* 1. 7. 1912 † 26. 11. 2007 (smuteční oznámení)
lékař, emeritní profesor 2. lékařské fakulty UK, přední český pediatrický ortoped a chirurg, nositel titulu „Rytíř lékařského stavu“, blízký spolupracovník 1. lékařské fakulty UK a člen řady vědeckých asociací. Profesor Václav Tošovský byl význačná osobnost české medicíny, české chirurgie, Univerzity Karlovy, 2. lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice v Motole.
V roce 2003 MUDr. Tomáš tvaroh, tehdy student 3. ročníku Všeobecného lékařství, si s panem profesorem povídal pro tehdejší fakultní časopis Pelikán. Při této příležitosti se k tomuto rozhovoru vracíme.
Dubnové interview s profesorem Václavem Tošovským
Tomáš Tvaroh
Možná to bude pro mnoho čtenářů překvapením, ale pan profesor neměl od mládí touhu být lékařem, dokonce se přiznává, že šel na medicínu, protože nevěděl, na co jiného. Na gymnáziu ve Vysokém Mýtě se naučil dobře ovládat latinu a řečtinu, ale s ostatními obory, tedy především matematikou a přírodními vědami, to bylo už horší. Také proto nemohl jít na techniku, z humanitních oborů pak vyšla per exclusionem medicína. Ani studium medicíny však pana profesora zpočátku „nechytlo“. Když slyšel přednášky prof. Růžičky, který byl zajisté odborník na svém místě, tak ho přesto nijak nezaujaly, protože to byla jen taková rozšířená látka z gymnázia, kde se naučil něco o buňce a další podstatné informace, ale bylo to velmi vzdáleno tomu, že by člověk někoho léčil, jak doufá asi každý, kdo začne medicínu studovat. Stejně hovoří o prof. Hamzíkovi, kterého také považuje za vynikajícího odborníka, vyzdvihuje jeho práci o hemoglobinu, která měla mezinárodní ohlas, ale přednášející to byl podle pana profesora „neuvěřitelně nedobrý“. První přednášky na medicíně hodnotil tak, že spíš všechny studenty oklamaly, než že by je nadchly. S fyziologií dopadl prof. Tošovský špatně, tu si dokonce musel zopakovat. Vyprávění o předvádění psa, kterému je drážděn mozeček, vzbuzovaly úsměv na tvářích nás obou i po tolika letech. Avšak klasické „můžete jít a přijďte za šest neděl“ už by asi žádného studenta, a nebylo tomu tak ani v případě pana profesora, nepotěšilo. První rigirosum přesto dokončil řádně a v termínu, vyzdvihl výtečnou známku z anatomie, a právě v této době konečně medicína pana profesora „chytla“.
Od toho okamžiku to byla jen medicína – divadla, opery, koncerty, to vše šlo stranou. Další studium už se neslo ve znamení soutěžení v partě, kdo dřív a lépe udělá zkoušku. Tak takové byly medicínské začátky prof. Tošovského. Ty pokračovaly jako u všech mužů po studiu na vojně, kde strávil dva roky. Po návratu domů si myslel, že půjde do svého okresního města, Vysokého Mýta, nedaleko svého rodiště, kde za primáře Říhy již během svých studií fiškusoval. Osud však zavál pana profesora do Prahy. Když šel se svou nastávající po Starém Městě, na Betlémském náměstí spatřili nápis vyvedený zlatými písmeny, který hlásal: „primář MUDr. Václav Kafka, ředitel České dětské nemocnice, operatér“. Přes protesty, že pan profesor toho pána vůbec nezná, přesvědčila ho budoucí paní Tošovská, ať se jde zeptat, jestli by primář Kafka neměl v České dětské nemocnici nějaké místo. Jak sám přiznává, velice nerad zazvonil. Dveře otevřel malý čilý mužík s bílou hřívou vlasů a ptal se: „Co si račte přát, pane důstojníku?“ (pan profesor totiž na prahu stanul ve vojenské uniformě a navíc s vysokou hodností podporučíka). „Pane řediteli, já bych rád dělal dětskou chirurgii, nebylo by tam u vás místo?“. Jak jen pro úplnost pan profesor dodává, při téhle větě trošku lhal, protože o tom, že existuje nějaká dětská chirurgie, pořádně nevěděl, natož že by jí chtěl dělat. Pan „řiditel“ Kafka se podíval a jeho odpověď vlastně určila životní dráhu pana profesora Tošovského: „Tak dobrá, můžete nastoupit“.
Z práce v oboru dětské chirurgie však byl začínající operatér Tošovský zklamán, protože dětská chirurgie v České dětské nemocnici tenkrát sloužila spíše ke školení budoucích pediatrů v poznávání dětských chirurgických onemocnění, hlavně náhlých příhod břišních, naproti tomu k operacím se pan profesor nedostal v několika prvních letech, nemluvě o asistování. Proto po převratu v roce 1945 uvažoval o tom, že odejde, ale zdálo se mu nepěkné odejít z místa, kde válku přečkal celkem šťastně. Skutečně nevěděl, co si počít, a opět zasáhla náhoda. Při setkání s kolegou z Ortopedické kliniky prof. Zahradníčka se mu tento lékař svěřil, že se musí ženit. Měl si totiž původně vzít dceru svého šéfa, prof. Zahradníčka, ale dal přednost jeho instrumentářce. Z toho důvodu byla atmosféra mezi oběma poněkud napjatější. Řešení však spočívalo ve výměně. A právě tato příležitost vytrhla prof. Tošovskému trn z paty, ale přesto si byl vědom, že operovat příliš neumí, a proto tam nemůže být ve funkci asistenta nebo sekundáře. O dohodě o výměně bylo třeba informovat oba přednosty a požádat je o souhlas. A už druhý den skutečně profesor Zahradníček navštívil prof. Mikulu s tím, že by chtěl Tošovského vidět. Prof. Mikula Tošovského představil a ten se uklonil. Zahradníček se na něj zadíval a řekl: „Mikulo, tak toho si vezmu.“ Mikula protestoval, že ho chtěl habilitovat, ale prof. Zahradníček kontroval tím, že habilitovat bude u něj. A tak se cesta na Ortopedickou kliniku profesora Zahradníčka otevřela.
A ortopedie byla správná volba, protože prof. Tošovského zaujala a navíc pak dostal půlroční stipendium WHO do Ameriky, aby se tam dále vzdělával v ortopedické chirurgii. Tehdy totiž do Ameriky nikdo nechtěl jet, takže pan profesor byl jako nejmladší přinucen, aby se za oceán vypravil. Musel udělat zkoušku z angličtiny, tam mu však předem řekli, na co se ho budou ptát a co si tak musí připravit, především jaké má plány a co chce dělat. To se naučil a vše tam svou „pražskou“ angličtinou odříkal. Zkoušku tedy udělal a za 14 dní stál na letišti v New Yorku. S hrůzou naslouchal jazyku, který mu připomínal indoevropštinu, ale kterému rozhodně nerozuměl. Pomalu se tam adaptoval a věnoval se ortopedické chirurgii. Jednou potkal u Bostonu italského lékaře se stejným stipendiem jako on a vzájemně si postěžovali, že tam vidí jen plastiky kyčle, že ty tam jdou jak na běžícím páse, 6 operací denně, ale nic jiného a to že se už nedá snést. Italský kolega navrhl, aby se podívali k světoznámému dětskému chirurgovi, profesoru Laddovi. Každý samostatně tak skutečně i udělali. Pana profesora Ladda potkal prof. Tošovský na chodbě a hned mu začal všechny okolnosti vysvětlovat, že je lékař z ČSR a že se přijel podívat na světoznámého prof. Ladda. Prof. Ladda ho pozval do pracovny, ukázal mu knihu, kterou připravoval, „Abdominal Surgery of Infancy and Childhood“, dal mu spoustu separátek a dovolil mu je užít. Otevřela se tak cesta denně do ústavu vedeném prof. Laddem chodit a vidět tak střevní atrezie, neprůchodnost střeva na podkladě vrozeném, neprůchodnost žlučových cest atd. Tam také pan profesor Tošovský slyšel poprvé výraz malrotace. Představoval si, že by tohle chtěl dělat doma, ale když to nebude možné, tak aspoň napíše domů prof. Kafkovi, co je tady všechno možné dělat. Tam také viděl operaci otevřené tepenné důčeje. Po návratu domů (tenkrát se létalo vrtulovými aeroplány a cesta přes oceán byla nekonečná, let „hup hup nahoru dolů“) skutečně vyprávěl o svých ortopedických bostonských zkušenostech a opět zaúřadovala náhoda, protože prof. Mikula musel do penze a všichni se domnívali, že jeho místo zaujme doc. (později prof.) Kafka mladší. Jenomže ten neprošel kvůli milionářské dani, kterou platily jeho rodiče, kádrováním a místo nemohl obsadit. Sháněli někoho, nakonec poslali doktorku z 1. ortopedické kliniky prof. Jiráska, Janu Pasterovou, ta však po čtrnácti dnech řekla, že to dělat nebude, že se neumí s těmi novorozenci ani domluvit. A tak na toto místo nakonec „dočasně“ na celý život nastoupil pan profesor Tošovský. Přesto to zpočátku nebylo nic příjemného, protože nesoudruzi ho uvítali s podezřením, jak to, že nesoudruh je šéfem, a soudruzi si mysleli vlastně totéž. Ale naštěstí se tam později našlo několik dobrých kolegů, takže tato práce panu profesorovi vyhovovala. Určitou dobu také zastával pozici přednosty traumatologického oddělení, což mu velmi vyhovovalo, v USA totiž viděl moderní léčení zlomenin na podkladě remodelace a iritace zlomené kosti, o tom napsal dokonce i knihu, která byla zpočátku přijata s rozpaky, později se ukázalo, že její obsah skutečně platí. Tento obsah vystihuje princip, že poraněná dětská kost při zlomenině s dislokací a že určité dislokace v určitých lokalizacích do určitého věku se mohou upravit a je zbytečné a dokonce škodlivé je reponovat. Prof. Tošovský vidí také druhý americký přínos v sepsání jiné knihy, která vznikla „v mladické nerozvážnosti“ a která se zabývala náhlými příhodami břišními na podkladě vrozeném. Tu nejprve nechtěli kvůli přílišné specializaci vydat, ale nakonec se našla mezera na trhu a po vydání kniha slavila velký úspěch. Dokonce takový, že při jedné procházce po Václavském náměstí ji našel v ruském vydání ve výkladě Sovětské knihy. Nakonec pana profesora pozvali i do SSSR a dle svých slov měl poprvé a naposled hodně peněz, které navíc nemohl vézt zpět do Československa, a proto je tam všechny utratil.
Položil jsem panu profesorovi několik otázek:
Jak vypadalo meziválečné studium medicíny, jak se vyučovaly teoretické i klinické obory?
Některé teoretické předměty se tenkrát podle mého mínění hodily spíše pro studium přírodních věd. Ale například anatomie byla skutečně už tehdy skutečně vynikající, stejně jako fyziologie, histologie či embryologie. Tyto předměty měly už tenkrát vysokou úroveň.
A jaké to tehdy bylo s učebními materiály?
Učebnice byly jen některé a mnoho nám jich chybělo. Při učení určitých předmětů jsme se museli spokojit s archy. Učebnice anatomie už existovala, velmi obsáhlá pětidílná kniha, kde bylo skutečně všechno. Prof. Janošík již dříve vydal také dvoudílnou učebnici Systematické anatomie. To je podle mého názoru znamenitá kniha, i když se to samozřejmě nedá srovnávat se současnými učebnicemi se skutečně nádhernými ilustracemi, ale po určité stránce tam bylo opravdu všechno. Ale například učebnice fyziologie tehdy nebyla, to jsme měli tenkrát jedině archy, učebnice biologie už ale byla, tu napsal prof. Srdínko. Ale ten počet tehdy vydaných učebnic se samozřejmě nedal přirovnávat k záplavě učebnic v současné době. U klinických předmětů to bylo podobné. Například pro internu vyšly tehdy skvělé Pelnářovy knihy, jako první se objevily myslím Infekční nemoci, na chirurgii ale žádné souborné učební texty neexistovaly. Jirásek vydal své Náhlé příhody břišní a Hnisavá onemocnění prstů a ruky, ale to byly opravdu jen izolované oblasti, souborná chirurgie skutečně nebyla. Totéž platilo o většině ostatních klinických předmětů. My jsme si museli všechno na přednáškách psát a podle nich studovat. Anebo jsme měli k dispozici jen právě ty archy.
V úvodu vaší knihy Padesát let chirurgem hodnotíte jako nepříliš šťastné spojení ortopedie a chirurgie. To se skutečně mohlo stát, že jste od břišní operace přeběhl k zasádrování nějaké zlomené ruky?
Skutečně u nás tenkrát byla tak jako například v Německu dětská chirurgie spojená s ortopedií. Ale většinou to bylo tak, že si jednotlivé ústavy rozdělily podle svého zájmu, čím se budou zabývat. Takže například Ortopedická klinika na Karlově náměstí a stejně tak Ortopedická klinika, která byla nejprve v ulici Ke Karlovu a poté Na bojišti, se zajímala prakticky o ortopedii a z dětské chirurgie to byly skutečně jenom nějaký ten apendix, hernie, kryptorchismus, které tam nějakou náhodou zabloudily. Dětská chirurgie tam byla jen jako takový přívěsek, dost nevítaný. A opačně to bylo zase na některých Ústavech dětské chirurgie, například v České dětské nemocnici, kdy to byly ústavy ortopedie i chirurgie, ale prakticky se tam prováděla zejména dětská chirurgie. Takže už tenkrát se to vlastně řešilo tímto rozdělením v rámci jednotlivých ústavů, docházelo v podstatě k spontánnímu oddělování. Ale já si myslím, že rozdělení je rozhodně správné. Trošku mě překvapuje, že v Brně je nyní zase vytvořeno oddělení dětské chirurgie a ortopedie. Ale nevím, jak to tam vypadá ve skutečnosti, takže to nemohu kritizovat.
A vy sám jste ve svém životě dělal obojí. Čím se tedy cítíte být více, chirurgem nebo ortopédem?
Já se přiznám, že když jsem se vrátil z té Ameriky, tak jsem chtěl být rozhodně ortopédem. V tomto oboru byla spousta novinek, hlavně plastiky kyčelního kloubu, osteosyntézy, zevní fixace zlomenin atd., ale osud mě zamotal na tu dětskou chirurgii, přestože jsem dlouho přitom ještě dělal dětskou ortopedii, protože jsem se s tím nemohl nějak rozloučit. A myslím, že to bylo dobře, protože když dětský chirurg je skutečně vzdělán i v ortopedické chirurgii, má tu výhodu, že operuje ještě jemněji, takže funkční výsledky jsou potom daleko lepší. Ale to rozdělení je jistě správné. A když mě osud přihrál na dětskou chirurgii, vlastně stejně, jako jsem byl přihrán před lety na medicínu vůbec, tak jsem se tomu věnoval. To bych chtěl vzkázat těm mladým, že člověk vždycky nemůže dělat to, co by chtěl, někdy se to nepodaří, ale když už se něco dělá, je potřeba to dělat pořádně, poctivě a svědomitě. Nyní si vzpomínám na jednu z Jiráskových přednášek, který říkal: „Aby v našich poměrech neočekával odměnu takovou, jako v jiných zemích na Západě jsou schopni lékaři dát.“ Mám někdy za zlé lékařům, že se na Západě vyškolili a už se nevrátili. Chápu, že někdo se bál, že zde bude pronásledován, to chápu, to je naprosto omluvitelné, ale lékař, který se měl možnost tam vyškolit a potom se nevrací, ten podle mě zůstává svému národu něco dlužen.
Během vaší lékařské kariéry jste se setkal s mnoha velkými osobnostmi medicíny, už jste zmiňoval pana prof. Zahradníčka či Kafku. Mohl byste nám je přiblížit, jakými pro vás byly učiteli, jak se vám s nimi spolupracovalo?
Já se vám přiznám, že když jsem odešel od pana primáře Kafky staršího v Dětské nemocnici, kde nás skutečně učili jenom diagnostiku, ale ne nějak záměrně, prostě se domnívali, že to budoucí dětský lékař nepotřebuje, a přišel jsem k prof. Zahradníčkovi, tak jsem byl příjemně překvapen, doslova šokován. Tam bylo například spravedlivé vypisování operací. Tam neexistovalo, že když někoho někdo neměl rád, že se třeba půl roku nedostal k operaci. U Zahradníčků to bylo tak, že tam všichni operatéři postupně rostli. Zahradníček vždycky říkal, že kdo projde jeho klinikou, musí znát dokonale ortopedii, včetně kyčelního kloubu. Kdo má olšové ruce, bude mu to trvat déle, ale kdo je má šikovné, bude za pět roků hotov. A byla to pravda. U prof. Zahradníčka byly také každý týden semináře. Nejprve byla prezentace nemocných, kde se určovalo, kdo bude operovat, jaké je onemocnění, jaká bude asistence, a potom byly také referáty z literatury. A v tom byl prof. Zahradníček neoblomný. On například přinesl časopisy dánské nebo švédské a chtěl, abychom za týden udělali referát. Naše odpověď byla nejčastěji, že tím jazykem mluvit neumíme, načež pan profesor prohlásil, že je to přece evropský jazyk a že musíme. Tak jsme si obstarali slovníky a ono to skutečně šlo. Takhle jsme se vlastně také učili jazyky. Že člověk umí jakžtakž anglicky, německy a francouzsky, to tam bylo samozřejmostí. Výchova u profesora Zahradníčka tedy byla vynikající. U profesora Kafky to bylo horší, protože on se začal věnovat kardiochirurgii, takže u něj vlastně byla školena jen ta jeho operační skupina, kdežto ostatní byli často ponecháni jako samouci. Já se vám přiznám, že většinu těch operací z novorozeneckého období jsem ani neviděl operovat. Vlastně jsem to měl jen vyčteno z prof. Ladda. A tak jsem ty operace vlastně poprvé dělal sám. Jinak to nešlo. Takové malrotace. Když jsem ten termín poprvé použil, tak proti němu bylo vzneseno mnoho námitek, cože to je vlastně za název, vždyť ten zde vůbec neznáme. Až pan profesor Jedlička si řekl, proč ho vlastně nepoužít. Když se říká malformace, proč neříct malrotace. A takto jsme tento termín u nás uvedli poprvé. Nebo takové atrezie, ty jsme skutečně operovali podle Ladda podle knižního návodu. Zrovna tak atrézie žlučových cest, Hirschprungy a další choroby. To nás nikdo neučil, to jsme museli začít sami. A bylo to někdy docela nepříjemné. Víte, rozříznout bříško jednodenního novorozenečka, kdy operatérova ruka je větší než břicho, to skutečně způsobuje píchání v zádech.
Dočetl jsem se, že jste část svého života strávil v Afghánistánu. Mohl byste popsat okolnosti, jak jste se k možnosti jet do této země dostal.
K tomu jsem se dostal zcela romanticky. Do ciziny jsem se podívat chtěl. Velmi mě přitahoval muslimský svět. A tak jsem začal chodit do Orientálního ústavu na arabštinu. Ale viděl jsem, že tomu musí člověk věnovat celý život, protože to je strašně těžký jazyk. Tam mi řekli, když už chci dělat něco orientálního, ať si vezmu perštinu. Je to také indoevropský jazyk s celkem jednoduchou gramatikou a výslovností, to se celkem dá naučit. Tak jsem přeskočil na perštinu, kterou přednášel profesor Rybka, vynikající orientalista. Navíc jsem se tam díky tomu, že tam chodili i lidé z ministerstva zahraničí, dozvídal nejčerstvější novinky. Musíte si uvědomit, že to bylo za války. Po nějakou dobu jsem tedy chodil na perštinu, ne že bych se ji nějak naučil, to chraň bůh. Ona je sice lehká, ale přeci jenom je to orientální jazyk, tedy i včetně písma. Později jsem toho pochopitelně nechal. Ale stalo se, že jsem byl na ambulanci, to už bylo v Motole, a přišli tam z afghánského vyslanectví s dítětem. Takový případ samozřejmě musel vyšetřovat přednosta. Tak mě zavolali a já jsem provedl vyšetření. Nedalo mě to a pronesl jsem několik frází, jako „jak se máte?“ a další, co jsem uměl v perštině říci. Afghánec na mě vykuleně koukal, že umím persky. Vysvětloval jsem mu, že neumím, že těch pár frází je vlastně všechno, co dovedu říci. Později v rámci jedné kulturní dohody mi pak bylo přímo nabídnuto, zda nechci jet do Afghánistánu. Říkal jsem si, že to zkusím, ale to jsem pořádně netušil, jaké je to skutečné nebezpečí. Nebylo to nebezpečí, že by někdo někoho zapíchl. Musím říct, že s muslimy jsem vycházel velmi dobře, inteligence mluvila anglicky a v Kábulu francouzsky. Prostí lidé ale tyto jazyky neovládali, s těmi už se člověk domlouval hůře. Takto jsem se tedy dostal do toho Afghánistánu. V podstatě jsem tam jenom přednášel, především chirurgii vrozených vad. Později jsem se dodatečně dozvěděl, že se jim to moc nelíbilo, protože co Alláh dal, Alláh vzal, nebylo pro ně tedy dobré zachovávat si mrzáčky. K operacím jsem se nedostal, protože jsem byl předem upozorněn, že radši jít od toho dál, kdyby byl eventuálně nějaký malér. Afgánci to považují za osobní nezdar lékaře, a tudíž by to mohlo mít následky. Jinak jsem se v této zemi cítil velice dobře. Kromě toho, že jsem nemohl jíst mléko, majonézy, nemyté ovoce atd. Rasové nepřátelství jsem tam vůbec nepozoroval.
Vy jste byl u toho, když začínala dětská chirurgie tady v Motole. Jaké to tehdy bylo, my vlastně známe Motol jen jako velkou nemocnici, ohromný komplex?
Já se vám přiznám, že byly takové schizofrenické, rozporné. Na jedné straně je Motol špičkové pracoviště, kde je možnost jakéhokoli konzilia či vyšetření, ale na druhou stranu se nám všem strašně stýskalo po tom starém Karlově, kde jsme na sebe byli zvyklí, kde jsme se všichni znali, kde jsme věděli, kterého konziliáře o co požádat. Byli jsme tam všichni takoví kamarádští. Kdežto v Motole při vší úctě k možnostem, které tam jsou, tak takový ten kolegiální duch tam příliš nebyl, nebo lépe řečeno se neprojevoval, protože už jsme se tak dobře neznali. Je to příliš velký kolos, ale pochopitelně vývoj nemůže jít jiným směrem. Je třeba říct, že jsme si nakonec zvykli a že i ten Motol se nám zalíbil. Ale když mám večer čas, tak se vždycky projdu kolem toho tak zvaného nalezince a vzpomínám na mladá léta.
Pane profesore, já vám velmi děkuji za toto příjemné povídání plné osobních prožitků i zkušeností z chirurgické i ortopedické praxe.
Otázky kladl a text zpracoval Tomáš Tvaroh (březen 2003)
Foto: www.katyd.cz a V. Stárek – fotolaboratoř UK 2. LF
