Student 4. ročníku Všeobecného lékařství Richard Boček strávil letní stáž v Bejrútu v Libanonu. Píše esej a posílá fotografie.
Fotografie v záhlaví této stránky: Makassed General Hospital spolu s naším neohroženým týmem studentů z Evropy, Richard Boček vpravo.
Úvodní fotografie: Crusaders Sea Castle (Qala'at al-Bahr) u města Saida.
Fotografie na této straně: Archiv autora.
„Chápu, asi je to důležité, pomáhat chvíli v první linii. Na tom se asi naučíš víc, než kdybys byl v nemocnici u nás, že?“ pronesla po chvíli tichého přemýšlení babička. Chudák byla z celé situace trochu nesvá, ale není se čemu divit. Právě se dozvěděla, že její vnuk hodlá jet na měsíc do Libanonu na stáž za medicínou. Kamsi na Blízký východ, který je v jejích očích ale setsakramentsky daleko (i když ČSA se svým tři a půl hodiny trvajícím přímým letem by rozhodně nesouhlasily) a ještě k tomu tam přece válčí každý s každým! A každý s USA. A USA s USA. Zkrátka aby se v tom čert vyznal – nechť si každý vybere dle libosti a svého náboženského přesvědčení. Tak! A to je přesně ten důvod, proč jsem si pro svou letní stáž, organizovanou IFMSA, vybral právě Libanon, přesněji řečeno Bejrút.
Dění na Blízkém východě je opravdu spletité a ani mě nenapadne tamní situaci analyzovat či komentovat. Za prvé zde na to není prostor a za druhé (a to hlavně) o tom prakticky nic nevím! Nečekal jsem, že se ze mě po návratu z Libanonu stane druhý Jakub Szántó, a nejsem snad ani tak nabubřelý, abych se teď při každé hospodské debatě na tohle téma vytasil s úvodní větou: „Hele, ty mně nic nepovídej, já tam měsíc byl a myslím si…“ Zkrátka jsem se chtěl vydat do Libanonu proto, abych i díky stážování v nemocnici trochu poznal místní styl života, nasál atmosféru pulzujícího arabského velkoměsta a (tohle okřídlené sousloví nelze v blogu z cest nevyužít) rozšířil si obzory.
Bejrút je pro mne městem kontrastů. Tuto větu si dovolím korektorskému tlaku navzdory napsat tučně. Je vystihující. Vyjdete z dobře klimatizovaného lobby studentských kolejí, kde si místní potrpí na teplotu nestoupající nad devatenáct stupňů, a v tu ránu do vás praští vedro, které naopak velmi zřídka zabrousí pod pětatřicet. To se občas stane i v Praze, ale k vedru se tu přidává ještě velmi vysoká vzdušná vlhkost, která s sebou bohužel v centru uspěchaného velkoměsta nese ještě minimálně stejné množství výfukových plynů. Ale člověk si zvykne, což dokazuje i nejoblíbenější outfit libanonské mládeže: košile s dlouhým rukávem a džíny.
Jdete ulicí a pořád na vás někdo troubí. „Sakra, vždyť jdu po chodníku, tak jak ti můžu překážet?“ Nepřekážíte, to se jen místní řidiči snaží zjistit, jestli byste náhodou neměli zájem za tisíc libanonských liber (v přepočtu asi patnáct korun) někam svézt.
Když už jsme u aut, na své si přijdou milovníci luxusu a supersportů, veteránů, ale i (pokud taková kategorie milovníků aut existuje) absolutních vraků, které jsou takovým strojovým ekvivalentem pro walking dead.
Cestou do nemocnice míjíte naleštěné mrakodrapy a luxusní obchody, ovšem doslova pár metrů vedle se krčí rozbořená ruina s dírami po kulkách ve fasádě. A někdy se ani nemusí krčit, tak například chátrající torzo hotelu Holiday Inn má stále původních dvacet šest pater. Ční v panoramatu Bejrútu jako připomínka občanské války v sedmdesátých a osmdesátých letech. Před touto válkou se hlavnímu městu Libanonu často přezdívalo Paříž východu. Poté co většina města lehla popelem, se toto označení zcela vytratilo. Ovšem je zde také jiná přezdívka: Urban Phoenix. Stejně tak jako bájný pták padne a znovu se zrodí z popela, Bejrút se ve své dlouhé historii ponořil do trosek a byl znovu vybudován celkem šestkrát. A o to je procházka ulicemi města zajímavější, rozhodně vás neomrzí.
Pravda, jsou místa, kde by bylo potřeba setřepat z křídel ještě mnoho prachu, ale buď nejsou finance, nebo tomu brání majetkové spory. Tak či tak, z pohledu turisty jde o zakonzervovaný vhled do nedávné minulosti a pro místní vztyčený prst a memento občanské války. V tomto ohledu musím udělat hlubokou poklonu, Libanonci ušli obrovský kus cesty a jen těžko by člověk hledal tolerantnější systém na tak horké půdě.
Dojdete k nemocnici a opět vás to praští, oáza uhlazené organizace v moři zmatku ulice. Kdo jel do Libanonu s očekáváním polních podmínek a dobrodružství ve stylu Lékařů bez hranic, byl zklamán. Většina nemocnic je privátních a velmi dobře zařízených. Nestane se, že by pacient čekal dlouho na MRI či operaci. Tedy pokud má pojištění nebo dostatek peněz. Pokud ne, nedočká se ani EKG při bolesti na hrudi. Každý systém má své mouchy, a aby je člověk opravdu rozumně porovnal, je zde asi potřeba strávit delší dobu a být opravdu hozen do každodenního provozu.
Ovšem nemám si na co stěžovat, Mustafa s Merianne (mé spřízněné duše na pozici interns, tedy rok po škole) mě zapracovali víc než dost. Od rána dvouhodinová vizita, pak nějaké to potřebné papírování (naštěstí v angličtině, jen jméno pacienta napsané arabsky jsem obkresloval jako v první třídě) a honem na lekce interní medicíny pro mladé lékaře či journal club.
Boží boží boží, dokážete si představit, že máte každý den v nemocnici v rámci své pracovní doby přes hodinu na to, abyste se šli vzdělávat? Jen co se týče jídla, trochu se mi stýskalo po motolské jídelně, zamáčkl jsem slzu a potěšil se myšlenkou, že 30. září bude jistě motolská koule zvlášť dobře uhnětená.
Velkou chybou by bylo zůstat jen u hlavního města… Naštěstí se po nás v nemocnicích nechtělo, abychom sloužili služby, a tak jsme mohli o volných víkendech objevovat krásy Libanonu napříč celou zemí. Společenský program byl vskutku bohatý a my tak stihli omrknout národní parky s proslulými cedry, luxusní pláže, historický Baalbek (Římani everywhere), ještě historičtější Byblos (údajně nejstarší kontinuálně obývané město na světě, i když Damašek si myslí své) a jiné krásy. Prostě člověk se nestačí divit, kolik civilizací touto zemí prošlo a nechalo za sebou svůj otisk. A taky hrnce, spoustu hrnců (jakože je fajn, že jsou třeba čtyři tisíce let staré, ale po čase to začne člověka trochu unavovat).
Libanon je super, nebojte se a jeďte tam, stojí to za to! Mnozí čtenáři by mě jistě osočili, že jsem nevysvětlil nadpis článku, tedy, udělám to za odměnu v závěru, protože ne každý zvládne číst moje výplody až do konce. Kifak habibi znamená doslovně přeloženo: Jak se máš, drahoušku? A je to také nejčastější věta, kterou zaslechnete při komunikaci pacienta s lékařem. Nebo obchodníka se zákazníkem. No považte, není ten Libanon opravdu kouzelná země?
