Původně jsem nastoupil, abych si vydělal na letní zahraniční stáž

Rozhovor s Jakubem Mlčochem ze 4. ročníku Všeobecného lékařství, který pracuje na Klinice infekčních nemocí 1. LF UK a Ústřední vojenské nemocnice.

V jaké nemocnici teď pracujete?

Pracuji v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, kde jsem shodou okolností nastoupil jako ošetřovatel na Klinice infekčních nemocí pár týdnů před vypuknutím epidemie. Mohl jsem tak alespoň jako čerstvě zaškolený být od začátku k ruce, už nebylo co řešit, jen jsem krátce po našem „vyhoštění“ ze školy navýšil směny, abych byl „co k čemu“, jak říká Kato.  

Proč mimo „domovský“ Motol? 

ÚVN mám deset minut pěšky z koleje, takže jsem ji zvolil čistě z praktických důvodů. Paradoxem je, že původně jsem nastoupil, abych si vydělal nějakou kačku na letní zahraniční stáž, která se zřejmě stejně konat nebude. Nicméně kdybych věděl, co se bude dít (a že jsem ze zahraničních zpráv něco tušil), udělal bych to samé, včetně volby kliniky. Vše do sebe zapadlo a byl jsem ve správný čas na správném místě, abych se mohl zapojit do práce, která je teď zapotřebí nejvíce.  

Co je přesně náplní vaší práce? Jste v kontaktu s testovanými či prokazatelně nakaženými pacienty?

Naše klinika se začala plnit pouze SARS-CoV-2 pozitivními pacienty, kteří se navíc postupně obměňují za spíše náročnější případy. Je třeba dělat místo pro ty, kteří intenzivnější péči potřebují nejvíce. Já jako ošetřovatel dělám především sanitářskou práci, občas co je potřeba z té sesterské a někdy spíše dělá každý, co může, aby to nějak fungovalo – například pokoje oběhne ten, kdo je zrovna „oblečený“, aby se šetřily ochranné pomůcky. A co obnáší práce sanitáře, kterou na oddělení zastávám nejčastěji? Je třeba, aby oddělení fungovalo – od nejšpinavější práce kolem pacienta přes udržování oddělení čistého s připravenými pomůckami až po vynášení infekčního odpadu. Případná sesterská práce je o to víc o samotné péči o pacienta v čele s měřením fyziologických funkcí, odběrem vzorků a aplikací léčiv.

Jak často sloužíte?

Služby se nám teď začínají systematizovat tak, abychom vždy sloužili několik dní za sebou ve 12hodinových směnách (denních nebo nočních) a pak několik dní odpočívali.

Jsou směny vymyšlené tak, abyste se nepotkávali s kolegy, co vás střídají a které naopak střídáte vy?

Ano, slouží to současně jako prevence proti případnému vzájemnému nakažení těchto pracovních skupin. Všiml jsem si ale, že já úplně stabilní místo v týmu mít nebudu a spíše doplňuji jednotlivé sestavy, jak je potřeba. Měl bych tedy být o to opatrnější, abych neohrozil kolegy.  

Potkáváte se v rámci dobrovolničení i se studenty z ostatních pražských lékařských fakult? Říkám si totiž, co současná situace dělá s odvěkou „zdravou rivalitou“ mezi jednotlivými fakultami.

Popravdě přestože se jedná o kliniku 1. lékařské fakulty, nepotkal jsem až na jednu kolegyni (shodou okolností vystudovanou zdravotní sestru a teď páťačku medicíny naší fakulty!) široko daleko žádné další mediky (i přes mé naléhání na vedení kliniky). Jsme tu tedy trošku ojedinělý druh, ale uvidíme, třeba nakonec i tahle nemocnice zvolá po pomoci mladých vlčáků z fakult. Co vidím kolem sebe mezi spolužáky, většina do toho jde po hlavě a snaží se být nápomocná tam, kde je to zrovna potřeba. Z toho mám opravdu dobrý pocit. Přesto si však myslím, že bychom rozhodně neměli ani v tomhle pomáhání mezi fakultami soutěžit, spíše se spolčit a bojovat bok po boku a myslím si, že tímto směrem se to snad také ubírá.

Jste kapitán fakultního hokejového týmu. Chápu, že teď netrénujete, ale máte čas na nějaký sport? Udržení zdravého ducha ve zdravém těle…?

No, to je teď opravdu náročnější. Jak říká docent Radvanský, po tréninku se člověk cítí „nicely-cool“ – a to já teď přesně potřebuji. Venku je i přes omezení pohybu hodně lidí a já se snažím nikoho moc neohrožovat kvůli riziku, ve kterém pracuji, takže to přece jenom nepřeháním, abych se choval ohleduplně. Omezit jsem musel také trénink rychlostní kanoistiky kvůli dlouhé cestě MHD na vodu. Potřeboval bych ven z města, abych to mohl zase odpálit naplno, jak se patří, ale domů na Moravu se raději zatím také nevydám, abych neohrozil rodiče. S přítelkyní, která také pomáhá – pro změnu na Bulovce – jsme tak alespoň vyrazili na cyklovýlet mimo město a byli si zaběhat a mezi lidmi jsme se patřičně chránili rouškami. I když ohleduplně, je třeba se o sebe starat.  

A jak se s tím vším dá skloubit distanční výuka?

Hehe, zrovna před pár dny nám začala e-learningová výuka epidemiologie. Akorát vhod, co říkáte?