Krskova L, Augustinakova A, Drahokoupilova E, Sumerauer D, Mudry P, Kodet R. Neoplasma. 2011 58(5):415–23. IF: 1.449
Na Ústavu patologie a molekulární medicíny proběhla studie zabývající se expresí Igf2, MyoD1 a Myogeninu u rabdomyosarkomu (RMS), nejčastějšího sarkomu dětského věku. Dle výsledků této práce je transkripce Igf2 u RMS stonásobná v porovnání s normálním kosterním svalem. U RMS se ztrátou heterozygozity (LOH) na lokusu 11p15 byla exprese Igf2 ještě vyšší. Množství MyoD1 mRNA u obou podtypů RMS (embryonálního i alveolárního) bylo stejné jako u běžného kosterního svalu. Shodné výsledky byly potvrzeny i pro Myogeninovou mRNA.
Jak by mohla být nová zjištění využita v léčbě rabdomyosarkomu? O odpověď jsme poprosili pana profesora MUDr. Romana Kodeta, CSc.:
Naše laboratoř, a zejména první autorka publikace, PhDr. Lenka Krsková, Ph.D., se zabývá zpřesněním diagnostiky u rabdomyosarkomů, tak aby se dosud spolehlivá morfologická vyšetření z excize nebo resekce primárních nádorů doplnila o vyšetření exprese klíčových genů jako markerů rabdomyosarkomů v situacích, při kterých není morfologické vyšetření vhodné nebo má nízkou vypovídající hodnotu. Tyto situace vznikají například při vyšetření malých vzorků z reexcizí před nebo po chemoterapii, a to zejména v okolí hranic suspektní nádorové tkáně. Chemoterapie indukuje u rabdomyosarkomů diferenciační potenciál, a nádorové buňky se pak mohou podobat normálnímu svalu. Rozpoznat jejich nádorovou povahu je pak jen na základě morfologického vyšetření problematické. Druhým okruhem je identifikace diseminovaných nádorových buněk v kostní dřeni při monitoraci odpovědi rabdomyosarkomu na chemoterapii. Ani v této situaci není morfologické a imunohistochemické vyšetření spolehlivé. Z molekulárního hlediska má však pouze část rabdomyosarkomů identifikovatelné molekulární znaky – chimerické geny PAX3-FKHR nebo PAX7-FKHR, jejichž průkazem můžeme molekulárně diagnostikovat alveolární rabdomyosarkom. To se daří přibližně u 70 % nemocných s alveolárním rabdomysarkomem, nelze však prokázat embryonální rabdomyosarkom (ten je navíc z hlediska frekvence výskytu častější). Proto je třeba hledat další znaky, které by bylo možné využívat v diagnostice. Ukázalo se však, že identifikace regulačních genů myogeneze MyoD1 a myogeninu není v molekulární diagnostice rabdomyosarkomu spolehlivá (na rozdíl od identifikace těchto proteinů v histologickém materiálu). Až stonásobně vyšší exprese Igf2 ve srovnání s kontrolami byla přítomna u obou základních typů rabdomyosarkomů a má zřejmě významný podíl v patogeneze těchto nádorů. Exprese Igf2 není ovšem nádorově specifická. Uvedená práce se zaměřuje spíše na zkoumání exprese některých genů ve vztahu k hledání článků řetězce aktivace růstových a transkripčních faktorů při nádorové transformací. Cesta ke hledání terapeutického ovlivnění rabdomyosarkomů biologickou terapií je zatím na svém počátku. Uvažuje se o ovlivnění Igf2 dráhy zablokováním receptoru IGF1R pomocí specifické monoklonální protilátky (např. preparátem Figitumumab) nebo pomocí inhibitorů tyrosin kináz. Vzdálenější jsou modely, kdy by se blokoval přímo samotný ligand – Igf2, případně po proudu vlastní signální dráha receptoru IGF1R, a to inhibitory PI3K/AKT/mTOR nebo pomocí inhibitorů Raf/ras/MEK/ERK. Jak uvádí hlavní autorka článku, dr. L. Krsková, je při studiu patogeneze rabdomyosarkomů a v návazných experimentech cílené biologické léčby nutné pokračovat v analýze funkce IgF2.
-mk-
