Duricova D, Pedersen N, Lenicek M, Hradsky O, Bronsky J, Adamcova M, Elkjaer M, Andersen PS, Vitek L, Larsen K, Lukas M, Nevoral J, Wewer V, Munkholm P. Aliment Pharmacol Ther. 2009 Apr 1;29(7):792–9. Epub 2009 Jan 13. IF: 3.201
Tato práce, vycházející v periodiku Alimentary pharmacology & therapeutics, sleduje vznik závislosti na infliximabu u 82 dětí postižených Crohnovou chorobou. Popisuje rovněž faktory ovlivňující schopnost organismu na lék dlouhodobě reagovat. K ohodnocení odpovědi organismu byl použit tento model: „okamžitý výsledek“ (30 dní po zahájení léčby) – úplná/částečná/žádná odpověď. „Dlouhodobý výsledek“: (i) prodloužená odpověď: zachování úplné/částečné odpovědi; (ii) závislost na infliximabu: do 90 dní po přerušení léčby je potřeba opakovaných infuzí k dosažení úplné/částečné odpovědi nebo organismus bez infliximabu strádá. U 45 % dětí bylo docíleno úplné/částečné odpovědi. Dlouhodobé výsledky ukazují, že 22 % mělo prodlouženou, 12 % žádnou odpověď a 66 % pacientů se stalo dependentními. Nebyla nalezena žádná souvislost se studovanými genovými polymorfismy (TNF-alfa, apoptotická kaskáda). Chirurgický zákrok byl do 50 měsíců od zahájení léčby nutný u 10 % infliximab-dependentních pacientů, 30 % dětí s dlouhodobou odpovědí a u 70 % dětí bez reakce na léčbu. S infliximabovou závislostí byly spojeny perianální afekce a nepřítomnost předchozího chirurgického zákroku.
Jaký je mechanismus vzniku závislosti na infliximabu a jak se závislost projevuje? O odpověď jsme požádali MUDr. Jiřího Bronského, Ph.D.
O této otázce se vedou velké diskuse. Abychom problému porozuměli, musíme se nejdříve podívat na mechanismy působení infliximabu. Infliximab je monoklonální chimerická protilátka proti TNF-alfa. Původním vysvětlením jeho účinku bylo tedy působení na tento prozánětlivý cytokin. Předpokládalo se, že jeho neutralizací se sníží prozánětlivý statut organismu, a tedy i klinická intenzita zánětu. Tento mechanismus se předpokládá např. u pacientů s revmatoidní artritidou, kde je léčba tohoto typu také recentně velmi intenzivně využívána. Podrobným studiem se však zjistilo, že u pacientů s idiopatickými střevními záněty je mechanismus účinku infliximabu odlišný. Působí pravděpodobně prostřednictvím ovlivnění apoptózy imunologicky aktivních buněk, zejména intestinálních T-lymfocytů. V tom by tedy mohl být klíč k vysvětlení infliximabové „závislosti“, která je velmi individuální. V naší práci jsme se snažili zaměřit na vztah polymorfismů v genech apoptotické kaskády k závislosti na infliximabu. Situace v pediatrii je ovšem z hlediska hodnocení tohoto jevu složitá, neboť cílem biologické léčby je mimo jiné překlenout období růstu a dospívání. Riskovat tedy relaps u adolescenta po přerušení série infusí je vždy problematické a svým způsobem i neetické. Skutečná „závislost“ na infliximabu se tedy projeví až po ukončení nebo přerušení biologické léčby.
-mk-
