ETV6/RUNX1 (TEL/AML1) is a frequent prenatal first hit in childhood leukemia.

Komentář doc. MUDr. Jana Zuny, Ph.D., a spolupracovníků z pracovní skupiny CLIP a Kliniky dětské hematologie a onkologie uveřejněný v časopise Blood je příspěvkem (s vlastními daty, zde publikovanými poprvé) ke kontroverzím ohledně četnosti fúzního genu ETV6/RUNX1 (TEL/AML1) v pupečníkové krvi novorozenců. To, že tato aberace vzniká již před narozením, v průběhu intrauterinního vývoje, již bylo prokázáno u pacientů, kteří TEL/AML1-pozitivní leukemií v dětském věku onemocněli. Na téma, „jak často“ takové preleukemické buňky vznikají, byly představeny dvě teorie:
 
Teorie A: fúzní gen TEL/AML1 je v novorozenecké krvi přítomen často (v 1–2 %; Mori et al., Zuna et al.). Teorie B: fúzní gen TEL/AML1 je v novorozenecké krvi přítomen velmi vzácně (v ~0.01 %; Lausten-Thomsen et al.).
 
S ohledem na fakt, že je tato translokace přítomna u cca 25 % dětských akutních lymfoblastických leukémií (ALL), mají rozdílné výsledky populačního novorozeneckého screeningu TEL/AML1 zásadní vliv na interpretaci významu tohoto nálezu pro leukemogenezi. V případě teorie A by k leukemické progresi docházelo jen asi u 1 % nositelů této translokace (jak vyplývá z incidence TEL/AML1+ ALL, která je zhruba 1:10,000). Teorie B naopak předpokládá (a autoři v tomto smyslu diskutují), že všichni TEL/AML1+ novorozenci progredují dříve či později do ALL (a tak by mohl být užitečný novorozenecký screening této translokace a v případě pozitivity „preleukemická“ léčba). Teorie A však tuto hypotézu jednoznačně zpochybňuje.
 
O osobní komentář jsme poprosili doc. Zunu:
Data kolegů ze Spojeného Království a naše vlastní data naznačují, že k progresi preleukemického klonu do klinicky aktivní leukémie skutečně dojde pouze asi u 1–2 % dětí. Proti těmto výsledkům pak stojí data z dánské studie (ta na velkém souboru žádné pozitivní novorozence nenašla), která podporují spíše teorii, že první, prenatální zásah je velmi vzácný a zřejmě nevyhnutelně vede později k ALL. Nejpravděpodobnějším vysvětlením tohoto rozporu jsou metodické a technické rozdíly či, řekněme diplomaticky, možné nepřesnosti v některé ze studií. My jsme samozřejmě přesvědčeni, že naše studie přináší i dost dalších, přímých i nepřímých důkazů, že první zásah, tedy v tomto případě vznik fúzního genu TEL/AML1, je častý a že k progresi do leukémie dochází vzácně.
Z etického úhlu pohledu je samozřejmě důležité, jak se v této situaci zachovat k informaci o pozitivitě. Naše studie byla z tohoto důvodu přísně anonymní – v současné době nemáme k dispozici žádnou léčbu „preleukémie“, a informace rodičům o pozitivitě jejich dítěte by tedy vedla pouze ke strachu ze závažného onemocnění a očekávání, kdy přijde, aby se mohlo začít s terapií. Navíc, jak jsme přesvědčeni, by u 98–99 % dětí byl tento strach bezpředmětný.