Zvučná jména a stejné zapálení pro medicínu jako kdysi

Zvučná jména a stejné zapálení pro medicínu jako kdysi

 

Absolventi 2. lékařské fakulty roku 1973 se v sobotu 20. května sešli v Karolinu a oslavili společně Zlatou promoci. Někteří se neviděli celé půlstoletí, jiní se během té doby stýkali profesně i přátelsky.


„Vladimíre, víš, že nás bude promovat patolog, bude si nás prohlížet, koho odpitvá?“ vítaly někdejší spolužačky prof. Vladimíra Komárka, bývalého děkana 2. lékařské fakulty, když vstupoval do Karolina. 

Tím patologem byl onu květnovou sobotu proděkan pro studium prof. Josef Zámečník:

„Mohl jsem pozorovat, jak vypadají lidé, kteří promovali rok předtím, než jsem se narodil. Bylo to milé pozorování, protože člověk viděl, že jsou ti lidé ve svém věku stále vitální a mají smysl pro humor... Takže i pro mě tam bylo takové poselství, že se člověk nemusí bát doby, kdy bude padesát let po promoci."

Setkání po padesáti letech od promoce bylo pro všechny přítomné milým zážitkem. Foto: Jan Rasch / RUK

Celá akce se nesla v příjemném duchu a ani humor nechyběl. Vždyť od promoce absolventů roku 1973 uplynulo jen padesát let.

„Zlatá promoce byla hrozně příjemným setkáním s bývalými kolegy a kolegyněmi. Pro mě zvlášť, protože jsem byl osm let děkanem, bylo příjemné i to, že se do talárů přihlásili lidé mému srdci milí. Byla tam velmi milá a přátelská atmosféra,“ přiznal prof. Komárek.

Prof. Vladimír Komárek (v modrém obleku) sleduje příchod promotora prof. Josefa Zámečníka. Foto: Jan Rasch / RUK

V taláru byla mimo jiné i as. MUDr. Eva Hergetová, která ročník 1973 jako čerstvá absolventka hned v jejich prvním ročníku učila anatomii. S sebou přinesla i tehdejší docházkový list. „Pamatovala si, že Komárek a Kolář trošku zlobili,“ usmívá se rošťácky emeritní děkan Komárek.

PROMĚNA SPOLEČNOSTI I MEDICÍNY

Na svou zlatou promoci nedorazili všichni. Někteří již nejsou mezi živými, zdravotní stav jiných to třeba neumožňuje. Někteří emigrovali a už se nevrátili, jiní mají i padesát let po promoci tak nabitý program, že se jim slavnostní akt do kalendáře nevešel.

Doc. Štěpánka Průhová dojala všechny přítomné svým projevem. Foto: Jan Rasch / RUK

Velký dojem na všechny přítomné udělal projev doc. Štěpánky Průhové. Zmiňovala, jak velkou proměnou prošla nejen společnost, ale i medicína od doby, kdy tehdejší abolventi vstupoval do praxe:

„Dnešní jubilanti, jak již bylo řečeno, promovali v roce 1973. V době, kdy se rodily Husákovy děti, běžela 5. pětiletka a centrální plánovači věřili investicím v palivoenergetickém průmyslu navázaném na suroviny z tehdejšího Sovětského svazu. Vrcholila doba normalizace a do roku 1989 zbývalo dlouhých 16 let. V té době byl pacientům k dispozici pouze zvířecí inzulín, který se píchal skleněnou stříkačkou a jehlou, kterou bylo nutné pravidelně brousit. Hladinu cukru stanovovali pacienti s diabetem v domácím prostředí pomocí vaření moči nad kahanem.“

Ocenila, jak se lékaři, kteří na počátku své dráhy museli „spoléhat na umění klinického vyšetření a detailní anamnézy a na velkou manuální zručnost a perfektní znalost anatomie“, vypořádali s bouřlivým vývojem medicíny a udrželi krok s přívalem nových odborných informací.

V podobném duchu nad absolventy roku 1973 po samotné promoci přemítal i ten, který seděl v taláru uprostřed promočního podia, prof. Josef Zámečník:

Zlatou promoci měli někdejší absolventi 2. lékařské fakulty a plzeňské fakulty medicíny. Foto: Jan Rash / RUK

„Tito lidé medicínu tak, jak ji vidíme dneska, vlastně budovali. Tato generace je tímhle vzácná. A budovali ji v terénu, který nebyl příjemný. Byla nejtužší normalizace. A oni to dali. To jsou ti lidé, kteří pak dělali rok ‘89. V té době byli nejproduktivnější a i oni táhli společenskou změnu.“

„Neměli jednoduchý život, ale myslím, že ho měli docela pestrý,“ uzavírá své úvahy prof. Zámečník.

VÁŠEŇ PRO DOKTORSKÉ POVOLÁNÍ

Něco se ale za těch padesát let nezměnilo. Je to vášeň, s níž lékaři své povolání po celou dobu vykonávají.

„U většiny z nás – a myslím, že to není úplně u všech povolání – nezmizela ta zanícenost a nadšení pro medicínu, pro to řemeslo," bilancuje jeden ze zlatých absolventů, profesor Vladimír Komárek a pokračuje:

Prof. Vladimír Komárek si po padesáti letech zopakoval projev za absolventy. Foto: Jan Rasch / RUK

„Jako studenti jsme taky něco flákali nebo nezvládli, ale až na pár výjimek jsme měli zapálenost pro lékařské povolání, která přetrvala."

Prof. Komárek měl stejně jako před padesáti lety za promované projev. Tehdy si ho pečlivě připravoval, ale do Karolina nedonesl. Prostě ho zapomněl doma a nezbývalo než improvizovat. To ale s předchozí pečlivou přípravou nebyl takový problém a nikdo to tenkrát nepoznal.

V roce 1973 děkoval nejen v souladu s Hippokratovou přísahou všem učitelům, ale zejména rodičům a prarodičům za finanční a leckdy i psychologickou pomoc. O padesát let později patřil dík hlavně životním partnerům a dětem.

Ani po padesáti letech u nich nezmizela vášeň pro doktorkské povolání. Foto: Jan Rasch / RUK

I projev na svou zlatou promoci si připravoval pečlivě. Mohl v něm – oproti roku 1973 – zmínit i dr. Tomáše Roitha, který v době, kdy se v roce 1969 upálil Jan Palach, zahájil hladovku a statečně se snažil podpořit Palachovy požadavky.

Ale i tentokrát byl prostor pro improvizaci. Jednak prof. Komárek rád zahrnul zmínku o as. MUDr. Hergetová, která všechny mile překvapila, když se objevila v taláru. Jednak zareagoval i na ono přivítání, které mu připravily spolužačky při příchodu.

„I když někteří projevili obavy, že naším promotorem je patolog, tak se nemusíte obávat a věřím, že se tu setkáme za deset let při diamantové promoci," těší se na další jubilejní setkání Vladimír Komárek, absolvent roku 1973.

Vytvořeno: 6. 6. 2023 / Upraveno: 29. 6. 2023 / PhDr. Mgr. Kateřina Křenová