Rozhovor: Jiří Bronský
MUDr. Jiří Bronský, Ph.D., (1977) je lékař a pedagog z Pediatrické kliniky 2. LF. Promoval na 2. lékařské fakultě v roce 2001. Během pregraduálního i doktorandského studia nasbíral zkušenosti ze zahraničních stáží v Hannoveru, Aberdeenu a v Texas Children´s Hospital v Houstonu. Začátkem tohoto roku byl jmenován docentem v oboru pediatrie. My studenti známe pana doktora především jako učitele, který se nám během našich stáží na pediatrické klinice snaží naplno věnovat, který nás nutí přemýšlet nad kazuistikou pacienta, vzbudit diskusi na seminářích a který, v neposlední řadě, nás prosí, ať i přesto, že máme hlad, neotevíráme nutridrinky, které mezi námi na ukázku kolují.
A právě k příležitosti jeho docentské habilitace přinášíme rozhovor s Jiřím Bronským.
Kdy a kde jste se narodil? Kde jste vyrůstal?
Narodil jsem se v roce 1977 v Praze, kde jsem také strávil celý svůj dosavadní život. Maminka je z Uherského Hradiště a táta z Písku, takže mám blízko i k jižní Moravě, kde mám početné příbuzenstvo, do jižních Čech zase jezdíme na chatu. Příroda okolo Otavy je krajinou mého dětství, často jsem tam trávil prázdniny.
Na které fakultě jste absolvoval svá studia? Jaké máte vzpomínky na svá studentská léta?
Absolvoval jsem naši 2. lékařskou fakultu. Na studentská léta mám výborné vzpomínky. Kdo by také neměl? Kromě toho, že jsme měli dobrý kolektiv v kruhu i v ročníku a s řadou kolegů se stále scházíme, tak mi studentská léta na fakultě přinesla i něco výjimečného – moji ženu Evu, se kterou jsem začal chodit ve druhém ročníku, jsme spolu dodnes a máme dvě úžasné dcery.
Strávil jste delší dobu pracovně či studijně v zahraničí?
Během studia na fakultě jsem byl dva měsíce na pediatrické klinice v Hannoveru a v 1. ročníku doktorandského studia jsem absolvoval vědeckovýzkumnou stáž ve skotském Aberdeenu. Téma bylo zajímavé – Exprese preproorexinové mRNA v laterálním hypotalamu sibiřského křečka. V roce 2007 jsem strávil tři měsíce v Texas Children´s Hospital Houston v rámci populárního programu organizovaného profesorem Klímou, který absolvovala řada kolegů z naší fakulty. Mimochodem, absolvování zahraniční stáže všem doporučuji – je to vynikající příležitost podívat se, jak funguje medicína v jiných zemích.
Mohl byste nám přiblížit problematiku, které jste se věnoval ve své habilitační práci? Jak dlouho jste na své práci pracoval?
Jedná se o velmi vzrušující oblast tzv. nutričního programování. Předpokládá se, že cílenou výživou v období časného postnatálního vývoje lze ovlivnit rizika civilizačních chorob v pozdějším věku. My jsme zkoumali biologicky aktivní látky v mateřském mléce u člověka, o kterých jsme přesvědčeni, že by mohly být klíčem k pochopení pozitivního vlivu kojení na zdraví jedince. Habilitační práce je komentovaným souborem publikací a jsou v ní shrnuty výsledky výzkumu za posledních 10 let.
Proč jste se rozhodl věnovat svůj profesní život právě tomuto oboru?
Studium dětské výživy má blízko k pediatrii, která je mým klinickým oborem. Výživu jsem si vybral s cílem začlenit se do pracovní skupiny dětské gastroenterologie na Pediatrické klinice, kde jsem se mohl již od začátku svého působení plně realizovat a měl jsem v ní dobré podmínky pro profesní rozvoj. Podívám-li se dnes zpět, byla to určitě dobrá volba.
Kdy jste se rozhodl pro akademickou dráhu?
Absolvoval jsem klasický scénář doktorandského studia, tak jak bylo v naší době zvykem. Chtěl jsem po promoci zůstat na klinice v Praze a spojení klinické a vědecké práce bylo jedinou možností, jak toho docílit. Původně jsem začal studovat orexigenní a anorexigenní regulační hormony v séru u dětí s poruchou nutričního stavu a postupně jsem se dostal až k problematice mateřského mléka a nutričního programování. Na klinice jsem se začal věnovat i výuce studentů, jak v oboru klinické biochemie, tak pediatrie.
Jakou část vaší práce tvoří výuka a co vám přináší? Co vás nejvíc baví na výuce studentů?
Výuka je nedílnou součástí mé práce, dá se říci, že na našem oddělení jsou téměř permanentně přítomni pregraduální čeští nebo zahraniční studenti nebo stážisté v předatestační přípravě. Jsem také školitelem doktorandů. Zní to sice jako klišé, ale výuka mi přináší hlavně výzvy. První výzvou je umět si dobře zorganizovat čas, abych se mohl studentům plně věnovat – aby nepostávali po chodbách, ale věnovali se pacientům. Druhou výzvou je podat problematiku tak, aby se studentům vryla do paměti a pamatovali si informace důležité pro klinickou praxi a naučili se diferenciálně diagnosticky přemýšlet – tzn. vědět, co je v dané situaci nejpravděpodobnější diagnózou. Často jsou bohužel zatíženi okrajovými problémy a jak se říká „přes stromy nevidí les“.
A co mě na výuce nejvíc baví? Asi pocit, když se ty výzvy podaří splnit.
Jaká je další životní meta, které byste chtěl v budoucnu dosáhnout?
Do budoucna bych se chtěl plně angažovat v oboru dětské gastroenterologie, jak na tuzemské, tak i mezinárodní úrovni. Máme skvělé pracoviště, kde ošetřujeme stejné spektrum pacientů jako v nejlepších centrech v Evropě. Myslím, že je naší povinností být lídry v oboru.
Vraťte se pár let zpátky, kdy jste stál před pomaturitním rozhodnutím „kam dál“. Kdyby tehdy nepadla volba pro medicínu, kdo by vyrostl?
Kdybych nešel na medicínu? To nevím. Tehdy mě docela bavilo programování, takže místo nutričního programování bych dělal nejspíše něco jako „The IT crowd“ 
.
Popište nám takový váš běžný víkend. Jak odpočíváte? Odpočíváte vůbec? Čemu se rád věnujete ve svém volném čase?
Ideální je, když se můžu celý víkend věnovat rodině, chodíme na túry nebo něco budujeme na domku či na zahradě. Ale zdaleka ne každý víkend je takový. Vzhledem ke svému pracovnímu zařazení i dosti cestuji po kongresech a odborných symposiích, přednáším pro praktické lékaře apod. Také většinou jeden víkend sloužím na klinice. Někdy je třeba i po večerech dohnat resty, něco sepsat. Ale dá se říci, že pracovní vytížení přichází ve vlnách a jsou i mezidobí klidu, takže celkově si nestěžuji. Rodinu mám tolerantní, nežiji v napětí, kdy bych se měl zároveň věnovat práci i rodině. Důležité je také mít dobrý tým spolupracovníků, kteří si rozdělí jak povinnosti, tak i pravomoce. O to se teď v našem týmu snažíme. Nejhorší je chtít všechno dělat sám. To se musí člověk odnaučit.
Jakou knížku jste naposledy přečetl?
Naposledy jsem přečetl knížku „Doktore, fofrem, jde o život“ od Patricka Tailora. Je to docela zábavný popis venkovské lékařské praxe.
Máte nějaké životní motto nebo vzor, ať už v oboru nebo kdekoliv jinde, který vás motivuje a inspiruje?
Nad životním mottem jsem zatím nepřemýšlel, na to bude čas v důchodu. Jinak, jsem velkým fandou formule 1, zejména pak Fernanda Alonsa. To je podle mne naprosto špičkový profesionál a jeden z nejlepších pilotů všech dob. Osobně jsem ho potkal při jeho návštěvě u nás v Motole. Být v práci rychlý tak jako on – to by se mi opravdu hodilo.
Poselství na závěr?
Užívejte si předvánoční čas!
Děkuji moc za rozhovor!
-DankaHumlová-
