Proč jste si vybral klinickou farmakologii? Měl jste nějakou rodinnou inspiraci? A zůstalo ve vás něco z touhy stát se biofyzikem?
Na gymnáziu mě bavily přírodní vědy a medicína mi, zpětně trochu naivně, připadala jako jejich dobrá kombinace pro nerozhodného člověka. Nejvíc mě bavila fyzika, na klinickou medicínu jsem se moc necítil. V 5. ročníku jsem odjel na Erasmus do Británie studovat informatiku a umělou inteligenci, což bylo pro můj mozek přetížený memorováním hodně osvěžující. Směroval jsem jasně k té biofyzice. Ale po návratu mě oslovila dr. Marie Belejová, která mě učila farmakologii, jestli bych nechtěl dělat na ústavu pomocnou pedagogickou sílu. Jelikož farmakologie byla první předmět, který mě opravdu bavil a dával mi smysl, rád jsem kývnul a začal jsem pomáhat ve výuce. S blížící se promocí pak přišla nabídka nastoupit na plný klinický úvazek do FN, k tomu asistentské místo na fakultě. To nešlo odmítnout. Ale možná moje rozhodování podvědomě ovlivnilo i to, že prarodiče z máminy strany byli lékárníci a jako děti jsme trávili hodně času mezi léky. Táta byl chemik, dělal ve farmaceutickém vývoji.
V 5. ročníku jsem odjel na Erasmus do Británie studovat informatiku a umělou inteligenci, což bylo pro můj mozek přetížený memorováním hodně osvěžující.
V éře super-specializované medicíny mě na klinické farmakologii nejvíc lákalo to, že řeší opravdu široký záběr pacientů, od novorozenců po geriatrii, kriticky nemocné i chroniky a prevenci. Ale bezpochyby hlavním důvodem, proč jsem se rozhodl pro farmakologii, byli moji učitelé – docent Karel Urbánek a už zmíněná doktorka Belejová. Nejen pro mě byli oba velkými profesními a lidskými vzory a inspirací.
Během pandemie jste dobrovolně nastoupil na covidové oddělení. V rozhovoru s Deníkem N jste řekl, že jste pak vyhořel a potřeboval několik měsíců na to, abyste se znovu postavil na nohy. Co ve vás z doby pandemie zůstalo, jak na ni vzpomínáte, co jste se naučil? V čem jste se změnil?
Přihlásil jsem se na podzim 2020, když se začala otevírat covidová oddělení. Moje kolegyně z farmakologie, která mezitím přešla jako lékařka na geriatrii, zmínila, že je budou také transformovat a že jim docházejí lidé, kteří by tam chtěli pracovat. Přestože jsem v té době medicínu u lůžka nedělal přes deset let, nabídl jsem se dobrovolně, přišlo mi to fér.
Byla to divná a divoká doba, v těch nejhorších vlnách byla nemocnice doslova zavalena pacienty. Byli jsme hozeni do vody a museli jsme plavat. Na oddělení, kde jsem strávil nejvíc času, se sešel tým, kde byl neonatolog, ortoped, neurolog, porodník, nefrolog, chirurgyně, alergoložka, genetik, … Starali jsme se o těžce nemocné a umírající pacienty, všichni jsme byli mimo svou komfortní zónu. Ale fungovalo to skvěle. Dodnes je mezi námi pouto, které mohlo vzniknout jen za takto vyhrocených podmínek. Jsem hrdý na to, že jsem s těmito lidmi mohl sloužit a stát s nimi na těch pomyslných barikádách. Kterémukoliv z nich bych bez váhání svěřil vlastní život. Totéž platí o týmu sester, které odvedly neskutečnou práci a bez nadsázky držely celý systém svým nasazením. Řada z nás pracovala přes 300 hodin měsíčně, ale zvládli jsme to.
Řada z nás pracovala přes 300 hodin měsíčně, ale zvládli jsme to. Dohnalo mě to ale po jarní vlně.
Dohnalo mě to ale po jarní vlně. Sešlo se to ještě s věcmi doma a s dramaty na univerzitě v Olomouci, do kterých jsem byl jako senátor zatažen. Měl jsem v té době grant AZV na kinetiku antibiotik, který se mi nepodařilo dokončit. Nebýt pomoci docenta Urbánka, dopadlo by to ještě hůř. Strávil jsem pak tři měsíce na neschopence a dával jsem se dohromady, abych nabral síly.
A daří se vám teď dodržovat rovnováhu mezi prací a osobním životem?
Chci věřit tomu, že teď trošku líp. Mám trochu větší kontrolu nad svým časem. Ale blízcí mě zase upozorňují, že odcházím z práce v devět večer a žongluji šest věcí zaráz. Jakmile mě něco zaujme, tak do toho skočím. Problém je ale to dotahování věcí do konce.
Na druhou stranu mých 15 let práce konziliáře klinické farmakologie, pak na covidovém oddělení a následně na infekčním, pohotovostní služby na urgentu – to vše mi dává unikátní příležitost. Mohu mluvit ke studentům z pozice někoho, kdo zná farmakologii, baví ho učit, ale zároveň má zkušenosti z kliniky, z praxe. Beru to jako výhodu, jako dar. Slovy Nerudy: „Já ledačím už byl v tom božím světě a čím jsem byl, tím jsem byl rád.”
Jaké máte plány ohledně Ústavu farmakologie z pozice přednosty?
Moje hlavní zadání od pana děkana je pomoci aktualizovat a zatraktivnit výuku. Dvojka má ve srovnání s ostatními fakultami nejmenší hodinovou dotaci na výuku farmakologie a ta je v konkurenci ostatních předmětů 3. a 4. ročníku studenty vnímána trochu jako popelka. To bych rád změnil. Dalším úkolem je pokusit se oživit publikační a vědecké aktivity ústavu. To samozřejmě bude těžší než výuka, v které mám větší průpravu a jsem v ní silnější v kramflecích. Bude hodně záviset na tom, jak se nám podaří navázat spolupráci s kliniky, ústav nemá momentálně vlastní data.
Všichni si myslí, že ten jejich předmět je ten nejdůležitější. Jenom my to víme s jistotou.
Výuka tenhle rok proběhne tak, jak byla naplánovaná. Nastoupil jsem v říjnu, tak jsme se domluvili, že už nebudeme měnit pravidla v průběhu hry – letošní čtvrťáci už část předmětu absolvovali loni. Zkouškové otázky, výuka, témata – to vše zůstalo zatím bez větších změn.
Do budoucna bych chtěl, bude-li místo v kurikulu, víc nabídnout klinickou farmakologii – na některých fakultách je to povinná, na jiných volitelná, ale je to mezi studenty velmi oblíbená nadstavba, chtěl bych se zaměřit víc na netechnické aspekty farmakoterapie.
Můj kolega, již zmíněný docent Urbánek, vždycky říkal: „Všichni si myslí, že ten jejich předmět je ten nejdůležitější. Jenom my to víme s jistotou.“ Jsem přesvědčený, že si to můžeme dovolit říct – možná spolu s patologií – protože zkrátka není obor, který by nepotřeboval léky. Z toho důvodu si myslím, že výuka farmakologie je relativně snadná. Nemusíme totiž studenty přesvědčovat, že to pro ně bude důležité.
Co vaše zahraniční zkušenosti? Byl jste na Fulbrightu v USA. Zmínil jste Erasmus v Británii a ještě jste se mihl ve Finsku...
Ve Finsku jsem byl opakovaně během medicíny, předtím – ještě na gymnáziu – jsem byl rok ve Velké Británii, během doktorátu pak tři měsíce v Edinburghu.
Jak vás to všechno formovalo?
Nejvíc mě formovala ta střední škola – viděl jsem, jak věci můžou fungovat v zemi, která má tradici a kontinuitu. V 90. letech jsme si ještě říkali, že to bude trvat jednu generaci, ale taky se toho dočkáme. Ale trvá to. V roce 2001, když jsem byl poprvé ve Finsku, mě překvapilo, že většina chirurgů na klinice byly ženy. Doma by je člověk tehdy spočítal na prstech jedné ruky. Dvacet let uteklo. Je to sice o něco lepší, ale pořád je to problém a něco, za co musí kolegyně bojovat. Člověk si uvědomuje, že čas sám o sobě ty věci nespraví, když nebudeme sami aktivní.
Hodně je to, myslím, vidět ve výuce, která je u nás pořád postavená na frontálním výkladu. Autorita je zdrojem informací, studenti se to naučí zpaměti a učitel je vyzkouší.
Na první hodině fyziky v Británii – to byl rok 1995 – nám pan profesor dal pět příkladů a řekl: „Vyřešte je, jak chcete. Běžte do knihovny, bavte se mezi sebou a příští hodinu si řekneme, jak jste to řešili.“ Úplně jsem zíral, protože jsem byl z českého školství v té době zvyklý na memorování vzorečků. Asi i kvůli této britské zkušenosti mám fyziku tak rád.
Bojí se udělat chybu. Neseme si to už ze základních škol – jsme naučení, že dokud si člověk není jistý, raději mlčí. Udělat chybu je přece špatně.
Bojím se, že my jsme v tomhle ohledu pořád strašně konzervativní, a když člověk chce něco změnit, naráží často na „to za nás nebylo, to my bychom si nikdy nedovolili“. Dnešní mladá generace je přece jen trochu jiná, sebevědomější, zlepšuje se to. Ten rozdíl je ale pořád vidět u zahraničních studentů, kteří se méně bojí odpovědět, i když si nejsou jistí. Když se zeptám české skupiny, tak často mlčí, bojí se, že řeknou něco špatně. Bojí se udělat chybu. Neseme si to už ze základních škol – jsme naučení, že dokud si člověk není jistý, raději mlčí. Udělat chybu je přece špatně. Nelze paušalizovat, ale zahraniční studenti jsou víc zvyklí, že udělat chybu znamená, že se dozvím něco nového. Lepší udělat chybu v hodině než u pacienta.
Chyba je ten nejzásadnější moment učení.
Přesně. Na přednáškách a na cvičeních často vedu studenty, naschvál, na falešnou stopu, pak se zeptám a oni odpoví špatně. Není to proto, abych je nachytal. Následuje vysvětlení a kontext. Ten náraz pomáhá udržet pozornost, zbystřit. Do evaluace mi pak sice občas píšou, že jsem chaotický nebo zmatený, nebo že „nedodiktovávám“, ale ten mírný zmatek nebo určitý diskomfort je základem porozumění.
Pokud budu vykládat věci, které jsou příliš jasné, příliš srozumitelné a příliš snadno do sebe zapadají, bude to pasivní a půjde to jedním uchem dovnitř a druhým ven. To si můžou za zlomek času přečíst doma sami, na to mě nepotřebují.
(...) mírný zmatek nebo určitý diskomfort je základem porozumění.
Na konci 90. let jsme se spolužáky založili Spolek mediků, kde jsme vytvořili i sekci pro medicínské vzdělávání. Zajímala nás metodologie, proč se učíme tak, jak se učíme, a zda by se nedalo učit lépe. Mnoho z nás mělo na střední škole nějakou zahraniční zkušenost. Měli jsme velkou podporu tehdejšího děkana, docenta Čestmíra Čihalíka. Na fakultě tehdy působil pan profesor Stanislav Komenda – úžasný člověk, statistik, který se celý život věnoval mimo jiné edukometrii, měření znalostí. Chodil jsem za ním se učit, jak se dělají správně testy; jak se pozná, že test testuje to, co má; jak se měří jeho kvalita; jak se testy správně vytvářejí. A znovu jsem to pak učil v Anglii. Je to etablovaná věda s vlastními specialisty. U nás často stále platí, že když je někdo profesor, dobrý chirurg nebo chemik, tak tím pádem umí učit a zkoušet. To ale přece není pravda. Panuje představa, že je to snadné: zeptáme se, nabídneme čtyři možnosti, studenti něco vyberou, a my tak zjistíme, jestli to umí. To nefunguje. Přitom metodický aparát na to existuje, není to žádný experiment.
Já studentům ke každé přednášce chystám navazující test. Je dobrovolný a nepočítá se do známky, je to takzvané formativní hodnocení. Slouží jako zpětná vazba, pro pochopení, rozšíření kontextu. Každá otázka je po vzoru USMLE testů krátká klinická kazuistika. Když studenti odpoví chybně, test jim vysvětlí, proč je to špatně. Často se po špatné odpovědi nedozvědí, co bylo správně; chci, aby se vrátili a zkusili to znovu. To je podle mě nejlepší způsob, jak zjistit, jestli problém opravdu chápou. Je to rozhodně lepší než se ptát stylem „Který z následujících je ACE inhibitor?“, protože to je triviální, jen první signální, základní rozpoznání, které nezjišťuje nic o tom, jak je student schopen pracovat. Jeden takový opakovací test o 10–15 otázkách, když započítám zadání, zpětnou vazbu ke každé otázce, vysvětlení a doplnění ke každému distraktoru, má třeba 5–10 normostran textu. To je kapitola ve skriptech. Je to kus práce a hodiny a hodiny času, ale z mého pohledu je to důležitá investice. Jen mě mrzí, že některé špatné odpovědi zatím nikdo nevybral, takže ty odstavce textu vysvětlující, proč jsou špatně, nikdo – zatím – nečetl.
Na kongresu Times Higher Education Summit o teaching excellence v Glasgow jsem si kdysi vyslechl přednášku Carla Wiemana, nositele Nobelovy ceny za fyziku. Frontální výuka je podle něj neetická – řekl, že člověk při ní plýtvá svým časem i časem studentů. On sám studentům zadá, na co se mají připravit. Na začátku praktik jim dá test a pak už se baví o tom, zda to chápou dobře. Po přednášce jsme si s ním povídali a říkal nám, ať se nebojíme při výuce medicíny postupovat stejně.
Stále máme pocit, že si musíme před studenty na hodinu a půl stoupnout a vykládat jim třeba o diureticích. Proč? Vždyť oni mají všechny ty informace po ruce, v tabletu a mohou si je projít za třetinu času. Můj hlavní úkol není jim sdělit informace, i když i to samozřejmě dělám. Moje role je tam přijít a zaujmout je, vysvětlit jim kontext, význam; aby pak odcházeli s tím, že to chtějí znát, že chápou, proč je to důležité. Aby viděli, že i mě to baví a přijde mi to zajímavé. Že to používám. Učebnici si pak přečtou doma, ale už jinýma očima. Medicína se nedá naučit jen z knížek. To důležité se učíme od lidí, ať už pacientů nebo pedagogů.
Moje role je tam přijít a zaujmout je, vysvětlit jim kontext, význam; aby pak odcházeli s tím, že to chtějí znát, že chápou, proč je to důležité. Aby viděli, že i mě to baví a přijde mi to zajímavé. Že to používám. Učebnici si pak přečtou doma, ale už jinýma očima. Medicína se nedá naučit jen z knížek. To důležité se učíme od lidí, ať už pacientů nebo pedagogů.
Zároveň je toho v učebnicích často tolik, že se v tom pro studenta ztrácí to důležité. V tom případě je moje role jim říct: „Máme 12 ACE inhibitorů, ale 90 procent pacientů bere jeden z těchto dvou.“ Když jim to neřeknu, tak si z těch 12 vyberou náhodně několik, jejichž názvy se jim dobře pamatují. Ale budou to třeba léky, které už nejsou na trhu, nebo jsou úplně okrajové.
A co ta Amerika? Tu jsme nějak vynechali.
Rok jsem strávil na Fulbrightově stipendiu v Los Angeles a bylo to úžasné. Neskutečná zkušenost. Působil jsem v laboratoři aplikované farmakokinetiky, kde jsem pracoval na analýze dávkování imipenemu a drobnou měrou se podílel i na dalším vývoji toho software. Bylo to velmi inspirativní. Matematici, kteří vyvíjejí ten modelovací balík pmetrics, pracovali nebo pracují současně pro JPL (Jet Propulsion Laboratory, pozn. red.) – z jejich pohledu je řízení raket nebo léčiv stejný problém. Byla neskutečná radost s nimi sedět, pozorovat je při práci. Byl jsem vděčný za to, že to mohu takhle aspoň pasivně nasávat. Profesor Roger Jelliffe, který mě tam pozval, byl obrovská osobnost medicíny, bez nadsázky jeden z titánů medicíny 20. století. Bylo mi ctí s těmito lidmi aspoň krátce spolupracovat a svou maličkou troškou přispět.
Co je svatý grál farmakologie? V čem vidíte budoucnost oboru?
To je velmi dobrá otázka. V posledních 25 letech jsme zažili boom monoklonálních protilátek, které přinesly úplné nové možnosti a zacílení léčby. Teď začíná nová doba genetické terapie. Přicházejí další nové léky, které už nejsou tradiční inhibitory enzymů nebo blokátory receptorů, jako jsme byli sto let zvyklí, ale jsou to třeba antisense nukleové kyseliny, které „vypínají“ expresi genů. Posouváme se k tomu, že už nezasahujeme do funkce molekul, ale ovlivňujeme jejich samotnou tvorbu. To je první obrovská skupina, která nás čeká v následujících deseti, dvaceti letech.
Druhá velká skupina, která se chystá, budou nové a chytřejší lékové formy a také „chytřejší“ tradiční molekuly. Například loni na podzim vyšla v Nature studie o modifikované molekule inzulínu, který sám sebe dokáže deaktivovat, když je v krvi málo glukózy. Je to elegantní: autoři vytvořili molekulu inzulínu, na jejíž jeden konec navázali analog glukózy a na druhý konec pak receptor pro ni. Pokud je v krvi dost glukózy, tak je ten glukózový receptor obsazený a molekula inzulinu je narovnaná, funkční. Pokud je v krvi glukózy málo, tak se ty dva konce molekuly spojí, inzulín se deformuje a přestává být aktivní na svém receptoru. Neskutečně inovativní, přitom to není úplně nová molekula, není to nově objevený regulační systém. Vzali molekulu, kterou známe přes sto let, a dokázali ji naučit vypínat sebe sama, pokud zrovna není potřeba.
Kolegové fyzikální chemici, kteří děkají in silico modelování, jsou dnes schopni molekulu vytvořit v počítači, pak už ji cíleně syntetizují s tím, že už tuší, jak se bude chovat. Celá výpočetní biochemie znamená také obrovský pokrok – to, co dřív bylo víceméně věcí náhody a experimentu, je dnes možné cíleně modelovat. Jako laik jsem ohromený, jak dobře jim to funguje. Dříve bývalo zvykem, že se objevil lék a až pak se zjistilo, co dělá. Dneska je to naopak: známe fungování nějakého procesu v těle, víme, že ta a ta molekula je aktivní v nějakém procesu, a léky se vyvíjejí cíleně tak, aby měly konkrétní mechanismus účinku.
Genetická terapie a terapie léky ovlivňujícími přepis genetické informace bude velkou změnou. My jsme se škole učili, že třeba rizikové faktory kardiovaskulárních nemocí se dělí na ovlivnitelné, jako je kouření, hmotnost, fyzická aktivita, a pak neovlivnitelné, jako je genetická výbava pacienta. Dnes se díky genetice ty neovlivnitelné faktory posouvají do kategorie ovlivnitelných.
Existují nějaké statistiky o nadužívání léků a jak si v nich Češi vedou?
Existují a nejsme na tom úplně dobře. Máme třeba statistiky ohledně polypragmazie u starších pacientů a předpisu nevhodné medikace ve stáří, ve kterých je Česká republika v Evropě ne-li přímo na prvním, pak na jednom z prvních míst. Píšeme často zbytečně moc léků. A zároveň víme, že hodně léků, které píšeme, končí v odpadních vodách nebo na skládkách; pacienti je neužívají.
Když se podíváme na země, jako je Nizozemsko nebo Británie – tam je dostupnost zdravotní péče výrazně obtížnější, preskripce je také výrazně menší, a přesto tam lidé nepadají mrtví na ulici. Takže asi máme prostor přibrzdit, jen to musíme dělat poučeně tam, kde tím neutrpí kvalita péče. Mám pár oblíbených molekul, které studentům a kolegům vymlouvám.
Má smysl se každoročně nechávat znovu očkovat proti covidu-19?
U starších či ohrožených pacientů určitě ano. Pro zdravé mladé lidi a ty středního věku to už dnes asi není úplně nutné. Jako u chřipky – všichni v ohrožení, to znamená pacienti s imunodeficitem a všichni starší pacienti, by se měli nechat pravidelně přeočkovat. Dá se to udělat najednou, chřipka i covid.
Jestli to dobře chápu, tak vy se necháváte očkovat.
Ano, nechávám se očkovat, a to i proti klíšťové encefalitidě. V tomhle případě podle mého platí, že v ČR by se měli očkovat všichni včetně dětí. Klíštěti se nevyhnete, jejich promořenost je vysoká. Očkování je nejlepší vynález medicíny, možná důležitější než antibiotika. Považuji ho za obrovský civilizační úspěch. Bohužel, díky jeho účinnosti lidé zapomněli, jaké to bylo, když neexistovalo. Někteří se ptají, proč se očkovat proti spalničkám, když se nevyskytují. Zapomínají ale, že pokud se přestaneme očkovat, ty choroby se vrátí – pozorujeme to dnes v přímém přenosu.
Někteří se ptají, proč se očkovat proti spalničkám, když se nevyskytují. Zapomínají ale, že pokud se přestaneme očkovat, ty choroby se vrátí – pozorujeme to dnes v přímém přenosu.
Kde se vzala ta debata proti očkování a nedůvěra vůči lékům? Určitě tu byla už před pandemií, která ji ale umocnila.
Ano, postupně sílící nedůvěra k odborným autoritám je problém. Zrovna včera jsem půjčoval jedné studentce knížku od Tima Nicholse The Death of Expertise. Je z roku 2017, od té doby se to jen zhoršilo. Na vině je paradoxně i to, jak se máme dobře. Zapomínáme, že ten pokrok přinesli lidé, kteří rozuměli svému oboru. Souvisí to i s dostupností informací. Na jednu stranu to demokratizuje vědu a nutí lékaře a experty lépe komunikovat a obhajovat svou autoritu. Ale zároveň každý může mít pocit, že rozumí vakcínám, protože je snadné najít si o nich informace a spadnout do pasti potvrzovacího zkreslení (confirmation bias).
Problém u ostatních léků není zatím tak velký jako u vakcín. Ty jsou napadány už dlouho, od falešné publikace (dr. Andrewa) Wakefielda, který zpochybňoval MMR vakcínu. U vakcín je problém to, že je dáváme zdravým lidem. Všechny preventivní léky jsou citlivěji vnímané s ohledem na rizika. Nežádoucí účinky chemoterapie je snazší tolerovat, když její přínos je bezprostřední. Veliký problém prevence je, že každá účinná prevence se nutně jeví jako zbytečná. To mimochodem krásně ilustruje sci-fi film Zdrojový kód režiséra Duncana Jonese. Ale ztráta důvěry je určitě komplexní společenský problém, netýká se jen medicíny.
Jak velká je vaše domácí lékárnička a co v ní máte za těžkou tonáž?
Doma nemám skoro nic. Možná mám teď v batohu ibuprofen, asi i něco na pálení žáhy. K lékům jsem spíš skeptický a snažím se jim vyhýbat. My farmakologové léky častěji vysazujeme, než indikujeme. Nemám doma v zásobě ani žádná antibiotika.
Chce po vás hodně známých, abyste jim předepsal ozempic?
Ano, občas se mě někdo zeptá, poptávka je veliká, ale nikomu jsem ho nenapsal. Tam je stejně indikační omezení. To je obrovský blockbuster. Naposledy to byla viagra, co mělo takový potenciál. Klobouk dolů.
Tam je úžasné i to, že to jsou injekce a jim se podařilo to udělat v tabletách i přes to, že je to peptid, bílkovina, která se normálně rozpadne v žaludku. Ta firma zvládla vymyslet extrémně chytrý způsob, jak udělat tablety, že se přece jenom vstřebává, byť mizerně, asi jenom jedno procento, ale vstřebává, a tak byli schopni tu peptidovou léčbu dostat do tablet. Pokud vím, tak to je to poprvé v historii, co se to povedlo. Ozempic je úžasný nejen v tom ohledu, co dělá, ale i co se týče technologie, která je na hraně moderního poznání. Otevírá to spoustu možností, co dalšího by se takhle dalo podávat v tabletách, aby si to lidi nemuseli píchat.
Jaké ustrojení by měl mít budoucí adept farmakologie a čím byste váhající studenty motivoval k tomu, aby si tenhle obor vybrali?
Musí to být někdo se širokým spektrem zájmů, kdo je připraven řešit atypické případy, což mě osobně vždycky bavilo. Zpravidla si nás nevolají ke standardnímu pacientovi, který bere pět běžných léků, které toleruje v pořádku a nemá s nimi žádné problémy – k tomu není potřeba volat konzilium. Ten můj odtažitý vztah k užívání léků vychází právě i z toho, že celý život řeším problémy, nežádoucí účinky, intoxikace, psal jsem řady soudních posudků na poškození léky.
Adept farmakologie musí počítat s tím, že si bude muset neustále dohledávat informace. Mnohdy při konziliích řeknu, že zavolám za tři hodiny, protože si to musím najít v knížkách, podívat se na PubMed, zorientovat se v tom. Takže to musí být někdo, koho baví dělat menší počet, ale zato komplexnějších problémů. Klasický profil klinického farmakologa se bude podobat tomu mému, bude to někdo, koho baví všechno a nechce dělat vyloženě rutinní medicínu zaměřenou na jeden konkrétní problém. A musí to být někdo, kdo se nebojí léků, nebojí se všech těch názvů a mechanismů, koho baví přemýšlet a řešit atypické problémy.
Další:
Učitel roku 2025. Ocenění pedagogové a pedagožky nechávají nahlédnout do své dílny
Co by měl dobrý pedagog dělat a co by naopak dělat neměl? Od koho se sami nejvíc naučili? A s čím sami při studiu zápolili?
Dva měsíce v americké St. Jude byly bez nadsázky ty nejlepší v mém životě
Dr. Kateřina Trková z Kliniky dětské hematologie a onkologie 2. LF UK a FNM o stáži, která jí změnila profesní život, dětské onkologii, paliativní péči a běhu.
Vstupuji do země nikoho
Rozhovor s nově jmenovaným profesorem Jiřím Šedým z Ústavu anatomie.
Dejte nám vědět!
V průběhu celého akademického roku mohou studenti a studentky vyplňovat anketu a projevit tak svůj názor a poskytnout zpětnou vazbu na výuku. Výsledky a komentáře doputují až k rukám proděkana pro studium prof. Josefa Zámečníka. „Vaše názory nás zajímají a nebereme je na lehkou váhu.“
K profesuře jsem si koupila elektrickou kytaru
Profesorka Eva Froňková ze skupiny CLIP při Klinice dětské hematologie a onkologie 2. LF UK a FNM o molekulární genetice, nadšení pro technické novinky, hudbě a úřednických peklech.
