Před 90 lety se narodil profesor Josef Koutecký († 5. července 2019), zakladatel československé dětské onkologie, první polistopadový děkan 2. lékařské fakulty a renesanční člověk. Vzpomíná prof. Richard Škába.
Profesor MUDr. Josef Koutecký, DrSc., se narodil v Praze dne 31. 8. 1930, poslední srpnovou neděli. V roce 1949 maturoval na Akademickém gymnáziu v Praze ve Štěpánské ulici a v roce 1955 promoval s vyznamenáním na Fakultě dětského lékařství Karlovy Univerzity v Praze. Prvé dva roky pracoval na dětském oddělení v Novém Bydžově a Léčebně dětské obrny v Jánských Lázních, aby v roce 1957 přestoupil na Kliniku dětské chirurgie v Praze, kde již během svého studia působil jako famulus medicus a operační elév.
Jsa vybídnut profesorem Kafkou, začal se věnovat dětské onkologii, která jako obor v tehdejším Československu dosud neexistovala.
Kafka sám tušil, že péče o dětské pacienty se solidními nádory není jen operace, ale komplexní léčba, spočívající ve sledování pacientů, rozboru komplikací a chemoterapii a radioterapii. A to vše jsou dovednosti, které vyžadují nový přístup a také někoho, kdo je schopen tuto výzvu přijmout.
Sekundář MUDr. Josef Koutecký osobně organizuje klinicko-patologické semináře, studuje patofyziologii nádorů, základy chemoterapie a léčbu komplikací onkologické léčby.
Jak se mu najednou velmi dobře hodila praxe na Fyziologickém ústavu profesora Laufbergra, kde medik Koutecký svého času pracoval jako demonstrátor v laboratoři profesora Poupy. Jak užitečná mu byla solidní průprava v patologické anatomii u profesora Šikla na Hlavově I. Patologicko-anatomickém ústavu, kde působil jako pomocná vědecká síla.
Koutecký započal svou práci dětského onkologa v roce 1964 s jednou postýlkou v rámci Kliniky dětské chirurgie. V té době úmrtnost u dětských solidních nádorů činila 97 procent – přežívala jen tři procenta dětí.
O čtyřicet let později předává svému nástupci moderní 65lůžkovou Kliniku dětské onkologie evropské úrovně, s jednotkou intenzívní péče, samostatnou transplantační jednotkou, s novým onkologickým pavilonem a laboratorně výzkumným zázemím, denním stacionářem, ozařovacím oddělením a průměrným 75procentním přežitím léčených pacientů v pětiletém odstupu po skončení léčby.
V průběhu let Koutecký postupně skládá atestace z pediatrie, z chirurgie, z dětské chirurgie a klinické onkologie.
Systematickou práci v dětské onkologii začíná již v roce 1971 jako ordinář pro dětskou onkologii na Klinice dětské chirurgie. V roce 1978 se stává vedoucím lékařem Stanice dětské onkologie této kliniky a přechází s ní z Karlova do Motola. Na podzim téhož roku je již primářem samostatného Oddělení dětské onkologie Fakultní nemocnice v Motole a pokládá základ nového oboru, dětské onkologie. Dynamicky se rozvíjející obor si žádá solidní klinickou základnu, a tak v roce 1983 vzniká Klinika dětské onkologie. Koutecký se stává jejím prvním přednostou.
Poté co v roce 1975 předkládá a obhajuje kandidátskou a v roce 1985 doktorskou disertaci, je mu ještě téhož roku udělena venia docendi v chirurgii. V roce 1987 je jmenován profesorem onkologie a stává se tak prvním profesorem dětské onkologie v bývalém Československu.
Je mu 57 let a mohlo by se zdát, že se ocitl na vrcholu. Ale ani on sám v těch chvílích netuší, že další práce a úkoly, a to nejen v onkologii, jsou teprve před ním.
V listopadu 1989 je zvolen prvním předsedou obnoveného akademického senátu Fakulty dětského lékařství a 1. února 1990 je uveden do funkce děkana této fakulty, která se však vzápětí, a to 7. září téhož roku, stává 2. lékařskou fakultou Univerzity Karlovy.
Celkově je v období mezi léty 1990 až 2006 zvolen pětkrát děkanem 2. lékařské fakulty.
V letech 1997 až 2000 zastával funkci prorektora Univerzity Karlovy a významně se podílel na oslavách 650. výročí založení Karlovy Univerzity.
Stal se řádným či čestným členem dvanácti odborných a vědeckých společností u nás v Evropě i zámoří, nositelem 47 medailí, plaket a cen, včetně státního vyznamenání medaile Za zásluhy, které mu udělil prezident republiky v roce 1996.
Byl zakládajícím členem a předsedou Učené společnosti České republiky, předsedou Nadace Národní galerie v Praze a člen její vědecké rady. Byl členem rady Národního divadla, správní rady Akademie výtvarného umění, Nadace Hollar a České lékařské akademie.
Napsal sedm monografií a pět učebnic. Na svém kontě má 316 publikací a 695 odborných přednášek. A k tomu všemu je třeba přičíst kolem 250 proslovů při promocích, imatrikulacích, vernisážích a při karolinských a rudolfinských koncertech, stejně jako dvě publikace ke čtyřicátému a padesátému výročí vzniku naší fakulty: Étos Hippokrates a Spondeo ac polliceor. Vpravdě úctyhodné!
Bylo to nadání? Určitě, ale nadání je devadesát pět procent píle, jak říkával profesor Tošovský a k tomu přidával: „Denně aspoň deset minut studujte nebo pište.“ Profesor Koutecký si tuto dobrou radu, vzal opravdu k srdci, stejně jako ono „Serva ordinem et ordo servabit te“ (zachovej řád, řád zachová tebe). Jeho den, týden a rok měly svůj řád navíc obklopený hudbou, vůní doutníku a každodenním kalíškem slivovice.
Co přibližovalo profesora Kouteckého k lidem, byla jeho láska k člověku, ke kráse a touha po konání dobra. Tyto základní atributy humanismu přijímal s nadšením a obdivem a toužil se o ně podělit s druhými. Přijímal dobro a dával jej dál.
Tak vznikly nezapomenutelné karolinské a později rudolfinské koncerty, ona krásná setkání, která připravoval téměř podle přání zakladatele naší alma mater, který si přál, aby poddaní jeho království paratam sibi mensam propinationis inveniant – stůl s dary poznání bohatě připravený sobě nalézali.
A celá akademická obec 2. lékařské fakulty opravdu stůl umění lékařského, ozdobený krásou hudby a literatury a stojící na pevném základu etiky a morálních zásad, od děkana Kouteckého pečlivě připravený, vždy nalézala. Decanus eminens noster se nikdy netajil tím, že nás chce vést k dobru, kráse a kultivovanosti jednání a uchránit nás duchovní a morální pauperizace.
Tak jsme se dozvídali o Fragonardově modři, tizianovské zářivosti barev, Rembradtově šerosvitu, bachovské harmonii a mozartovské lehkosti, Janáčkově zemitosti i tragické lyričnosti Hanse Krásy.
Karolinské koncerty měly svou otevřeností i rozměr sociální. Umožňovaly přístup členům akademické obce i zaměstnancům nemocnice.
Jak náhle jiní byli oni starší kolegové, jindy tak nenápadně až plaše jdoucí na režijní oběd do nemocniční jídelny, jsouce míjeni bez povšimnutí suverénními a euforicky hlučícími kolegy v plné síle jejich vlastních let. Ti kolegové, kteří vždy tak vděčně odpovídali na více než jen kolegiální pozdrav, a to když se k němu připojil i titul a název jejich bývalé funkce. Tito „zapomenutí“ zde ožili, protože již při vstupu do Velké auly Karolina byli osobně a srdečně uvítáni bez rozdílu svého postavení.
Až s odstupem času bývá zřetelným plný dosah takovéhoto gesta opravdové lásky k člověku.
Úvodní slova ke karolinským koncertům byla nejednou spojena s líbezným vyznáním obdivu ke „své milované Praze“. Profesor Koutecký byl Prahou okouzlen, miloval ji, slyšel její hudbu, měl rád její hudební život, stejně jako její romantická zákoutí a líbezné architektonické kompozice, tak působivě znázorněné na Schikanederových obrazech nebo Morstadtových vedutách.
Zvláště miloval Prahu rudolfínskou, a proto se nelze divit jeho zálibě ve sběratelství starožitností.
Studenti měli profesora Kouteckého rádi. Co více o tom může vypovídat, než opakovaná zvolení děkanem a nespočetné žádosti o jeho důstojnou a noblesní funkci promotora.
Stejně noblesní byly jeho laudace na zasedáních vědecké rady fakulty k životním výročím členů akademické obce i pracovníků fakulty. O všech vždy hovořil s láskou a uznáním.
I největší kritici jeho projevů a jeho řečnického umění musí s pokorou přiznat, že cílem všech jeho projevů vždy bylo sdílet s druhými radost z krásy a poznání a nikoliv předvést sebe a svůj dar řeči a projevu.
Nelze vzpomínat na profesora Kouteckého a nevzpomenout přitom na jeho milovanou ženu Jitku, která mu byla velkou oporou. Měli mnoho společných zájmů. Jejich láska vyrůstala ze vzájemné důvěry, dokonalé jednoty a téměř absolutního souznění. Jejich vztah byl naplněn úctou a oddanosti, ctnostmi, které jim pomáhaly plnit povinnosti a snášet životní těžkosti.
Inspirací a posilou v rytmu života mu byly také pobyty v milovaném Mezihoří, hezky upraveném vesnickém obydlí poblíž Benešova a láska ke zvířatům.
Zemřel pět let po smrti své milované ženy Jitky, 5. července 2019.
Propter omnia bona et opera Tua gloriam meritam Tibi dent Superi.
Za všechnu Tvou práci a dobro, ať slávu zaslouženou Ti dají Nebešťané.
Fotografie: Dan Materna (Mafra)
