Jakub Hurych strávil akademický rok 2015/2016 na stáži v německém Freiburgu. Své zážitky popisuje v eseji doplněné fotografiemi.
Akademický rok 2015/2016 jsem strávil na zahraniční stáži v německém Freiburgu v rámci programu Erasmus+. Ač jsem to na počátku nečekal, tato roční zkušenost v zahraničí mi neuvěřitelně obohatila nejen po studijní a jazykové stránce, nýbrž i po stránce lidské. Dovolte mi tedy se s vámi o tento zážitek stručně podělit.
O městě a okolí
Freiburg se nachází v jihozápadní části Německa, poblíž hranic s Francií a Švýcarskem. Velikostí sice v Německu nepatří mezi žádné velikány (226 tisíc obyvatel), půvabem však již ano. Hlavní dominantou historického centra je „Freiburger Münster“, převážně gotická katedrála, která snad jako zázrakem přežila časy bombardování během 2. světové války. Poznávacím znamením města jsou také „Bächle“, potůčky s vodu z řeky Dresiam, které vás provázejí při procházce historickým centrem. Tím nejkrásnějším na Freiburgu je však okolní příroda v podobě schwarzwaldských lesů, všudypřítomných vinic a neuvěřitelného množství cyklostezek. Pro nadšeného sportovce doslova ráj na zemi.
O studiu
Do tohoto krásného města jsem však neodjel na dovolenou, nýbrž za studiem, a to na fakultě, která se řadí mezi ty vůbec nejlepší v celém Německu. Místní lékařská fakulta je součástí Albert-Ludwigs-Universität, jedné z nejstarších německých univerzit, založené již v roce 1457. V rámci Erasmu jsem na místní univerzitní klinice absolovoval předměty neurologie, psychiatrie, interna, urologie, pediatrie, gynekologie, dermatovenerologie, geriatrie, anesteziologie a ortopedie. Výuka probíhala vždy formou přednášek a blokové výuky. Přednášky byly nepovinné, často v odpoledních hodinách a pro Němce bylo složení zkoušky z nich (u interny, pediatrie, chirurgie, urologie a anesteziologie) prerekvizitou pro absolvování praktické výuky (jinými slovy „nejdřív se to nauč z knížky, pak na pacientech“). Tento systém mi přišel zajímavý, jelikož člověk už jde na kliniku s tím, že to má nastudované a může si to pak v praxi „vyzkoušet“. V dalších předmětech se již jednalo o kombinaci přednášek, seminářů a praktické výuky v rámci 1–3týdenních bloků. Časová dotace výuky byla v porovnání s výukou v Motole možná o něco nižší, nicméně efektivita i kvalita byly nesrovnatelně vyšší. Není se čemu divit, pro lékaře ve Freiburgu je možnost podílet se na výuce prestiží, nikoliv nutností, jako jsem tomu byl, bohužel, často svědkem na naší fakultě.
A jak výuka probíhala? Přednášky jsou ve většině případů kratší (45 minut), ale během nich je řečeno to nejdůležitější, co si člověk má odnést do praxe (nikoliv přehled informací k atestaci). Na přednáškách z interny jsme měli často možnost mluvit i přímo s pacienty, jejichž onemocnění jsme ten den probírali. V rámci blokové výuky se pak konaly semináře, ve kterých se probírala témata, s nimiž se v rámci praxe lékař v daném oboru dostane nejčastěji do kontaktu. Cílem bylo naučit se tyto situace poznat a správně řešit. Velice kvalitní byly semináře formou tzv. „team-based learning“ (TBL) při výuce neurologie. Na TBL bylo nutné se vždy dobře předem připravit, to se však vyplatilo – jelikož při samotné výuce se pak již řešili konkrétní kazuistiky těch nejčastějších neurologických problematik, které by měl lékař v běžné praxi poznat a zvládat řešit, a to nejen jako neurolog, ale i jako praktický lékař. Jednalo se o bolesti hlavy, závrať, zmatenost či první epileptický záchvat. Nejprve se vždy každý sám snažil zodpovědět dotazy, pak se ve skupině vedla debata nad správnými možnostmi a nakonec se diskuze přenesla na úroveň jednotlivých skupin mezi sebou a vyučujícím, který vše korigoval. Z TBL jsem byl opravdu nadšený, kéž by bylo možné něco podobného zavést i u nás. Praxe na oddělení probíhala různým způsobem, v závislosti na konkrétním pracovišti. Jednalo se o klasický odběr anamnézy s fyzikálním vyšetřením a následným důkladným rozborem s vyučujícím lékařem (interna, pediatrie, neurologie, urologie, dermatologie aj.) a také formou „bed-side-teaching“, který poté často následoval. V rámci urologie jsme měli i povinou druhou asistenci na sále, pro zájemce bylo však možné chodit i více než jednou, a to nejen na urologii. Ač jsou mé praktické dovednosti na sále celkem slabé, urologové (jedním z nich byl i sám přednosta kliniky), ke kterým jsem byl na operaci přidělen, byli oba nesmírně milí a snažili se mě za každou cenu něco naučit. Žádné lamentování nad tím, že jsem neschopný nebo poznámky o rychlosti reakce na provedení výkonu. Nakonec se z pro mě obávané účasti na sále stal velice příjemný (čtyřhodinový) zážitek.
Pokud bych měl porovnat výuku ve Freiburgu s tou v Motole, bude asi zřejmě každý očekávat, že tu naši totálně zavrhnu a tu ve Freiburgu budu vynášet do oblak. Upřímně, chodit tam do „školy“ pro mě bylo opravdu za odměnu. Užíval jsem si kvalitní přednášky, semináře a efektivně využitý čas strávený na klinice. Ve všem byl systém, každou přednášku jsem našel v aktuální podobě (u některých předmětů i se zvukovým záznamem) na jednotném portálu, který byl průběžně aktualizován (to bych moc ocenil i v Motole, jelikož náš formát dezorganizované změti starých prezentací na mefanetu je žalostný). Líbilo se mi, že cílem bylo naučit studenty ty nejdůležitější informace do praxe, které si opravdu i po zkoušce budu pamatovat (tím se často myslelo, co bude potřebovat praktik – mimochodem zde velice ceněná osoba, viz postřehy kolegy Ondřeje Ježka o této problematice v jeho článku, se kterými se naprosto ztotožňuji). Jinými slovy, sázka na kvalitu, nikoliv kvantitu, tak by to i podle mého názoru mělo fungovat – velký rozdíl oproti naší výuce. Tím největším však bylo nadšení místních vyučujících do předávání svých znalostí. Hned se člověk učí lépe a s chutí, když to vašeho vyučujícího baví, je na výuku připravený a nejste pro něj jen přítěží v denním harmonogramu. O vybavení klinik a pracovišť asi ani mluvit nemusím, to byla zkrátka špička.
Abych byl ale objektivní, ne všechno je u nás doma horší. Za prvé bych jmenoval systém zkoušek – v Německu se píší testy, které jsou sice doplněné i praktickými zkouškami (OSCE) u některých předmětů (interna, pediatrie, gynekologie, chirurgie) a jsou součástí celkového hodnocení, ale jinak je ohodnocení vašeho výkonu závislé na množství správně zodpovězených otázek. Osobně nejsem fanouškem tohoto modelu, jelikož jsem toho názoru, že jen u ústní zkoušky může student doopravdy ukázat, zda problematice rozumí či nikoliv. Jistě zkoušející může být v určitých případech neobjektivní, nicméně neobjektivnost testového výsledku nad tou od ústní zkoušky převažuje. Vždyť kolikrát se stačí studentovi naučit otázky ze starších testů, vypustit některou kapitolu („vždyť za to ztratím jen pár bodů“) či tipnout správnou odpověď. Tím pak výsledek ztrácí na kýžené objektivitě. Za druhé je to čas strávený u lůžek. U nás je jednoznačně jednodušší se dostat do kontaktu s pacientem. Svou roli hraje jistě i jiné právní ošetření, pokud pacient neměl zájem, nejel přes to vlak. Nicméně ke cti německých vyučujících, o to méně času bylo využito maximálně efektivně.
Shrnuto, podtrženo, výuka ve Freiburgu byla kvalitnější. Nicméně ne všechno je u nás tak špatné a dá se na tom pracovat. Objektivně také musím dodat, že vyšší kvalita výuky je zřejmě dána i tím, že finanční podpora lékařských fakult v Německu je na jiné úrovni, než je běžné u nás, což se pak jistě odráží i na motivaci lékařů k výuce. Díky tomu jsem si uvědomil, že zřejmě právě nedostatečná finanční dotace lékařských fakult je jedním z hlavních nedostatků výuky mediků v našich zemích. Avšak i v méně komfortních podmínkách se dá výuka provádět kvalitně, stačilo by přeci tak málo – jen více nadšení ze strany vyučujících, zájem studentů se pak dostaví obratem. A teprve když to obě strany bude bavit, bude studium tím pravým potěšením, kterým býti má.
O volném čase
Studium bylo tou hlavní náplní mého pobytu, nikoliv však jedinou. Zahraniční stáže jsou i o poznávání nových lidí a jiných kultur. Blízká přátelství, navázaná s ostatními studenty z jiných zemí, si cením vůbec nejvíc. Se svými novými přáteli z Německa, Švýcarska, Maďarska, Itálie, Francie, Kanady, Číny, Bangladéše a spousty dalších zemí jsem se mohl podívat po krásách okolní měst, jakými byly Heidelberg, Štrasburk, Colmar, Basilej, Kostnice, i okolních lesů, jezer a hor. Ač jsem z toho měl v počátcích obavy, i na sport jsem si našel dost času a jakožto vášnivý běžec jsem s chutí využíval krásy nedalekého Schwarzwaldu a místních stezek v okolí řeky Dreisam k přípravě na místní maratonský závod. Ten jsem v dubnu v poměrně slušném čase (2:47:50) dokončil na sedmém místě. Vzhledem k tomu, že jsem se závodu zúčastnil i se svou švýcarskou kamarádkou a vzhledem k tomu, že tím závodem celé město žilo, se z toho stal jeden z mých vůbec nejsilnějších zážitků.
Závěrem
Co říci závěrem? Každému, kdo má možnost vyjet na zahraniční stáž, radím – udělejte to. Ano, jsou s tím na počátku (i na konci) byrokratické komplikace, ano, stojí to celkem dost úsilí a času (a taky trochu peněz), ale vše se to vyplatí. Nejde jen o zlepšení jazykových dovedností, rozšíření vědomostí a poznávání nových míst. Jde i poznávání nových lidí a zejména sebe samotného. Bylo to tak v mém případě, a nepochybuji o tom, že to tak bude i v případě ostatních. Takže s chutí do poznávání!
