Student 6. ročníku Všeobecného lékařství David Fetecau strávil semestr na Heinrich-Heine-Universität v Düsseldorfu. Píše esej a posílá fotografie.
Brzy ráno sedám do auta, jehož zadní kolo skoro drhne o blatník, a vyrážím do Düsseldorfu. Chci stihnout kurz němčiny, který mě má dostat do formy a začíná dva týdny před výukou. Čím dál jsem od domova, tím víc se ve mně mísí strach a nadšení z nového začátku. O Erasmu jsem hodně slyšel, hlavně že to může být dobrá party a že poznáte spoustu nových lidí. A po příjezdu stačilo jen pár dní, než se mi to potvrdilo. Po každé hodině němčiny následovalo pozvání na party.
Slíbil jsem si ale, že tak svůj Erasmus trávit nebudu. Jsem totiž jedním z těch lumpů, kteří po škole chtějí do zahraničí, a tak jsem v něm viděl hlavně šanci pro svůj profesní život. V duchu jsem si říkal: „Jestli se vrátíš i s nabídkou pracovního místa, tak ti asi i trošku zvlhnout oči. Možná.“ Důvody, které mě i ostatní vedou k tomu, abychom vycestovali, si určitě domyslíte.
Pak začal semestr. Po prvním týdnu jsem musel uznat, že němčina dodala té medicíně zcela nový rozměr nesrozumitelnosti. Ale po několika dalších týdnech jsem ty termíny naposlouchal, a všechno bylo v pořádku. Poučení, lékařská slovíčka je třeba naučit se předem.
Abych se zbavil školy a přednášek, snažil jsem se dělat zkoušky co nejrychleji. Díky jinému systému studia to jde opravdu svižně a nakonec jsem byl hotový se všemi zkouškami ještě několik týdnů před svými spolužáky v Čechách. Ale zapotil jsem se, nebudu lhát.
K tomu postřeh. Určitě si vzpomenete na učitele, kteří tvrdili, jak je naše zdravotnictví zázračné a jak je to mizerné v Německu a jinde na Západě. Že studium je tam horší a lékaři také. A byť oni mají více praxe, my jsme lépe připraveni teoreticky. Zda to je pravda nebo ne, se ale dozvíte až poté, co tam strávíte nějaký čas.
Když jsem měl zkoušky hotové, nastal čas pustit se do toho, pro co jsem sem přišel. Volám spolužačce, která se stará o stáže, a žádám měsíc na místní ortopedii. Jenže v Německu odebírají krev doktoři a ne sestry. Další poučení: Když neumíte napíchnout osobu napoprvé, připravte si zásobu německých omluv.
První týden bylo „entschuldigen Sie bitte“ nebo „Ahh, das tut mir sehr leid“ mým denním chlebem. A už mě to opravdu rozčilovalo. Pak se to ale najednou zlomilo a nabral jsem skoro každého. A další etapa byla za mnou. Konečně jsem se dostal na sál a k asistenci. Protože jsem svůj německý pobyt bral jako příležitost, chodil ještě rok před Erasmem asistovat na sály do Motola, abych něco odkoukal a něco už uměl. Za úvod do toho, co se na sálech dělá, tak vděčím motolské ortopedii.
Ten měsíc byl fantastický! Všichni byli velmi milí a ochotní. Shodou okolností si mě tam oblíbil jeden z docentů, se kterým jsem pak byl na sále nejčastěji. Pamatuji si na poslední operaci, TEPku kyčle. Řekl jsem, že dneska je můj poslední den. Přestal šít a ptá se: „A co plánuješ dál? Kdy končíš se školou?“ Vysvětlil jsem, že mi zbývá ještě rok, že mám domluvené ještě něco v Bavorsku a Švýcarsku a že pak se uvidí. Že mu moc děkuju za všechno, co mě tam naučil, a že mi bylo ctí moct tam s ním být. Podává mi ruku a říká: „Ne ty, my děkujeme tobě, byla čest, žes tu mohl být.” Když na to teď vzpomínám, jsem z toho stále trošku naměkko. Zpětnou vazbu na svoji práci jsem vlastně nikdy nedostal. Vždy jsem se v duchu ptal, budu k něčemu, nebo ne? A jen z výrazů doktorů jsem hádal, jestli to dělám dobře, nebo ne. To, že mi tohle někdo řekl, pro mě v ten moment znamenalo snad úplně všechno. A nebýt přednosty ortopedie v Düsseldorfu, který se dle mého názoru nechoval k lidem úplně nejlépe, uvažoval bych o tom zkusit svoje štěstí tam.
Další kapitola byl můj Praktisches Jahr v Rosenheimu. Když jste na Erasmu v Německu, vedou vás jako studenta dané univerzity. Takže jako student Heinrich-Heine-Universität jsem se mohl ucházet o místo takzvaného PJlera kdekoliv v Německu. Co je to Praktisches Jahr? Jde o to, že v Německu se medicína studuje pět let a šestý rok se učíte praktickým částem medicíny v nemocnici. Je to velmi moudré, protože v Německu dostane člověk zaplaceno až v momentě, kdy něco reálně umí. To znamená: umí přijmout pacienta, napsat zprávu, starat se o pacienta na lůžku apod. Tomu všemu se naučíte během praktického roku.
Velkoměsta jsem měl už dost, tak jsem chtěl někam na hory. Napsal jsem do Rosenheimu, kde se nachází traumatologie Mnichovské fakulty, a vzali mě. Strávil jsem tam dva snad vůbec nejkrásnější měsíce svého studia.
První den na sále si pamatuju, jako by to bylo včera. Zlomenina krčku femuru. Snažil jsem se využít vše, co mě naučili jak v Düsseldorfu, tak v Motole ohledně asistence. Po patnácti minutách mi doktor říká: „Tys jsi už asistoval viď?“ – „Jo, už jsem to párkrát dělal.“ – „Tak si vezmi skalpel a jedem.“ Samozřejmě že doktoři vždy všechno kontrolovali, a když šlo o to něco správně nastavit či narovnat, dělali to oni, protože pacient je na prvním místě. Ale zbytek často nechali udělat mě. Navíc celý tým byl jako rodina. Trávili spolu čas i mimo práci a získal jsem dojem, že spolu nesvádějí boje o pozice a podobně. A nejlepší na to všem byl šéf. Byť mám problém s autoritami, pod tímto člověkem bych s největším potěšením pracoval kdykoliv. Poslední den si mě zavolal k asistenci, a když zavírá ránu, ptá se mě: „A co teď? Kam máš namířeno? Kdy končíš? Kdybys chtěl, můžeš se ucházet o místo i tady...“
Erasmus tedy lze strávit i ne-party způsobem. Rád bych dodal, že rozhodně nepatřím k obzvlášť talentovaným či nadaným studentům. Spíše jsem jedním z těch, co si v prváku rozkládali ročník, protože jsem na to trošku kašlal a myslel, že to půjde. Zpětně to nevnímám jako nejhorší zkušenost.
Poslední poznámku adresuji komisi, která nominuje studenty. Při pohovoru jste se mě ptali, zda umím německy, a já tehdy řekl, že ne, ale sliboval jsem, že se tu němčinu naučím, ať nedělám ostudu. Chápal jsem, že jste se tvářili všelijak, ale nakonec jste mi tu šanci dali. Od té chvíle jsem každé ráno vstával v pět hodin a učil jsem se před školou německy. Na konci Erasmu jsem složil zkoušku z úrovně C1. Chci vám tímto poděkovat a možná vyzdvihnout, že když dáte šanci člověku, který ten start trošku vynechal (můj průměr nebyl nic okouzlujícího), může se stát, že se bude tím víc snažit, aby svoji novou šanci nepromarnil.
