Hrdlička M. Československá psychologie, 2011/55/1/82–89. IF: 0.226
Článek se zabývá analýzou tří autobiografií osob s autismem přeložených do češtiny – Nikdo nikde (Donna Williams), Život za sklem (Wendy Lawson) a Život s Aspergerovým syndromem: příběh psychoterapie (Christine Preissmann). Popisuje, jak autorky referují o svých specifických příznacích a zájmech, rodinných a partnerských vztazích a kariérách. Analyzuje, jaké strategie zvolily pro boj s autistickým postižením. Dochází k závěru, že lidé s autismem považují za nejtěžší jiné příznaky autismu, než bývá tradičně popisováno v učebnicích a monografiích o autismu. V případě těchto tří autobiografií je subjektivně nejhůře snášeno „smyslové přetížení“ ve vypjatých situacích.
Autora článku, prof. MUDr. Michala Hrdličky, CSc., z Dětské psychitrické kliniky jsme se zeptali, jestli a případně jak se tyto tři autobiografie lišily od autobiografií, jejichž autory jsou lidé netrpící autismem.
Autobiografie lidí s autismem se nepochybně liší od autobiografií psaných zdravými autory. Rozdíly jsou jak v otázce zacílení výpovědi, tak i v otázce stylu vyprávění. Lidé s autismem píší autobiografie proto, aby světu ukázali, jak autistický handicap ovlivnil jejich život a jak se s ním dokázali, třeba alespoň částečně, vyrovnat. Je zřejmé, že takové literární výpovědi jsou schopny jen jedinci s nejlehčí formou autistického postižení (vysoce funkční autismus, Aspergerův syndrom), a z nich ještě jen ti, kteří alespoň částečně v životě uspěli. To může představovat velkou motivační hodnotu pro osoby, jež s autistickým postižením zatím neúspěšně bojují; zároveň to přináší velkou poznávací hodnotu pro rodiny postižených i pro profesionály, kteří s autisty pracují. Je totiž jinak velmi obtížné proniknout do vnitřního světa autistických lidí. Jejich autobiografie nám svým vyprávěním (ale i svým stylem vyprávění) ukazují, jak obtížné je žít v sociálním světě, kterému autisté z povahy svého handicapu nerozumějí, v němž je zcela nejasné, proč se lidé chovají tak, jak se chovají, a proč říkají to, co říkají. Je to svět, kde rozumět slovům přesně tak, jak jsou vyřčena, ničemu nepomáhá, protože ta hlavní sdělení jsou skryta za významem slov, v gestech a výrazech tváře a v kontextech situací; tedy právě ve věcech, kde lidé s autismem trpí sociální slepotou. Porozumět těmto omezením a odlišnostem je ovšem předpokladem pro účinnou a citlivou péči o autistické pacienty.
-mk-
