Svoboda ve vyčnívání

Michal Beneš, student 6. ročníku Všeobecného lékařství, strávil letní stáž v kanadském Montréalu. Píše esej a posílá fotografie.


Michal Beneš.
Fotografie na této stránce: archiv autora.

Je devět večer, sedím doma v křesle, snažím se psát reportáž o stáži a prožívám zvláštní pocit, který po návratu cítím už poněkolikáté, ale pořád jsem si na něj nezvykl. Nevím, co dělat s volným večerem a moje normální introvertní aktivity mi vůbec nedělají radost. Úplně jsem odvykl trávení téhle denní doby jen sám se sebou. Velké množství času ve společnosti spolužáků ze všech koutů světa člověk od stáže s IFMSA tak nějak očekává, ale Montréal byl ještě něčím jiný. To město překypuje aktivitou, člověk zabloudí do probíhajícího festivalu, i když si jde jen večer v mrákotném stavu po celodenní cestě letadlem koupit toaletní papír a adaptér do kanadské zásuvky. Nemám tušení, co se slavilo tehdy, ale později jsem více či méně plánovaně stihl být součástí Pride průvodu, který nerušeně probíhal navzdory tomu, že byl oficiálně zrušený, pochodu etnických menšin, který se vesele sunul přímo před mou kolejí, venkovního koncertu klasické hudby, kde jsem byl jedním z mála lidí, kteří z nevysvětlitelného důvodu neměli vlastní kempingovou židličku, nebo několikakilometrové fronty na balet, na který jsem se nakonec ani nedostal, protože jsem přišel jen s hodinovým předstihem.

Všechny tyhle akce byly ale jen nejviditelnějšími projevy hlubší atmosféry, která je ve městě cítit na každém rohu, stejně jako všudypřítomná legální marihuana. O diverzitě a multikulturnosti se v Česku, většinou s negativním záměrem, mluví tak často, až tato slova mohou působit významově prázdně. Ale v Montrealu prostě jsou. Každý nějakým způsobem vyčnívá, ať už svým etnickým původem, sexuální orientací, genderovou identitou anebo prostě jen přístupem k životu. A tahle rozmanitost má ten efekt, že každý, kdo je její součástí, najednou vnímá svoji vlastní identitu mnohem silněji, protože každým vyčníváním paradoxně jenom víc zapadá. Pro prožití ještě vyšší úrovně tohohle pocitu pak stačí navštívit s vybičovaným endokanabinoidovým systémem jednu z proslulých tamních drag shows. Tehdy se už jakákoli představa o identitě jako něčem, co si sám nemůžu vědomě určit, pomalu rozpouští.

Popsaná atmosféra autenticity mě pak v určité formě pronásledovala i na místa, kde bych ji nutně nečekal. Má stáž na psychiatrii, kterou jsem absolvoval nad rámec své hlavní výzkumné práce, se odehrávala v nové a skutečně fungující klinice. Setkal jsem se například s pacientem čekajícím na zavedení mechanické srdeční podpory kvůli srdečnímu selhání, které způsobila excesivní konzumace kokainu (podmínkou transplantace jsou dva roky abstinence). Ničeho nelitoval, jediný subjektivní problém, který řešil, byla nejistota ohledně toho, jestli si i dál bude moci užívat plavání v moři. A konec konců i v samotném výzkumném projektu, kvůli kterému jsem přijel, by se dala najít stejná tematická linka – sledování duševního zdraví onkologických pacientů člověku taky intenzivně připomene, co je a není důležité. Ten pocit byl pak ještě zvláštně okořeněný tím, když jsem si při aktivním hledání těchto lidí v nemocniční databázi a jejich následném pronásledování po různých ambulancích s cílem přesvědčit je k účasti ve studii připadal tak trochu jako sup.

Každopádně, i když se oprostím od všeho pseudofilozofování, tak i jen po čistě profesní stránce mi stáž dala strašně moc. Dny na klinice mi poskytly kontext v oblastech, kde jsem vůbec netušil, že ho potřebuju. Samotný výzkumný projekt pak byl v době mého příjezdu teprve na začátku a mojí mentorce bylo jen o pár let víc než mně, a tak bylo příjemně dobrodružné společně narážet na neočekávané problémy rodícího se výzkumu, bloudit nemocnicí při hledání mrazáku na vzorky stolice, trénovat si skákání do řeči kanadským chirurgům a učit se i ostatní zásadní věci, které taková práce obnáší.

Je to klišé, ale celou tuhle zkušenost opravdu považuju za jednu z nejdůležitějších a nejpozitivnějších za svůj dospělý život. Bylo a pořád je zvláštní vrátit se domů, ale i život zpátky v Praze je pro mne teď nakonec mnohem bohatší, než byl ten před odletem. I když s ním spojený náraz do reality českého zdravotnictví v posledním ročníku je najednou ještě o něco tvrdší.

Vytvořeno: 22. 11. 2022 / Upraveno: 5. 12. 2022 / Odpovědná osoba: Mgr. Petr Andreas, Ph.D.