Uprchlíci jsou vděční za všechno

Štítky

Mluvili jsme s našimi studentkami, které pomáhají ukrajinským uprchlíkům, o tom, jak prožívají přítomnost. Anna je Ruska, Arina je Kazaška, EleanoraSofie jsou Bělorusky a všechny studují 3. ročník Všeobecného lékařství.


Jak prožíváte tyto dni?

Anna: Na začátku to bylo těžké, nevěděla jsem, jak se mám chovat a co říkat. Stále jsem sledovala zprávy, což mě ještě více znervózňovalo. Naštěstí mám okolo sebe opravdu skvělé lidi, jejichž podporu jsem celou dobu cítila a cítím.

Anna, 3. ročník Všeobecného lékařství, Ruska. Fotografie na této stránce: Michal Hladík (2. LF)

Arina: Teď už je to mnohem lepší než na začátku, prvotní šok už odešel. Snažím se nepropadat depresi a neztrácet kontakt s lidmi, přáteli a rodinou. Sleduju zprávy, ale mnohem méně v porovnání s prvními dny invaze, už to není takové neurotické hledání nových informací. Píšu příbuzným v Kyjevě, jestli jsou v pořádku a jestli všechno mají. 

Eleanora: Od začátku války uplynul už více než měsíc. První dni jsem sledovala noviny doopravdy každou minutu. Ted' jsem se zapojila jako dobrovolnice, takže na to ani nemám čas. Není to vůbec jednoduché, navíc mám kamarády na Ukrajině, kteří bojují proti ruské armádě. 

Sofie: Stejně jako pro všechny i pro mě je toto období velmi obtížné. Média přinášejí samé špatné zprávy a je těžké myslet na něco jiného než na Ukrajinu, běžný život šel stranou. Poprvé v životě jsem nemohla spát nebo přestat sledovat zprávy z různých telegramových kanálů.

​Zapojila jste se do pomoci ukrajinským uprchlíkům. Co vás k​ tomu vedlo a jak konkrétně pomáháte?

Anna: Ano, teď pomáhám jako tlumočnice na dětském urgentu v Motole. Chtěla jsem být v této situaci nějak užitečná. Pomoc uprchlíkům také vnímám jako vzpouru proti Putinovu režimu.

Arina: Přispívám podle svých možností lidem, kteří přišli o všechno, prošli peklem útěku a ocitli se v cizí zemi úplně sami bez peněz, známých a znalosti jazyka. To je zodpovědnost každého – pomáhat, když můžu, a v této situaci si člověk říká, kdo jiný než já? Jsme parta studentů, je nás tak sedmnáct. Máme rozepsané denní a noční služby na dětském urgentu v Motole a pomáháme Ukrajincům komunikovat s lékaři a sestrami.

Arina, Všeobecné lékařství, 3. ročník, Kazaška

Eleanora: Do Česka jsem se přestěhovala kvůli politické perzekuci a mám pocit, že bych se měla odvděčit. Kromě toho jsou Bělorusové a Ukrajinci bratři v neštěstí, protože se proti ruské vládě snaží bojovat už mnoho let. Pokud je potřeba, podporujeme jeden druhého. Já osobně tu blízkost mezi našimi národy cítím, i když pan Zelenský rád říká, že nejsme na jedné straně. 

Chodím do hotelu Legie, který momentálně funguje jako ubytovna pro uprchlíky. Jsou tam většinou maminky s dětmi a starší lidé. Fungujeme jako spojky mezi lidmi a lékaři, pomáháme s dotazníky o zdravotním stavu, testujeme na covid, sháníme lékaře pro chronicky, například onkologicky nemocné, kteří mají přerušenou chemoterapii. Také jako tlumočnice chodím na dětský urgent v Motole. Velmi se mi to líbí, musíte se rychle zorientovat a přeložit doktorům jen to důležité. Vážíme si důvěry, protože na anamnéze, a tudíž i na překladu občas dramaticky závisí léčba. 

Sofie: Nemohli jsme stát stranou, když se páchá takový zločin proti člověku v zemi, která je nám tak blízká. Ukrajina pro mě mnoho pro mě znamená a jako Běloruska, která bojovala s Lukašenkovým režimem, jsem chtěla Ukrajincům ukázat, že Bělorusové nejsou Lukašenko a že Ukrajinu podporují.

Nejprve jsem díky Vyacheslavu Grebenyukovi, který je hlavním organizátorem pomoci na naší fakultě, zapojila do koordinační skupiny pomoci Ukrajině. Začala jsem dělat základní organizační práci, vyřizovat e-maily a zapisovat dobrovolníky, vyhledávala a navigovala jsem studenty na místa odběru krve. S dalšími běloruskými studenty jsem docházela do hotelu Legie, kde jsme pomáhali zajistit uprchlíkům základní zdravotní péči a podobně, především dětem. V Motole na dětské pohotovosti pracuju jako tlumočnice. Uprchlíkům se snažím vždy pomáhat. 

Co uprchlíkům nejvíce schází? Chápeme vždy dobře jejich potřeby a situaci?

Anna: Myslím si, že Česko hodně pomáhá uprchlíkům a snaží se, aby se cítili co nejlíp.

Arina: Od maminek jsem slyšela, že je pro ně problém sehnat pro děti školku či školu. Na některých je ale vidět, že jsou naprosto ztraceni, protože nerozumějí jazyku. Asi nejvíc jim schází domov, rodina a pocit bezpečí. 

Eleanora: Jednou jsem v bance potkala starší paní z města Izjum. Je zázrak, že ji vytáhli ze sklepa a evakuovali, jedinou z celého města. Ona skoro brečela, protože si nemohla otevřít účet. Měla neobvyklý pas, asi podle starého vzoru, psaný ručně a ukrajinsky. Nevěděla, co má dělat, protože neměla internet, a kdyby i měla, tak neumí používat chytrý telefon! Měli bychom věnovat pozornost starším lidem, kteří nejsou zvyklí na nové komunikační technologie, e-mail atakdále.

Eleanora, 3. ročník Všeobecného lékařství, Běloruska

Sofie: Uprchlíci jsou vděční za všechno. Jsou ve stresu a co nejdříve potřebují sehnat bydlení a práci. Mnoho žen s malými dětmi nebo důchodců zůstalo úplně samo a sami se neuživí. Zároveň se už začínají setkávat s diskriminací, proto potřebují podporu od nás všech.

Jak vnímáte nynější situaci států východní Evropy vzhledem k​ válečným událostem?

Anna: Bohužel válka ovlivňuje životy obyčejných lidí: smrt, strach, nejistota, sankce, hádky mezi členy rodiny, kteří mají na situaci odlišné názory, napětí mezi občany Ruska, Běloruska a Ukrajiny. Co se týče Ruska, velkým problémem je působení propagandy. Věří jí hlavně starší lidé, kteří se dívají na televizi. Ti, kteří propagandě nevěří a nechtějí válku, se bojí říct svůj názor, protože by to vládní orgány pokládaly za trestný čin. Ale přesto se najdou tací, kteří se nebojí mluvit kriticky na veřejnosti, účastní demonstrací a snaží se nějak pomoct.

Arina: Nemyslím si, že jim hrozí nebezpečí, ale dokážu si představit ten děs z toho, co se děje pár kilometrů od hranic. Pocházím z rusky mluvícího severu Kazachstánu a chápu to. Myslím na Ukrajinu, bojím se o ni a doufám, že konec války je blízko.

Eleanora: Bělorusko okupuje ruská armáda, v jeho čele stojí nelegitimní prezident se svým silovým blokem, ve vězení jsou tisíce lidí. Na Ukrajině zuří skutečná válka, každý den tam umírají děti, jako jsou naši mladší bratři a sestry, a umírají tam i lékaři, jako jste vy a vaši rodiče. V Rusku dostanete patnáct let vězení jenom za zmínku slova „válka“.

Prosím všechny, pište dopisy běloruským politickým vězňům a darujte peníze ukrajinské armádě.

Жыве Беларусь. Слава Україні.

Sofie: Je to opravdu zlé. A čím dál tím horší pro všechny země, které jsou do války jakýmkoliv způsobem zapojené. Ukrajinci ukázali celému světu, že jsou nesmírně stateční a že budou bojovat za svou zemi tak, jako by to těžké nebylo.

Sofie, 3. ročník Všeobecného lékařství, Běloruska
Vytvořeno: 13. 4. 2022 / Upraveno: 13. 6. 2022 / Odpovědná osoba: Mgr. Petr Andreas, Ph.D.