lidského bytí, a stál si za tím. V podstatě ale neuspěl. Psychologicky je to pochopitelné. Široká veřejnost se těžko identifikuje s někým, kdo po ní vyžaduje víc, než ona zmůže, a kdo strávil dokonce léta v kriminále. Václav Klaus coby „Antihavel“ byl národu přijatelnější.
Spontánní společenský pohyb šel jinudy, než si Havel přál. Prosadily se v něm ty struktury, které zplodilo předlistopadové dvacetiletí, neboť mají větší setrvačnost. Jejich pojetí života a jejich způsoby, které se dokonce zdokonalily. Např. mocný a neprůhledný systém korupce. Je to parazitní organismus, který si zajišťuje své trvání. Chce ovládnout zdroje této společnosti, finanční toky, policii, justici, politické strany, všechno. Usnadňuje mu to jedna významná okolnost, rovněž předlistopadového původu, totiž pasivita veřejnosti. V tomto ohledu navazuje naše polistopadové období na to předlistopadové. Ale to je téma, které už znáte. Do jeho charakteristiky se nechci pouštět, není třeba. Činí tak některá média, která odolala pokušení bulvarizace, resp. vulgarizace. Buďme jim za to vděčni. To ale nestačí; probouzejme o ně zájem ve svém okolí.
Zkrátka: českou společnost ovládla jedna složitá, ale mohutná a přitom neprůhledná dynamika. Říká se jí byznys. Jak se jen mohlo něco takového stát? – Chceme-li tomu porozumět, zkusme to na jednodušších příkladech. Myslím, že lze rozumět procesu, jemuž říkáme komercializace sportu. Nebo komercializace médií. Dnes jsme svědky procesu komercializace zdravotnictví. Prostě: v prostoru zvaném společnost přibývá rozsáhlých oblastí, v nichž platí, že „peníze jsou až na prvním místě“.
Všimněme si tohoto šikovného výroku, jehož autor se stal hlavou státu. Hlavně roztomilého slůvka „až“. Ten výrok totiž kráčí ve stopě jiného výroku. Nejspíš, že „peníze nejsou všechno“, že patří AŽ na iks-té místo. Václav Klaus z původní stopy prudce odbočí, ponechá slůvko „až“, ale přisoudí penězům místo první. On sám není původcem této proměny. Jen ji zaznamenává a akceptuje. – Peníze pronikají na první místo nejen proto, že se jim tam vždycky chtělo, ale protože se jim to místo uvolnilo. A když se tam ocitnou, dějí se věci. – Zde musím připomenout, že tento proces proniká celou západní civilizací. Rozhodují o ní finanční trhy.

 
Ale zpátky k nám domů. Hybatelem společnosti se stále více stává byznys a vtahuje do své sféry i ty struktury, které měly původně jiné určení. Nejen sport a média, nejen státní moc, ale i školství. I vysoké školy.
Prostým příkladem je opět plzeňská fakulta. Stala se součástí byznysu. Obchodovala s „papíry“. – Co tím myslím? Představte si autoškolu. Někdo má o ni zájem, protože se chce naučit jezdit. Jinému o to tolik nejde, chce získat „papíry“. Plzeňská fakulta přidělovala papíry, vlastně licence. Ty umožňovaly zaujmout v byznysu výhodnější postavení. To ale získávala touto službou i fakulta a její lidé (omlouvám se těm pedagogům, kteří se tomu bránili). A co jiné VŠ? Máme jich u nás příliš mnoho, zejména těch soukromých. I ony přidělují licence. Z doslechu vím o zřízení veřejné VŠ, aniž by měla v místě odborné zázemí. To ale nevadí. Bude napojena na státní rozpočet, a s tím už se dá něco dělat.
Studentský protest proti chystanému zákonu je důvodný. Zejména pokud jde o složení senátů. I v zemích, jimž říkáme vyspělé, vysílá státní moc do senátů své lidi. Mám obavu, že u nás by to byl jiný lidský typ. – A co akademická svoboda? Obávám se, že pro VŠ, která ztratila své původní určení a stala se součástí byznysu, je akademická svoboda irelevantní hodnotou. Přesto je dobré o ni stát. Trvat na ní může znamenat rezistenci proti komercializaci VŠ. To ale znamená trvat i na zachování morálního rozměru našeho vysokého školství.
Předlistopadový režim neměl absolutní monopol, i když se snažil. Byly tu „ostrůvky pozitivní deviace“. Existují i dnes: třeba některé neziskovky. Také nezkorumpovaní politici, novináři, akademici. Spíš ale jako jednotliví slušní lidé. Byznys je v přesile, protože si „zprivatizoval státní moc“. Právě dnes jsme svědky dramatického boje o státní zastupitelství.
Ostrůvkem, možná ostrovem pozitivní deviace se může stát i hnutí studentů, které vzejde z dnešního protestu (pokud vzejde). Nebude to snadné. Bude třeba se organizovat. Studentem je člověk pět, šest let. Bude tedy nutno předávat štafetu mladším. – Je tu ještě jeden benefit (jako možnost). Že totiž ti angažovaní studenti i po svém absolutoriu budou ochotni oživit důležitou funkci, jakou tradičně sehrávala intelektuální elita národa. Předávala vzdělanost, pomáhala rozumět, inspirovala myšlení. Komunistický režim ji u nás rozbil a ten polistopadový ji nevzpamatoval. Kéž se vám to podaří.

Petr Příhoda
28. 2. 2012