Jaroslav Stark osmdesátiletý

Karolinum 11. 11. 2014

Magnificence rektore, Spectabilis děkane, vzácné dámy, vážení pánové!

Mám upřímnou radost, že mohu na dnešním slavnostním koncertu starším z vás připomenout a mladším představit osobnost dr. Jaroslava Starka, jednoho z mimořádných jedinců české a světové medicíny. Moje laudace nebude chronologickým přehledem jeho osobních dat a údajů o jeho profesionální dráze. Dr. Stark oslavil letos své osmdesátiny, a proto jsem laudaci pojal jako výraz přátelského obdivu kolegovi, kterého znám a jehož životní běh sleduji od roku 1962, tj. 52 let.

Onoho roku nastoupil mladý nadšený chirurg na Kliniku dětské chirurgie profesora Václava Kafky a bylo zřejmé, že klinika získala pracovníka, který od první chvíle dokázal, že „nestačí mít velké vlastnosti, ale že se s nimi musí také umět hospodařit“. Dr. Stark disponoval obojím. Měl pro to předpoklady vložené rodinou, školami, kterými procházel a které ho při jeho úsilí dovedly k promoci na lékařské fakultě Karlovy univerzity v Praze cum summis auspiciis. Prostředí, ve kterém zrál, utvářelo jeho charakter naplněný principy cti, noblesy, dokonalých vztahů a odpovědné pracovitosti a píle. Na kliniku nastoupil atestovaný chirurg se čtyřletými základními zkušenostmi z venkovských pracovišť.

Klinika dětské chirurgie té doby měla pod vedením profesora Kafky ve všech pediatricko-chirurgických disciplínách vysokou úroveň. Dr. Starka však uchvátila na klinice se rozvíjející kardiochirurgie. Předpoklad jejího vzniku a rozvoje skýtala vysoká úroveň kardiologie na tehdejší II. dětské klinice vedené docentkou Hanou Padovcovou. Dokonalá diagnostika vrozených srdečních vad přímo vyzývala k jejich chirurgické léčbě a profesor Kafka se této úlohy ujal. Kardiochirurgie dr. Starkovi učarovala předvídaně nabízenými možnostmi. Jarda (tak jsme ho oslovovali) zahájil v dnes nepředstavitelně nesnadných podmínkách aspirantské studium, které ukončil obhajobou práce v roce 1967. Ovšem v této době dokázal, díky mnou zmíněné schopnosti, využít dokonale nabídnutou příležitost. Hostem pražského kongresu dětské chirurgie byl Američan profesor A. Kiesewetter s chotí. Dr. Stark byl z pověření profesora Kafky jejich pražským (ale i karlštejnským) průvodcem. Osvědčil se bravurně a spokojený profesor Koop, znalý naší situace, mu nabídl zprostředkovat studijní pobyt v zahraničí. Slib splnil a Jarda nastoupil na jeho doporučení na pracoviště tehdy nejvýznamnějšího evropského dětského kardiochirurga dr. Davida Waterstona. A tak jsem v roce 1965 přál milému příteli úspěšný měsíční pobyt ve slavné Hospital for Sick Children v londýnské Great Ormond Street. A tu se znovu projevila Jardova schopnost „chytit příležitost za pačesy“. Pobyt dr. Starka se protáhl z měsíce na dva roky. Roku 1967 se vrátil s elánem rozvíjet dětskou kardiochirurgii v Praze a podílet se na vzniku specializovaného dětského kardiologicko-kardiochirurgického centra spolu s dr. Milanem Šamánkem, který se vrátil s mnoha zkušenostmi, vizemi a elánem z dlouhodobé stáže ve Filadelfii. Dr. Šamánek spolu s docentkou Padovcovou, primářkou Marií Voříškovou a dalšími skýtali dokonalou službu kardiologickou, profesor Kafka, dr. Stark, dr. Hučín a mladší spolupracovníci péči kardiochirurgickou. Projekt byl koncepčně dokonalý. Zhatila ho v srpnu 1968 nehorázná invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Jako kdyby to bylo včera, vzpomínám, jak jednoho zářijového weekendu toho roku, v neděli večer, kdy jsem byl ve službě, zazvonil telefon. „Další pacient“ – povzdechl jsem a zvedl sluchátko. V telefonu se však ozval známý, mírně ráčkující hlas: „Ahoj, Peťo, tady Jarda Stark. Volám z Vídně. Buď tak hodný a zítra na hlášení vyřiď, že se na kliniku nevrátím“.  Vrátil se do Londýna. Vědom si politické situace si Dr. Stark uvědomil, že „dny našeho bytí k nám přistupují jako přestrojení přátelé, přinášejíce v neviditelných rukách neocenitelné dary. Nevyužije-li se jejich nabídka, odnesou je s sebou a už nikdy se nezískají. Ztracený čas je ztracen navždy“. Příležitost nalezla dr. Starka připraveného. Věděl, že „na velkých hodinách času stojí jediné slovo: <Nyní>.  Po ulici <Potom> dojde se k domu <Nikdy> (Cervantes).

Kariera dr. Starka v Anglii byla mimořádná. Začal u profesora Waterstona jako výzkumný pracovník, roku 1971 se stal konsultantem, a když roku 1974 odešel dr. Waterston do penze, stal se dr. Stark jeho nástupcem, a to i přesto, že se do konkurzu přihlásila řada Angličanů s náležitým vzděláním a příslušnými tituly. Ti, kteří rozhodli, věděli, co činí, a dr. Stark to svojí následnou čtvrtstoletí trvající činností potvrdil. V letech 1974 – 1999 byl vedoucím kardiochirurgem v Hospital for Sick children v londýnské Great Ormond Street. Obdivuhodná byla jeho chirurgická bravura. V kontextu dnešního hudebního večera si uvědomuji, jak dominantní jsou ruce umělců a ruce lékařů. Ruce muzikantů přinášejí oduševnělou zručností posluchačům krásu. Symbolem rukou lékařů mohou být ruce chirurga něžně se dotýkající lidských tkání. Připomenul jsem si v této souvislosti sentenci profesora Arnolda Jiráska:  „Nemohu se ubránit přesvědčení, že jsou ruce, které v ráně působí dobře, a takové, které tam dělají zle. Když si připomínám první, vždycky se mi vynoří ruce, které v pravém slova smyslu běží lehce ranou, jakoby se jí nedotýkaly, a když myslím na druhé, jde mi na mysl, že jsou lidé, v jejichž rukou květiny brzy vadnou.“

Záměr vybudovat v Motole kardiocentrum nezanikl, bylo ovšem mnohem nesnadnější ho realizovat. Obdivuhodné úsilí profesora Šamánka – kardiologa a profesora Hučína – kardiochirurga, kteří se dokázali obklopit zdatnými spolupracovníky, dosáhlo cíle. Dr. Stark jim byl v mnoha ohledech nápomocný. Jeho úsilí pomáhat českým dětem a českým lékařům bylo mimořádné. Neoficiálně, jaksi „na černo“ a nezištně operoval v sedmdesátých a osmdesátých letech v Londýně české děti, když v Čechách to ještě nebylo možné, a také školil mladé české kardiochirurgy, kardiology a anesteziology. Přispěl tak velkým dílem vysoké úrovni Dětského kardiocentra v Motole, kterému rád předával zkušenosti s ověřenými operačními postupy a doporučení pro jejich indikace.

Po listopadu 1989 prokázal dr. Stark společně se svojí paní další velkou službu české medicině. Založili nadaci Catching-Up Trust, jejímž prostřednictvím získalo více než 70 perspektivních českých lékařů zkušenosti na pracovištích předních anglických univerzit.

Dr. Stark se stal jedním z vůdčích kardiochirurgů vrozených srdečních vad, zaměřených na novorozeneckou a kojeneckou kardiochirurgii na světě. Jeho obsáhlá publikační činnost a přednášková aktivita po celém světě je obdivuhodná. Pět zásadních monografií, 55 kapitol v knihách, 220 publikací, přednášek nepočítaně. Je samozřejmé, že se stal členem nejvýznamnějších odborných společností v Evropě, Spojených státech amerických i v Asii. Byl členem redakčních rad několika prestižních periodik, získal četná ocenění a je Rytířem islandského řádu Falcom.

Roku 1999 byl penzionován, ale pracovat nepřestal. V letech 2000–2007 přednášel na Evropské škole kardiotorakální chirurgie EACTS v Bergamu a Windsoru, v roce 1998 navrhl zřízení mezinárodní databáze operací vrozených srdečních vad, propracoval Systém registru srdečních operací u dětí a hodnocení pracovišť a chirurgů podle výsledku operací vrozených srdečních vad.

Život mu přinesl těžké osobní zkoušky. Smrt manželky i jediného syna Jaroslava, excelentního matematika. Dokázal je překonat. Také překonal třiadvacet převážně ortopedických operací. Ani ty neomezily jeho nezlomnou energii. A tak tráví s druhou manželkou Sheelag jarní a podzimní volný čas ve francouzské Provence, kde má letní byt, navštěvuje koncerty, divadelní představení a galerie výtvarného umění, hrají bridge, golf a Jarda také s nadšením fotografuje. S vnukem Danielem jezdí do Prahy za rodinou své sestry a za svými přáteli, s manželkou jezdí po světě a navštěvuje své žáky v Africe, Austrálii, Střední a Jižní Americe i v Antarktidě.

Když uvažuji o naplněném životě dr. Starka, napadají mě slova vynikajícího amerického dětského chirurga Willise Pottse z jeho knihy Chirurg a dítě: „Kdybych umělo mluvit, poprosilo bych tě s největší naléhavostí: Prosím tě o mimořádně jemné zacházení s mými drobounkými orgány. Pokus se, snažně tě prosím, napravit defekt hned prvou operací. Věnuj mi krev, potřebné množství tekutin; přidej k anestezii hojnost kyslíku a já ti předvedu, jak obrovské chirurgické výkony dovedu vydržet. Budeš překvapen, jak rychle se pak budu umět zhojit, a já ti nikdy nepřestanu být vděčné!“

Uvědomuji si, kolik dětí, jejich rodičů a blízkých je Jardovi vděčných.

Vážený a milý příteli! Tvůj telefonický vzkaz jsem tenkrát to zářijové pondělní ráno vyřídil. Od té chvíle uplynulo šestačtyřicet let. Stála za to. Vyjadřuji obdiv a úctu tomu, co jsi dokázal, čím jsi obohatil světovou i českou medicínu, tomu, čím jsi prospěl lidstvu, českým dětem, lékařům, Dětskému kardiocentru v Motole. Patříš mezi ty, kteří si spolu s Horatiem mohou říci: „Exegi monumentum aere perennius – Trvalejší než kov pomník jsem vystavil.“

prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc.

Vytvořeno: 3. 12. 2014 / Upraveno: 11. 1. 2018 / Odpovědná osoba: Mgr. Petr Andreas, Ph.D.