Zuzana Burešová, studentka 5. ročníku Všeobecného lékařství, strávila letní stáž v Tanzánii. Píše esej a posílá fotografie.
Když jsem se v říjnu rozhodla, že si svou stáž z pediatrie splním v Tanzánii, netušila jsem, že tam prožiji jedny z nejsilnějších okamžiků v mém životě.
V Tanzánii jsem celkem strávila skoro sedm týdnů, z toho jsem byla měsíc v KCMC (Kilimanjaro Christian Medical College) ve městě Moshi, asi stotisícovém městě v severní části země. Leží na úpatí Kilimandžára, takže nebylo vzácné, že jsme se cestou na večeři kochali pohledem na tuto horu. Přijela jsem v období sucha a v zimě – což znamenalo teplotu okolo dvaceti dvou stupňů a červený prach úplně všude. Když jeden den náhodou pršelo, zjistila jsem, jak vypadá červené bahno, které dříve bylo cestou, a jak letální je toto bahno pro jakékoliv světlé oblečení. (Tímto bych ráda vzdala hold svým bílým ponožkám, které se nepovedlo přes veškerou snahu odborníků zachránit.)
KCMC je na tanzanské poměry poměrně velká nemocnice, dokonce je referenční nemocnicí pro celý sever Tanzanie – díky tomu jsem viděla mnoho těžkých případů. Všichni lékaři se mi snažili všechno ukázat a vysvětlit. Prvních pár dní bylo psychicky nejnáročnějších. Člověk se musel smířit s faktem, že zde denně umírají děti. Když jsem za dva týdny stihla resuscitovat dva novorozence, už mě nic moc nepřekvapovalo. Obecný problém byly finance: v nemocnici bylo nedostatečné vybavení, na druhé straně rodiny odcházely domů s vážně nemocným dítětem, protože si další den v nemocnici dovolit nemohli. Celý život v Tanzanii se nese ve znamení „pole pole“ (svahilsky pomalu), občas je „pole pole“ i všechno v nemocnici.
Dvě ze tří dětí byly podvyživené, polovina z nich měla rachitidu. Vždy se na oddělení našlo dítě se sepsí, malárií, meningitidou a pneumonií. Na chirurgickém pediatrickém oddělení mělo devět z deseti dětí hydrocefalus a to desáté obvykle meningokélu. Důvod je poměrně jednoduchý: matky nechodí na prenatální kontroly, suplementy samozřejmě nejedí a například masajské tradice velí, že těhotná žena jí jenom dvakrát týdně.
Když už jsem byla v nemocnici v Africe, chtěla jsem vidět co nejvíce. Jeden den jsem šla na operační sály. To, že tam minimálně jednou denně vypadne elektřina a zhruba pět vteřin trvá, než se zapnou generátory, je prý zcela normální.
Nejvíc pacientů s diagnózami, které jsou pro nás neobvyklé nebo bizarní, jsem viděla na emergency. Myslím, že v Čechách neuvidím ženu, kterou ohlodala hyena, nebo zloděje, kterého našli vesničané, a holemi a mačetou se mu krutě pomstili.
Měla jsem obří štěstí na další studenty, které jsem na stáži potkala; bylo nás tam okolo dvaceti. A když už jsme byli v Tanzánii, chtěli jsme i pořádně cestovat. Byli jsme na třídenním safari v Serengeti a kráteru Ngorongoro. Pro mne, milovnici zvířat, to byl neskutečný zážitek. Spali jsme v kempech, a čekali jsme, že okolo nich bude třeba nějaký plot, nebo něco, co by nás oddělilo od okolních divokých zvířat. Kempy se ale rozkládaly na paloučcích, na nichž jedinými stavbami byl zděný záchod a budova, kde se dalo sedět.
To, že jsme doopravdy v divočině, jsme si všichni plně uvědomili poté, co jsme se na noc inteligentně napili a v noci se vzbudili s potřebou jít na záchod... Smích hyen nedaleko od stanu mě ale přesvědčil o tom, že to do rána vydržím. (Kamaráda, který jel na safari o pár dní přede mnou, na záchodě zablokovala žirafa. Kamarádka, když vykoukla ze stanu, uviděla proti sobě dvě lesknoucí se oči – ráno se dozvěděla, že se okolo kempu toulala hladová lvice.)
Na narozeniny jsem letěla na Zanzibar a den po návratu jsme se s kamarády vydali na Kilimandžáro. Celý trek trval týden. Týden bez signálu byl velmi příjemný, nemuseli jsme řešit zbytečnosti. Naše rodiny bohužel naše nadšení úplně nesdílely. Výhoda, z níž mohli těžit čtyři medici lezoucí na Kilimandžáro, spočívala ovšem v tom, že jsme byli vybavenější než malé nemocnice v Tanzánii: Vedle veškerých léků, co si dokážete představit jsme s sebou měli dezinfekce tolik, že bychom byli schopni vydezinfikovat celou horu, a dokonce jsme měli i infuzi a oxymetr.
A to pro mě znamenají tyto výměny. Člověk získá nové zkušenosti z nemocnice v cizí zemi a zážitky s novými přáteli ze všech koutů světa. Nikdy nebudete litovat, že jste někam jeli, litovat můžete pouze toho, že jste nikam nejeli.
