Mgr. Jan Neugebauer, Ph.D., MBA je pegagog a zástupce přednosty pro pedagogickou činnost Ústavu ošetřovatelství 2. LF UK, autor a spoluautor více než 26 odborných prací. Ve svých výzkumech se věnuje například péči o osoby s tělesným postižením, zdravotní ekonomii, přístupu k péči, kvalifikaci ošetřovatelů a specifikům ošetřovatelské práce.
Jaká byla vaše cesta k ošetřovatelství?
Moje cesta byla trošku nucená. Byl jsem dotlačen rodinou, která si přála zdravotníka, a tak jsem začal na střední zdravotnické škole. Pokračoval jsem na bakaláře, magistra a doktorát, protože se mi nechtělo hned nastoupit do klinické praxe. Přesně to se ale už v průběhu doktorského studia stalo. Začal jsem působit jako sestra na Infekčním oddělení na Jednotce intenzivní péče. Zjistil jsem, že akutní provoz je hrozně fajn: lidi mají jiné priority a cíle. Nemocní lidé zkrátka uvažují jinak, a i mně se začala měnit perspektiva vlastního života.
V čem hlavně jste tu proměnu pocítil?
V nadhledu. V životě se necháváme vést potřebami; řešíme, co nám chybí: někomu partner, někomu třeba peníze. Ve zdravotnictví ale potkáváte lidi, kteří jsou nemocní, a to často smrtelně, a pak přemýšlíte spíše nad tím, jak formovat sebe i okolí, aby byla zachována kvalita života ve zdraví.
Jaká je výhoda, nebo naopak nevýhoda být mužem v profesi, kterému dominují ženy?
Určitá výhoda je, že ženy kooperují částečně jinak: a v drtivé většině dobře. Společně do situací vnášíme humor. Je to zpestření. Promítá se to občas i prakticky, když běžíme k fyzicky náročné resuscitaci, chlapi jdou první. Jinak ale pracujeme v týmu a pak už nikdo neptá, jestli je tam rozdíl muž/ žena, každý se orientuje podle své pracovní náplně.
Zabýval jste se výzkumem spojeným s ekonomií. Jakou roli hraje ekonomie v otázkách péče?
Co se týče vztahu sestry na oddělení a pacienta, tak žádnou. Vždycky pracujeme s tím, že se snažíme poskytnout tu nejlepší možnou péči. Ve své pozici se zabýváme ošetřovatelským procesem, ekonomika je upozaděna na druhou stranu. Od toho máme vedení a management, který na ni dohlíží. Sestry však byly historicky odkázány na to, že musejí pracovat s určitou dávkou materiálu a spočítat to tak, aby vždycky zbylo. Občas se stane, že je výpadek léků, výpadek materiálu, například jehel, a tak kalkulujeme s tím, co máme k dispozici.
Jaká je role sestry pro 21. století?
Není jen jedna – ve skutečnosti jich je bezpočet. Především bych ale zdůraznil, že sestry jsou nositelkami změny. V extrémně dynamickém světě zásadně ovlivňují životy lidí. Nejenže edukují, ale pomáhají také formovat jejich cíle. Spousta lidí přichází do nemocnice s tím, že má nejen fyzickou chorobu, ale také psychické obtíže a i zdánlivě obyčejná věc jako rozhovor se sestrou jim může do života přinést novou perspektivu.
Role sestry v 21. století? Těch je bezpočet. Především bych ale zdůraznil, že sestry jsou nositelkami změny.
Kdo je vhodný adept pro studium ošetřovatelství?
Vhodný adept je člověk, který je naladěný na to, že chce pomáhat. Musí mít rád mezilidskou interakci. Upřímně si řekněme, že lidé v nemocnicích jsou bolaví, takže většinou nemají dobrou náladu. Je potřeba umět se obrnit a přesto dodávat péči, pozitivitu, motivaci. Umět podporovat a chtít participovat na dalším rozvoji pacientů.
Co byste doporučil studentkám a studentům, kteří chtějí v oboru uspět?
Být aktivní. Tři roky se zdají jako dlouhá doba, ale ve skutečnosti utečou velice rychle. Za tu dobu nabydou obrovskou dávku teoretických informací. Měly by ale také rozvíjet sami sebe, svoji empatii, hodnoty, sebereflexi. Vyžaduje to vnímat, co dělá mé okolí – pacienti, kolegové. Je potřeba naučit se plánovat. Zapojit kreativitu. Když budou studenti a studentky aktivní a nebudou chtít jen pasivně odsedět hodiny a pak dojít na praxi a nějak udělat zkoušku „aby se neřeklo“, tak to pomůže. Na konci studia z nich budou super sestry. Navíc rychle nevyhoří. Získají množství zkušeností a nebude pro ně problém projít adaptačním procesem a třeba přejít z jednoho oddělení na druhé.
Málokdo si umí představit, jaké je jít na pokoj, usmívat se na pacienta, podpořit ho, motivovat a kolikrát čelit nepříjemnostem. Všechno to v sobě zpracovat a jít na druhý pokoj, kde třeba zrovna někdo umírá. Ve třetím pokoji, do kterého vkročíte, nesmíte emoce z předchozích dávat najevo, jste profesionál. Začínáte nanovo.
Co by měla veřejnost o ošetřovatelství vědět?
Určitě by bylo fajn, aby veřejnost věděla, že ta profese je jak psychicky, tak fyzicky extrémně náročná. Mluví se o tom, ale málokdo si umí představit, jaké je jít na pokoj, usmívat se na pacienta, podpořit ho, motivovat ho a kolikrát čelit nepříjemnostem. Všechno si to v sobě zpracovat, „odfunět“ a jít na druhý pokoj, kde třeba zrovna někdo umírá. Ve třetím pokoji, do kterého vkročíte, nesmíte emoce z předchozích dávat najevo, jste profesionál. Začínáte nanovo. Často také řešíme téma společenské prestiže zdravotních sester. Je nás málo a souvislost s veřejným míněním je zřejmá. Přál bych si, aby byly sestry více vidět a slyšet.
