První krok k vědě nestojí na znalostech, ale na zvědavosti a touze poznávat

Vy sám jste se věnoval vědě už během studia. Co pro vás znamená pregraduální věda dnes?

Pro mě je to začátek. Já sám jsem se ve čtvrťáku prostě šel zeptat, zda bych se mohl do něčeho zapojit. Prvně to byla trochu nenaplněná očekávání, ale nakonec z toho byl docela úspěch. Dnes pregraduální vědu vidím jako způsob, jak poznat mladé kolegy, kteří se vědě chtějí věnovat dobrovolně, z vnitřního zájmu. Je to ideální cesta, jak najít člověka, se kterým si navzájem důvěřujeme, a pak ho třeba vzít i do doktorského studia.

Jaký by měl být ten první krok studenta, který má o vědu zájem?

Prvním krokem je zvědavost. Taková, která přemůže ostych nebo lenost, jež člověku běžně brání v tom, aby se šel někoho zeptat. Když mě něco zaujme, měl bych to říct – po přednášce, na Vědecké konferenci nebo e-mailem. Autenticita je klíčová. Neexistuje formulka typu „Vážený pane profesore ...“, naopak důležité je říct, co mě skutečně zaujalo a proč. Stačí říct cokoliv, co zaujme, co vystoupí z těch běžných frází, něco osobního, ale tak, aby to bylo upřímné. Tím získáte pozornost a pak už to je na vás.

Je důležité mít předchozí znalosti z oboru, o který se student zajímá?

Myslím, že to není až tak důležité. Pokud vás to baví, často si stejně sami přečtete pár kapitol z knihy dřív, než ten předmět oficiálně máte. Důležitější je zájem a ochota učit se. V čem je ale dobré mít základní přehled je práce s daty, organizace v Excelu apod. To se dá naučit celkem rychle a je to často cennější než konkrétní laboratorní dovednosti nebo teoretické znalosti.

Jak moc časově náročné zapojení do vědy pro studenta je?

Ze začátku je to těžké odhadnout. Nevíte, co děláte, takže vám všechno trvá. Myslím, že realistický rozsah je dvakrát týdně odpoledne. Když to bude méně, tak do dalšího týdne často zapomenete, co vlastně děláte. Víc může být přetěžující pro vás, ale i pro vašeho vedoucího. Je důležité mít čas a pravidelnost – a taky si to reálně naplánovat. S tím souvisí, rozmyslet si, kdy udělat ten první krok, abych když za někým jdu, měl ten čas. Moc nedává smysl si něco domluvit a pak tři měsíce nepřijít. To už je lepší počkat a domluvit si to za tři měsíce.

Co vědecká práce studentům přináší?

Hlavně to, že přestávají být pasivními příjemci informací. Na mě osobně během studia působila medicína jako obrovská věc, kde je strašně moc informací a já jsem maličký a musím se to vše naučit. Ale věda nás učí přemýšlet, skládat, pochybovat. Najednou se stáváme těmi, kdo tu velkou věc kousek po kousku aktivně tvoří. Věda nás taky učí plánovat a pracovat s tím, že některé věci prostě ještě nevíme. Je to změna pohledu – z „musím se to naučit“ na „pojďme zjistit, jak to vlastně je“.

Myslíte, že pregraduální věda může studentům ukázat, že věda je neoddělitelnou součástí medicíny a že se medicína neustále posouvá dál?

Já bych byl rád, kdyby z toho tenhle dojem byl; zároveň si ale uvědomuji, že celý náš vzdělávací systém vlastně stojí proti tomuhle způsobu uvažování. My už se od mateřské školy učíme, že jsou učebnice a tam přece najdeme, jak svět okolo nás funguje. Ale ve skutečnosti – a z toho jsem byl v začátcích hodně překvapený – toho vlastně hodně „nevíme“. Něco si myslíme, nějak vypadá praxe, ale potřebovali bychom toho vědět více a lépe. Věda je příkladem toho, jak se všechno neustále vyvíjí. Ale zároveň nutí k vývoji i nás, učíme se nově přemýšlet a tím posouváme věci dál. Což je myslím hezké na vědě v medicíně, kde nás právě praxe s pacienty konfrontuje s tou hranicí, kde ještě víme a kde už nevíme.

A co když student zjistí, že ho to vlastně nebaví?

To je úplně v pořádku. Klíčové je mít důvěru se školitelem – aby mohl říct „zkusil jsem to, ale není to ono“, ať jde o projekt nebo o to, že studenta nakonec baví úplně jiný obor. Důležitá je upřímnost a možnost změny. Sedlání mrtvého koně není disciplína, se kterou se dá něco vyhrát. (smích)

Jak důležitý je vztah mezi studentem a školitelem?

Obrovsky. A není to jen o velkých jménech – často víc času a podpory dá ten „juniornější“ vědec, který vás naučí každodenní základy a má na vás čas. Vztah musí fungovat lidsky. Když se bojíte školiteli říct, že vám to pětkrát nevyšlo, nemůže to fungovat.

Takže byste řekl, že je věda týmová disciplína?

Stoprocentně. Já vím, že si vědu často představujeme jako Einsteina, jak chodí po nábřeží v New Yorku, ponořený do vlastních myšlenek. Ten kus vědy, který vidím já, je opravdu vždy týmová práce. Musí fungovat vztahy nejen vertikálně (junior-šéf), ale i horizontálně (junioři mezi sebou). Věda je často frustrující – věci nevycházejí, trvá to dlouho. A právě proto potřebujete tým, který vás podrží. Sociální dynamika je stejně důležitá jako ta odborná.

Měla by být pregraduální věda nějak systematizovaná?

V našich podmínkách to není snadné. Medicína je možná jediný obor, kde člověk projde celým studiem bez povinné samostatné práce. A to je zvláštní. Přesto si myslím, že nejlepší je, když si k vědě cestu najdou ti, kteří ji opravdu chtějí dělat. Funguje to jako přirozená selekce – a to je vlastně dobře. Projde ten, kdo má upřímný zájem posouvat se dál, kdo je ochotný věnovat čas a úsilí, i když to není povinné. Takový člověk si cestu najde, protože pro něj není věda jen o absolvování povinných kroků, ale o touze objevovat a rozumět.