S koncem roku ukončil svoje působení v kolegiu děkana. Doc. Ondřej Hrušák, emeritní děkan 2. lékařské fakulty, vysvětluje v rozhovoru, jaké důvody ho k tomuto rozhodnutí vedly, a ohlíží se za uplynulými dvěma roky na fakultě.
doc. Ondřej Hrušák v letech 2014 a 2015 jako člen zodpovědný
za přípravu rozpočtů pracovišť fakulty, jako konzultant při čerpání
rozpočtů a věcí s tím souvisejících a jako koordinátor studia
v angličtině, včetně přijímacího řízení. Více o tom, s jakými vizemi
se před dvěma lety funkce ujal a jaké cíle si tehdy stanovil,
si můžete přečíst zde.
Proč jste se rozhodl odejít z kolegia děkana?
Připadalo mi, že je vhodná chvíle. Když jsem odcházel z děkanské pozice (v lednu 2014, pozn. red.), tak jsem chtěl, aby byly zabezpečené dvě věci. Jednak péče o zahraniční studenty celkově, ale zejména otázka jejich náboru. Přestože počet uchazečů narůstal, ke konci mého funkčního období – někdy v roce 2013 – náhle jejich počet poklesl. Nevěděli jsme proč a připadalo mi, že to je věc, která je pro fakultu důležitá.
Kvůli penězům, které to fakultě přináší?
Z ekonomického hlediska je to určitě důležité, ale věci – tím spíš ne lidi – nelze vidět jen přes peníze. Já se na zahraniční studenty dívám tak, že jsou součástí fakulty, a jejich výuka je činnost, kterou máme dělat dobře. Ano, máme za ni peníze, ale my máme peníze i za české studenty nebo za vědu, a ani české studenty a ani vědu, a tudíž ani zahraniční studenty, bychom neměli jakkoliv podvádět. V tom musíme fungovat dobře. Takže jeden z důvodů, proč je důležité, aby jich přišlo hodně k přijímačkám, je pochopitelně ten, abychom si mohli vybrat ty nejlepší a abychom měli větší šanci, že si vybereme takové, kteří na studium mají. A to si myslím, že se celkem daří.
Při posledním kole přijímacích zkoušek pro zahraniční uchazeče v září 2015 se jich dostavilo méně, než kolik bylo přihlášených. Čím si to vysvětlujete?
Ano, přišlo o něco míň uchazečů, než jsme čekali, ale zase jich přišlo o něco víc v červenci, takže bylo možné vybrat kvalitní zájemce. Do prvního ročníku nastoupilo 70 studentů, což je stejně jako v předchozím roce. Děkan domluvil s teoretickými ústavy, že by bylo možné nabrat i víc studentů, ale rozhodli jsme se, že to neuděláme, protože bychom hranici pro přijetí posouvali do kategorií méně kvalitních. Myslím si, že se kvalita zahraničních uchazečů celkově zvyšuje, ale je to pochopitelně velmi komplexní problematika a je nutné, aby se tomu pořád někdo dobře věnoval. Já jsem měl štěstí, že jsem zdaleka nebyl sám, kdo se touto oblastí zabýval. Skvěle funguje Mgr. Petra Fabingerová, která řeší všechny nestudijní problémy, záležitosti související s tím, že jsou studenti v jiné zemi, někdy i velmi odlišné kulturně, bez rodiny a podobně. Potom se tomu významně věnují prof. Kodet a ještě víc doc. Bláhová, a společnými silami se daří vybírat dobře a systém kultivovat.
Projevuje se to i v tom, že studium dokončí víc studentů?
Postupně asi ano, ale nelze to zatím říct s jistotou. Je to tak, že víc studentů postupuje. Před pár lety nastal větší výpadek při přechodu z prvního do druhého ročníku, kdy hodně lidí odešlo, a ten výpadek se táhne postupně šesti lety. Plody práce několika posledních let budou vidět až za delší dobu. My nechceme a nikdy jsme nechtěli prodávat titul MUDr. Chceme, aby nás opouštěli kvalitní absolventi, a to se týká českých i zahraničních studentů. Zahraniční studenti sice platí školné, ale během studia jich doposud vypadávalo čtyřikrát víc než českých studentů. Já věřím, že pokud se to zlepšuje, tak ne kvůli tomu, že bychom na ně chtěli být hodnější, ale proto, že jsou kvalitnější, motivovanější a že se nám daří je přesvědčovat o tom, že musí pracovat opravdu intenzivně.
Co podle vás lidi ze zahraničí vede k tomu, aby chtěli studovat na 2. lékařské fakultě v Praze?
Ono se to liší, existují různé teritoriální důvody. V Německu to, že se zájemci na medicínu nedostanou přes numerus clausus (česky „uzavřený počet“; tradičně označuje maximální počty studentů přijímaných na univerzity; pozn. red.). Když jste z Norimberka, Bavorska apod., tak Univerzita Karlova je jedna z nejbližších univerzit, blíž než třeba v Hamburku. Prostředí je kulturně blízké, i když máme zběsilý jazyk, ale pro většinu z nich tohle taky není bariéra, protože jsou to často potomci česky mluvících imigrantů. Takže tohle je motivace pro lidi ze střední Evropy. Pro lidi z Portugalska je podle mě hlavní motivací rovněž fakt, že ve své zemi mají numerus clausus a mají poměrně omezený počet lékařských fakult. Navíc na naší fakultě tradičně studuje z Portugalska hodně lidí, takže tu mají spoustu kamarádů, mají osobní doporučení. Myslím, že osobní doporučení sehrává velkou úlohu. Pak jsou lidi z oblasti Středního východu, ti k nám jdou z různých důvodů. Chtějí evropské vzdělání. Já si myslím, že celkově nás to obohacuje. Ti lidé se rozhodnou odjet tisíce kilometrů do úplně jiné země a vyberou si právě nás a věří nám, že z nich uděláme doktory. Vždyť je to krásné.
Takže z kolegia děkana odcházíte spokojen s výsledky agendy, kterou jste měl na starost?
Připadá mi, že jak problematika náboru zahraničních studentů, tak otázka technické stránky sestavování rozpočtů pracovišť je v tuto chvíli v docela konsolidovaném stavu, což je ideální okamžik předat to někomu dalšímu. Pro obě tyto oblasti můžu zůstat jakýmsi přítelem na telefonu, ale rád bych si uvolnil prostor pro jiné věci, které na fakultě dělám.
Na co čas, který se vám uvolní, využijete?
Pracuju na Klinice dětské onkologie a hematologie, kde vedu diagnostickou a výzkumnou laboratoř. Snažím se, aby naše práce měla okamžitý kvalitní klinický výstup, což si myslím, že se daří. Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří jsou schopní a kteří mají na našich dobrých výsledcích zásluhu. Koordinuji jednu velkou mezinárodní studii, kterou bych byl rád, abychom se ctí dokončili. Vypadá to velmi nadějně, ale konzumuje mi to spoustu času. A nejde jen o čas, ale i kousek mozku, který každá věc zabere. Chtěl bych se trošku víc zabývat různými otázkami medicíny kolem pacientů, které diagnostikujeme, a kvůli tomu je lepší mít trochu čistší hlavu. Bohužel mám pocit, že i můj kalendářní věk se podepisuje na tom, že mi multitasking už nejde tak dobře. Takže jiné věci, které bych býval chtěl dělat, jsem nedělal kvůli různým fakultním úkolům.
Působíte i v akademickém senátu. Tam zůstáváte?
Ano, jsem v akademickém senátu fakulty i univerzity a myslím, že to mi bude stačit.
Nepřispěla k vaší rezignaci na členství v kolegiu děkana skutečnost, že jste byl kritizován za střet zájmů kvůli souběžnému členství v AS?
Trochu asi taky. Ale v AS jsem členem PR komise, čili se zabývám zcela jinou oblastí, navíc jsem nebyl proděkanem, jen členem širšího kolegia. To, že jsem docházel do kolegia, by mělo být pro senát spíš dobře. Já tu námitku chápu, ale pro střet zájmů jsem fakticky neměl takové pravomoci, kde by se ten střet mohl věcně naplnit. Co se týče zahraničních studentů, tak tam coby senátor chci pochopitelně totéž jako člen kolegia. U funkce poradce pro tvorbu rozpočtů pracovišť je asi největší střet zájmů z pohledu toho, že člověk funguje na nějaké klinice. Já můžu teoreticky chtít ty peníze rozdělovat tak, aby na tom naše pracoviště bylo líp, a to je myslím větší střet zájmů než to, že sedím v AS. Samozřejmě kdybych byl členem ekonomické komise, která to má hlídat, tak tam by ten střet zájmů asi byl.
Uvažujete, že byste za dva roky opět kandidoval na pozici děkana fakulty?
Mě se na to nedávno někdo ptal, čímž mě na tu myšlenku přivedl. Pokud bude situace taková, jako je dnes, tak určitě ne.
Jak byste hodnotil uplynulé dva roky, kdy nejste děkanem?
Já myslím, že leccos funguje dobře. Spousta práce možná zatím není tolik vidět.
Podařilo se za tu dobu změnit něco, co se vám prosadit nepovedlo, i když jste o to třeba usiloval?
Podle mě jedna z největších změn, která má i svoji paralelu na univerzitě, je to, jak se pozdvihla stránka PR. Ta teď funguje určitě líp. Pak je řada věcí, které zatím nejsou vidět, ale myslím, že budou prospěšné. Třeba – což je mravenčí práce jak děkanátu, tak pracovišť – abychom postupně celou výuku převedli do SISu. Velkou zásluhu na tom má současná tajemnice. Potom pokračující úsilí o to, abychom měli kvalitnější budovy. Zatím ve stádiu projektů, případně dohadování s nemocnicí, ale doufám, že se to podaří.
Máte pocit, že se současnému děkanovi daří s vedením nemocnice jednat lépe než vám?
Rozhodně to někde říkal ředitel nemocnice, takže to asi bude pravda. Já jsem vždycky nemocnici považoval za pro nás důležitou instituci a poté, co jsme si některé věci vysvětlili, jsme spolu s vedením nemocnice jednali korektně. Obě instituce se navzájem potřebují, i když se někdy tváří, že to tak není.
Nějaký vzkaz závěrem?
Teď jsem si vzpomněl na milou drobnost, která je určitě děkanovým dítětem. Je to klavír před posluchárnami. Když má člověk štěstí a jde kolem, když na něj někdo zrovna hezky hraje, je to příjemné. K fungování současného vedení bych chtěl dodat, že ty věci neběží samy. Možná některé tradice pocházejí z minulosti, ale to, že to stále běží a běží hezky nebo i líp než za mého děkanování, za tím je hodně práce a je to ukázka toho, že to funguje dobře. Takže k mému ukončení působení v kolegiu děkana – teď je to ideální. Prostě v nejlepším přestat.
