Půlstoletí Jana Palacha – naděje, zoufalství a činy

Štítky

Na lednové události 1969 vzpomíná tehdejší student medicíny, dnešní děkan 2. lékařské fakulty, prof. Vladimír Komárek.


Když při imatrikulačních či promočních projevech hovořím o starobylosti a proslulosti Univerzity Karlovy, tak studentům i absolventům připomínám význam akademických svobod a mravní rozměr těch, kteří za svobodu slova a za pravdu obětovali život. Připomínám, že to byl Jan Hus, Jan Patočka a Jan Palach – k smrti prvních dvou přispěli jejich mučitelé, posledně jmenovaný se rozhodl zcela dobrovolně. Proč? Jaký by byl jeho další život, kdyby to neudělal? Jaký by byl jeho osud, kdyby strašlivé popálení přežil? Čekaly by ho výslechy na STB a donucení k popření svého činu a k zohavenému tělu by přibyla další ponížená, zmrzačená duše? Jak změnil jeho čin nás, jeho vrstevníky, a celou naši generaci, která prožila 40 let v totalitě? Tyto otázky jsem si za posledních padesát let mnohokrát kladl, když jsem procházel kolem kašny Národního muzea a v posledních desetiletích postával u dvou nenápadných hrbolků v dlažbě a skromného kříže s nápisy Jan Palach a Jan Zajíc.

Pražské jaro 1968 začalo klíčit už v létě předchozího roku – v červnu 1967 proběhl IV. sjezd Svazu československých spisovatelů, který se stal platformou otevřeného protestu proti politice vládnoucího komunistického režimu. Během tří dnů vystoupili Milan Kundera, Václav Havel, Ludvík Vaculík, Ivan Klíma a Pavel Kohout. Hlavním tématem byly svoboda tvorby i zrušení cenzury. Dalším podnětem k lednovému „tání“ byly podzimní studentské nepokoje a zejména nepřiměřeně brutální reakce vládnoucí moci. Na strahovských kolejích se opakovaně vypínal elektrický proud a ve tmě a zimě strádající studenti vyšli do ulic s voláním: „Chceme světlo!“ Policejní jednotky z Hrdlořez pokojně demonstrující studenty v Nerudově ulici bezhlavě zmlátily obušky tak, že někteří měli trvalé následky. V té době jsem byl studentem prvního ročníku Fakulty dětského lékařství UK a Jan Palach studoval na Vysoké škole ekonomické.

Jaro 68 bylo neskutečným uvolněním – do té doby šedá studená Praha se stala radostným diskusním fórem a proluka Myslbek se proměnila v Hyde Park, kde se střetávaly nejrůznější názory a představy o dalším vývoji. I pro Jana Palacha toto období znamenalo zásadní životní zlom – zúčastnil se řady diskusních setkání a mítinků, pomáhal na VŠE zakládat Akademickou radu a svým přátelům rozdával strojopisné texty, mezi nimi dopis Alexandra Solženicyna, texty Ludvíka Vaculíka či přepisy projevů ze sjezdu spisovatelů.

Byla to doba plná nadějí – proto byl srpnový vpád okupačních vojsk v srpnu tak zdrcující. Nicméně jsme následujících několik týdnů doufali, že ztráta svobody není definitivní.

Jan Palach se 17. srpna 1968 vrátil ze zájezdu do Sovětského svazu a doma na něho čekalo oznámení o schválení jeho žádosti k přestupu na Filozofickou fakultu. 21. srpna 1968 se okamžitě vypravil do Prahy, kde strávil několik následujících dní. Začátkem října se poprvé podíval za železnou oponu a ve Francii pomáhal při vinobraní.

V listopadu 1968 se na Filosofické fakultě UK aktivně zapojil do studentské okupační stávky, která skončila fiaskem. Několik jeho přátel a spolužáků později při výsleších uvedlo, že změna v jeho chování nastala právě v tomto období. Osobně jsem na lékařské fakultě stávku na Albertově aktivně prožil a jsem přesvědčen, že obrovské zklamání z lhostejného nezájmu společnosti i z chování řady vrstevníků bylo hlavní příčinou Palachova činu. Proč vlastně k této stávce došlo? Když Dubčekem vedený ústřední výbor KSČ v říjnu schválil smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk a v listopadu ustrašeně zakázal pietní shromáždění studentů k 17. listopadu, vyhlásil Vysokoškolský svaz studentstva okupační stávku na podporu deseti bodů adresovaných jak vedení strany i vlády, tak široké veřejnosti. Všichni jsme tehdy doufali, že naše stávka něco změní. Vzpomínám si, jak jsme uzavřeli jednotlivé ústavy lékařské fakulty a celé čtyři dny jsme od rána do večera diskutovali ve velké posluchárně na Albertově a v noci jsme trochu spali po chodbách ve spacácích. První dny panovala velká euforie, kterou zchladila předvídavá slova Ludvíka Vaculíka: „Jděte domů, nemá to smysl, nikdo se k vám nepřidá, nic nezměníte.“ Bohužel měl pravdu. Dlouho jsme tomu nechtěli, podobně jako Jan Palach a jeho kolegové na filosofii, uvěřit. Byli jsme naivní. Myslím, že to charakterizuje i má zkušenost z posledních dnů stávky. Tehdy nebyly mobily, a tak jsem dostal za úkol kontaktovat vedení stávkového výboru Právnické fakulty a konsultovat legislativní aspekty dalšího postupu. Vydal jsem se noční Prahou, a když jsem na Právnickou fakultu dorazil, nikde jsem stávkový výbor nenašel. Za každými dveřmi, které jsem otevřel, se pragmatičtí právníci a právničky milovali.

Na konci stávky v nás všech narůstal pocit zoufalství až deprese. Doufali jsme, že se našimi požadavky bude někdo zabývat, ale nikdo se neozval – bylo ticho, naprosté ticho. Myslím, že právě tenhle listopadový propad do bezmoci a ztracenosti mohl vést u tak citlivých lidí, jako byl Jan Palach, jak k hluboké beznaději, tak i k touze něco udělat a národ probudit.

Pravděpodobně proto Jan Palach v prosinci sepsal a na počátku ledna 1969 poslal studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi na shromáždění studentů Filozofické fakulty UK v Praze návrh na obsazení hlavní budovy Československého rozhlasu a vysílání výzvy ke generální stávce (dokument byl nalezen ve spise Státní bezpečnosti, která ho zabavila na počátku sedmdesátých let v archivu Univerzity Karlovy). V souvislosti s neúspěchem okupační stávky v něm Jan Palach navrhl, aby se iniciativy chopila malá a odhodlaná skupina studentů, která strhne k odporu širší veřejnost. V tomto dokumentu se také objevují teze, které Palach později použil také v dopise Pochodeň č. 1.

Když se Jan nedočkal odpovědi, rozhodl se pravděpodobně sám pro radikální čin. Je otázkou, jak jeho rozpoložení ovlivnil pohřeb jeho strýce a mše, která se konala 15. ledna v evangelickém kostele v Libiši u Neratovic. Miloš Rejchrt se v článku Jan Palach a kostelní obraz pelikána domnívá, že Palacha inspirovalo zpodobnění pelikána jako symbolu Kristovy nejvyšší oběti: „Jan Palach nemohl přehlédnout nápadnou dřevořezbu, překvapivý figurativní prvek ve výzdobě jinak kalvínsky strohé modlitebny. U stropu, na stříšce nad kazatelnou, jako by žehnal dění v prostoru pod sebou, rozpíná svá křídla pelikán, a při tom vlastní krví krmí svá mláďata...“ Obětoval se pro nás Jan Palach podobně jako Kristus?

Jisté je, že druhý den odjel ze Všetat do Prahy a na spořilovské koleje přijel patrně okolo osmé hodiny ráno. Na pokoji napsal čtyři dopisy, které podepsal jako Pochodeň č. 1 a adresoval je spolužákovi z VŠE Ladislavu Žižkovi, studentskému vůdci z FF UK Lubomíru Holečkovi, Svazu československých spisovatelů a čtvrtý odnesl na místo činu v aktovce. V dopisech uvedl, že je členem skupiny, která se rozhodla pro sebeupálení, aby probudila veřejnost z letargie. Vznesl dva požadavky související se svobodou slova – zrušení cenzury a zákaz rozšiřování Zpráv, které vycházely od konce srpna 1968 jako tiskovina okupačních vojsk. Žádal, aby lidé zahájili na podporu těchto požadavků časově neomezenou stávku. Pokud by nebyly požadavky do 21. ledna 1969 splněny, měly vzplanout „další pochodně“.

Z koleje Palach odešel okolo 11. hodiny a kolem dvanácté si koupil dva kanystry, do nichž si nechal v Opletalově ulici načepovat benzín. Pak se vydal rovnou pod rampu Národního muzea. Ke kašně přišel několik minut před půl třetí odpoledne.

Lékařka MUDr. Marta Zádorožná při jeho přijetí na oddělení popálenin Kliniky plastické chirurgie FN Vinohrady konstatovala, že utrpěl popáleniny druhého a třetího stupně na téměř 85 procentech těla. Jedna z ošetřujících lékařek Jaroslava Moserová vzpomíná ve své knize na Jana Palacha takto: „Shořel, aby otřásl naším svědomím, abychom nepodléhali malomyslnosti, abychom se nevzdávali, a hlavně nezaprodávali svoji duši. Jan Palach ji pro nás obětoval.“

Student lékařské fakulty UK Tomáš Roith, 18. 1. 1969

Jednou z prvních akcí na podporu Palachových požadavků byla hladovka, kterou 18. ledna 1969 v 17 hodin zahájil student Fakulty dětského lékařství UK Tomáš Roith (viz obrázek) a student ČVUT Zbyněk Prousek pod rampou Národního muzea. Hladovkáři zůstali v mrazu pod stany čtyři dny, poté byla hladovka ukončena (viz zde, chronologie z příslušného období).

Dne 19. ledna 1969 v 15.30 konstatovali lékaři Janovu smrt.

20. ledna prošel Prahou tichý pietní průvod, kterého se zúčastnilo mnoho desítek tisíc lidí. Rakev s Palachovými pozůstatky byla již od pátku 24. ledna 1969 vystavena v Karolinu, kam se přišly se zemřelým studentem rozloučit desetitisíce lidí. Na stejném místě, poblíž sochy Jana Husa, bude u příležitosti 50. výročí Palachova činu odhalena pamětní deska.

Dopoledne 25. ledna 1969 tryzna pokračovala, krátce po poledni pak začal na nádvoří Karolina smuteční obřad, po kterém byla rakev přenesena do pohřebního vozu, za nímž se seřadil průvod, který prošel přes Ovocný trh, Celetnou ulicí na Staroměstské náměstí a zastavil se před budovou Filozofické fakulty na náměstí, které bylo již 20. ledna 1969 na počest Jana Palacha spontánně přejmenováno. Vzpomínám si, že v den Palachova pohřbu se Praha ponořila do nejhlubšího ticha, jaké jsem kdy zažil.

O dvacet let později, 15. ledna 1989, chtěli představitelé disentu uctít Palachovu památku položením květin na Václavském náměstí. Policie uzavřela náměstí a improvizovaný pietní akt se proto uskutečnil u budovy tehdejšího Federálního shromáždění. Asi tisícovku přítomných rozehnala Veřejná bezpečnost pomocí obušků, slzného plynu, psů a vodních děl.

Tvrdý zákrok spustil protestní lavinu a od pondělí 16. ledna do pátku 20. ledna demonstrovaly každé odpoledne na Václavském náměstí v Praze desetitisíce převážně mladých lidí. Policie je opět rozháněla slzným plynem a vodními děly. Řada lidí utrpěla zranění, na 1 400 osob bylo zadrženo. Tento „Palachův týden“ byl předzvěstí sametové revoluce.

Dovolte mi, abych vzpomínku na „Půlstoletí Jana Palacha“ zakončil slovy, která pronesl můj spolužák a kamarád MUDr. Tomáš Roith na pietním shromáždění ve Všetatech:

„Oběť Jana Palacha přesahuje hranice naší země, má nesmírný význam pro vědomí tisíců lidí, kteří potřebují světlo, které jim ukazuje cíl života. Oběť pro jiné lidi není zmařený život. Je to život prožitý v nejvyšších lidských hodnotách, konfrontovaný pouze relativitou času. Největší osobnosti světa vždy v historii předávali lidem své dílo v čase tomu určeném, někteří dlouhé roky, někteří v době nesrovnatelně kratší. Velikost lidského díla není měřena časem zrodu, ale časem, kterým toto dílo přetrvá v mysli lidí. Jan Palach nám předal víru, naději, lásku a sílu v několika okamžicích a jeho život se naplnil na věky. Proto nikdy nelze uvažovat o zmařeném životě, byl to život prožitý s nejvyšším a také splněným cílem. Život prožitý pro prospěch a pokrok ostatních lidí je naplněn vrchovatě, za jediný okamžik může být vykonáno víc než za padesát let.“


Text prof. Vladimíra Komárka vznikl pro časopis 3. lékařské fakulty Vita Nostra Revue. Jeho vzpomínky v časopisu doplňuje dr. Tomáš Roith, který spolu s dalšími tehdy držel na Václavském náměstí protestní hladovku.

Dopis dr. Tomáše Roitha z 20. ledna 1999, určený pro Radio Free Europe, si můžete přečíst zde.

Ilustrační foto: Shutterstock

Vytvořeno: 16. 1. 2019 / Upraveno: 9. 9. 2020 / Mgr. Ing. Tereza Kůstková