MUDr. Tomáš Kalina, Ph.D. – rozhovor

Přestat předpokládat a očekávat. Na to nejsme v běžném životě zvyklí.

Rozhovor: Tomáš Kalina

Do stavu docentů v nedávné době přibyl MUDr. Tomáš Kalina, Ph.D., (1975), lékař a pedagog z Kliniky dětské hematologie a onkologie UK 2. LF. Promoval na 2. lékařské fakultě v roce 2000, během svého doktorského studia strávil jeden rok ve Fred Hutchinson Cancer Research Center v Seattlu. Každé ráno jezdí do práce na elektro kole. Proč ne na kole? „Nemusím díky tomu řešit, jestli je moc teplo nebo moc zima. Vychytrale jsem tak obešel vlastní lenost.“
Je vysoký, milý, tichý a ženatý.
 
„Na životě je krásná právě ta individuální zkušenost, ke které patří chyby, zákruty, odbočky, bloudění.
Nakonec, všechny moje dosavadní cesty mě dovedly tam, kde jsem se něco naučil a dozvěděl, i když jsem s tím možná prvoplánově nepočítal. Tou hlavní životní esencí je nejistota. Lidé se jí bojí jak čert kříže a snaží se se pojistit – vybrat si kariéru, která vám zajistí úspěch a finance, vybrat si partnera, který vám zajistí štěstí, a udělat si děti, které vás budou jistit na konci života. Jenže tohle není nic než iluze, které jsme se naučili. Uneseme takovou nejistotu, jakou uneseme, samozřejmě, ale smysl života není v tom mít všechno na prkno potvrzený. Jednu jistotu v životě mám, a to tu, kterou máme v životě jistou všichni. Ta mi stačí natolik, že zbytek života budu radši v nejistotě.“
 
Na které fakultě jste studoval? Jaké máte vzpomínky na svá studentská léta?
Vystudoval jsem na 2. lékařské fakultě. Ještě do třetího ročníku jsem si myslel, že studuji medicínu, abych byl v kontaktu s pacienty, jenže na jedné přednášce z lékařské biologie nám ukazovali sekvenování na gelu, a to ve mně zůstalo jako velký dojem. Říkal jsem si, jak je fantastické, že můžeme vidět jednotlivé geny, a jak je možné, že to funguje. Studoval jsem v prostředí, kde každý v našem kruhu dělal nějakou studentskou vědeckou aktivitu, takže jsem se o to chtěl zajímat víc. Více méně ze zvědavosti jsem někdy od pátého ročníku začal docházet na Ústav imunologie, a ten mi vydržel, třebaže už ne jen ze zvědavosti, dodnes.
 
Strávil jste delší dobu pracovně či studijně v zahraničí?
Během doktorského studia jsem byl rok ve Fred Hutchinson Cancer Research Center v Seattlu. Cesta za Atlantik se tehdy rozhodla velmi rychle. Přihlásil jsem se do programu a během pěti měsíců jsem byl v Seattlu. Téma mého pracovního pobytu bylo jiné, než na čem jsem jako doktorand pracoval ve skupině u doc. Hrušáka, kde jsme se věnovali studiu aberantních molekul u leukémií. V Seattlu jsem začal pod vedením Jana Štorka pracovat na studii, kde jsme zjišťovali, jakým způsobem by se dala urychlit a vylepšit rekonstituce imunity po transplantaci. Nejenže to bylo jiné téma, navíc naším experimentálním modelem byli vřešťani. Popravdě jsem se bál jet pracovat s opicemi, ale ještě před odletem mě ujistili, že mi od nich budou chodit jen vzorky ve zkumavkách.
 
Lákalo by vás to, kdyby přišla dnes příležitost odjet do ciziny?
Teď už je to složitější kvůli rodině a zázemí, ale to víte, že by mě to lákalo. Kdybych odjel, tak už jen na chvilku.
 
Mohl byste nám přiblížit problematiku, které jste se věnoval ve své habilitační práci?
Práce se věnovala použití buněčné analýzy metodou průtokové cytometrie. Postavil jsem ji okolo metodiky, ne okolo jedné nemoci nebo syndromu nebo aplikace. K cytometru jsem se poprvé dostal na začátku doktorského studia, takže do té práce se promítnul celý ten čas, všechny poznatky, zkušenosti, znalosti, projekty, výsledky.
 
Proč jste se rozhodl věnovat svůj profesní život právě hematoonkologii?
Já si nejsem jistý, jestli jsem se přímo rozhodnul. Někdy pochybuji, jestli člověk dělá aktivní rozhodnutí o své kariéře. Já se snažil plavat a tím rozhodujícím motorem byl proud, který mě postupně začal někam unášet. Vždyť já jsem si ještě i po návratu ze Seattlu myslel, že až dokončím doktorské studium, tak budu pokračovat v klinické medicíně.
Nikdy jsem neudělal rozhodnutí, že se klinice věnovat nebudu, ale dneska se jí už asi nikdy věnovat opravdu nebudu.
 
Jakou část vaší práce tvoří výuka a co vám přináší? Co vás nejvíc baví na práci se studenty?
Učím v základním kurzu imunologie a jsem součástí několika volitelných předmětů, takže pro tu klasickou frontální výuku, kdy stojím před tabulí nebo pouštím něco na plátno, tolik příležitostí nemám. Baví mě ale vymýšlet, jak to udělat, aby byla výuka zajímavá jak pro studenty, tak i pro mne. Nejtěžší je zaujmout studenty, protože když se vám to podaří, tak máte v rukách náboj, který dá učení hlubší smysl a zajímavější rozměr. Mám radost, když si student po hodině nebo po absolvování volitelného předmětu řekne, že tohle ho teda nikdy nezajímalo a asi zajímat nebude, ale nebyla to špatně strávená hodina.
Nejčastěji přicházím do kontaktu se studenty v laboratoři. Mám diplomanty z přírodovědy a potom své doktorandy.
Učení není o tom vykládat, jak něco je, ale měl by to být spíš živý proces a učit mladé pochybovat a přemýšlet. Nezřídka se stane, že dospějeme k bodu, kdy se v bádání zastavíme a musíme si říct, že tady už prostě dál nevíme. To je důležitý moment, a teprve v tuto chvíli můžeme na něco nového přijít.

 
Co ve vašem profesním životě považujete za největší úspěch?
Hodně mě těší, že vidím, jak se laboratoř stále vyvíjí a že ve svém oboru průtokové cytometrie patříme k úplné špičce. Oceněním tohoto úspěchu je i nedávno dokončený projekt s velkou mezinárodní spoluprací na standardizaci diagnostiky mnohobarevnou cytometrií. Minulý měsíc byly hlavní publikace přijaty do Leukemia journal.
Občas se potýkám s tím, že cítím jakési stigma v podobě toho, že jsem „ten“ kluk z východní Evropy, který se snaží zjistit, jestli máme na to přispět do mezinárodní debaty i celé vědecké komunity. Tento projekt byl důkazem toho, že máme.
 
Jak často se s tím v zahraničí setkáváte a opravdu musíte nejprve dokázat, že stojí za to investovat do vás a celé pracovní skupiny z Prahy svůj čas a peníze?
Ve skutečnosti je ta největší bariéra spíš v mé hlavě a já si ji postupně uvědomuji. V Americe jsem ten pocit naopak neměl vůbec, ale to je Amerika – svět sám pro sebe. Toho, že mám cizí přízvuk, si všimne každý, a když se zeptají, tak se setkávám se třemi typy reakcí. Pro někoho jsem něco jako Němec, protože jsme si fenotypově podobní a jsem z Evropy stejně jako volkswagen, což je německá kvalita, takže prima. Pro část lidí jsem něco jako Rus, protože si pamatují, že Česká republika patřila k východnímu bloku. A zbytek lidí, možná celá třetina, reagovala na to, že jsem z Prahy. Myslím, že do té doby ani nevěděli, že Praha je v České republice, ale věděli, že Praha je Havel a že je tam hezky.
 
Jaká je další životní meta, které byste chtěl v budoucnu dosáhnout?
Už jsem dosáhl pár těch přelomů, protože nejdřív Ph.D. nemáte, a potom ho od určité doby máte. Docenturu nemáte, a pak ji máte. Říká se tomu zlom, ale mně to spíš přišlo jako takové nadskočení, když přejíždíte železniční přejezd. Na mé cestě není nic výrazně jinak, jen musím pokračovat pořád dál a líp. Chci se věnovat laboratoři, aby fungovala, aby tady dál vyrůstali zajímaví lidé, aby dokončovali svá doktorská studia, aby se něco naučili. Musím pečovat o to, aby projekty byly co k čemu, aby byly kompetitivní, abychom na ně dostávali granty. Teď mám plán víc prosadit do naší praxe některé věci z matematického modelování a matematického přístupu k analýze dat. Také bych chtěl na naší klinice zavést metodu transplantace virus specifických buněk u pacientů po transplantaci buněk krvetvorby, kteří mají problémy s virovými infekcemi. Dnes už se v Německu aplikují virus specifické T lymfocyty původního dárce a my se pokoušíme o metodu aplikace těchto buněk od příbuzných, tedy od rodičů nemocného dítěte. Ten moment, kdy by se tohle naše dlouhodobé úsilí obrátilo v konkrétní prospěch konkrétního pacienta, to by mě nesmírně potěšilo.
 
Které viry nejčastěji způsobují infekce u čerstvě transplantovaných dětských pacientů?
Především herpes viry, čili cytomegalvirus, Epstein-Bar virus a v některých případech adenoviry.
 
Vraťte se pár let zpátky, kdy jste stál před pomaturitním rozhodnutím „kam dál“. Kdyby tehdy nepadla volba pro medicínu, kdo by vyrostl?
Já jsem chtěl medicínu studovat už od základní školy, a to jen s jednou jedinou výjimkou, kdy jsem někdy v šesté třídě pod vlivem Bolka Polívky a představení „Šašek a královna“ chtěl být mim.

 
Jak odpočíváte? Odpočíváte vůbec?
Většinou jsou to snahy o odpočinek. Můj život se za poslední dva roky velmi změnil, protože mám dvouletou dceru Julii a teprve tři týdny starého syna Šimona. Je to spousta legrace, ale rozhodně to není odpočinek. Většinu volného času tak trávím se svojí rodinou.
To, co mi trochu chybí a co mě v nejbližší době asi spíš nečeká, je chození po horách. Mám rád tu ostrou změnu od běžného života. Užívám si pocit, když mám všechno, co potřebuji k životu, na zádech a můžu s tím jít dva nebo i deset dní. Taky rád lyžuji. Aspoň jednou za zimu musím vyrazit na pořádné sjezdovky do Alp.
 
Carving nebo smýkaný oblouk?
Myslím, že mám nejdelší lyže na každé sjezdovce, protože jsem si je kupoval před deseti dvanácti lety, když frčel Super G. Tedy přesný opak, než se potom ukázalo, že je trend. Každý rok plánuji, že si koupím nové a začnu s carvingem.
 
Jakou knížku jste naposledy přečetl?
Dřív jsem hodně četl, ale od doby, kdy musím číst profesionálně hodně, čtu relativně málo. V poslední době jsem si oblíbil Toma Robbinse. Občas se mi jako za starých dob stane, že čtu a čtu, až dočtu ve čtyři ráno. Musím si to ale hlídat, protože těžce hledám čas, kdy tenhle exces dospím.
 
Čemu všemu se ještě věnujete ve svém volném čase?
Zjistil jsem, že je pro mne opravdu velmi důležité občas jezdit meditovat.
 
Na opravdovou řízenou meditaci?
No, ano. Dostal jsem se k tomu skrz mé přátele a mělo to klasický vývoj, kdy jsem to ze začátku moc nechápal a spíš se jim vysmíval. Až životními kotrmelci jsem zjistil, že člověk občas potřebuje posílit i jinak než jenom fyzicky a i jinak než v závislosti na ostatních. Naučil jsem se pozorovat sám sebe a vybudovat si v sobě vnitřního pozorovatele, který sleduje, jaké hry ve svém životě hrajeme sami se sebou nebo se svými blízkými a kolegy, se svými úkoly. Člověk si potom vycvičí schopnost rozlišit, kdy je nešťastný, protože k tomu má důvod, a kdy je to něco, s čím se dá pracovat a co se dá proměnit v něco podstatnějšího než jen brblání, stěžování si na poměry a že mě nikdo nemá rád.
 
Jak probíhá proces samotné meditace. Jak moc je těžké odpoutat se od všeho, zastavit se a soustředit se na sebe?
To víte, že je to těžké, a navíc opravdu velmi individuální. Když to přeženu, je to jako bych vám měl popsat, jaké to je být zamilovaný. Každý to vnímá jinak, snáší jinak, pro každého je to jinak intenzivní, má to jiné barvy a příchutě. Meditace není cíl, vy nevíte, kam máte dojít a jak to má vypadat. Zkuste si otevřít okno a řekněte, co vidíte? Někdy je ten výhled nádherný, někdy je to naopak dost příšerné. Tehdy máte možnost vystoupit z toho životního rámu, který má pevnou strukturu, kde víte, jak se máte nebo musíte chovat, kde víte, co si máte o věcech myslet, nebo spíš co byste si měli o věcech myslet, co se od vás očekává, co vy sám od sebe očekáváte. Nejtěžší je vytvořit prostor pro to, aby člověk dokázal být úplně překvapený. Aby se stalo něco, co on vůbec nepředpokládal, a aby přestal předpokládat a očekávat. Na to nejsme v běžném životě zvyklí. Naopak jsme sami sebou a společností tlačeni k tomu, abychom neustále plánovali, očekávali, předpokládali a hodně žili v budoucnosti, nebo se naopak hrabali v minulosti. Nejdřív je ten výstup z toho subjektivního života opravdu těžký, ale když se snažíte pravidelně, tak to časem ztratí tu tíživost a prvotní bezvýchodnost.
 
Jak se tahle vaše zkušenost odráží v práci v laboratoři, kde je od vás vyžadována maximální racionalita a vědeckost?
Cytometrie má historii dvacet pět let, meditace tisíce let. Je to univerzální moudrost, práce s myslí. Trénování svalů, když chcete vysoko vyskočit, nikoho nepřekvapuje; meditace je také trénováním. Ale máte pravdu, že na tohle se mě ptá hodně lidí. V našem prostředí se nosí, že když má někdo takový koníček, tak bude příznivec nejrůznějších alternativních náboženských cest a alternativní medicíny. Já v tom pro sebe rozpor nevidím. Alternativní medicíně neholduji, nemám k ní vztah a ani mi to nepřijde zajímavé. Na druhou stranu, nedílnou součástí bolení hlavy, které vás podle obecného konsenzu dovede k lékaři, je psychosomatická složka. Mnohdy prostě stačí, když vás někdo vyslechne a je tu pro vás a nepotřebujete hned CT hlavy a jiná vyšetření. Obě složky péče, naše klasická a ta spíš psychosomatická, by se měly doplňovat, neměli bychom se dostávat do extrému ani jedné z nich, tím spíš bychom neměli dovolit, aby jedna plivala na tu druhou.
 
Máte nějaké životní motto nebo vzor, ať už v oboru nebo kdekoliv jinde, který vás motivuje a inspiruje?
Rád potkávám zajímavé lidi a rád nahlížím do jejich světů. Inspirují mě jejich osudy, pohledy na svět a životní příběhy. To mě zajímá od mládí, ale vlastně až díky mé současné kariéře mám k těmto neobvyklým lidem blíž než kdy jindy. Před dvěma lety jsem na konferenci potkal člověka, který ve svém životě vytvořil tři různé cytometry a pak je prodal třem různým firmám. Nyní si buduje na důchod svoji chatu v Kaskádách ve státě Washington. Naprojektoval si tam i seminární místnost a velkou dílnu, aby si mohl pořád něco sestrojovat. Pro mne je každé takové setkání zdroj nové síly, který mě nutí na sobě pracovat, využívat svůj tvůrčí potenciál a neustávat a neustrnout.
 
Děkuji moc za rozhovor!
 

Vydáno: 8. 6. 2012 / Odpovědná osoba: MUDr. Jana Djakow