S pomocí kolegů a sester se dostanete do obrazu rychle

V červnu 2020 úspěšně absolvovala 2. lékařskou, loni v září nastoupila na Chirurgickou kliniku FN Královské Vinohrady a 3. LF UK. Rozhovor s MUDr. Barborou Vyhnánkovou o tom, jaký rok má za sebou.

Pozn. autorky rozhovoru: Jako medička spolupracovala Bára Vyhnánková mnoho let s redakcí webu v rámci redakční rady, dobře se známe, proto jsem se rozhodla zachovat v otázkách tykání.


Poslední státnice na jaře a v létě 2020 jsi dělala v době, kdy došlo kvůli covidu-19 k uzavření škol a přechodu na distanční výuku. Jak to tvůj konec studia ovlivnilo? Bylo to hodně komplikované?

Můj konec studia byl jako vystřižený z opravdu nepovedeného scénáře tragikomického snímku. Moje první „koronavirová“ státnice byla z interny, která určitě patří k těm těžším, ne-li nejtěžším. Podmínky se měnily z týdne na týden. Do toho přicházela pracovní povinnost pro mediky, která (nesmyslně) byla tehdy i pro ročník, který se měl v té době nejvíce soustředit na to, aby posílil řady lékařů, ne sanitářů na covidových jednotkách. Při těchto podmínkách se začal zdravotní stav mého nejbližšího příbuzného sesypávat jako domeček z karet. Soustředit se na studium při péči o umírajícího je nemožnější než cokoli jiného. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem v té době nechtěla celou medicínu zmačkat jako nepovedenou kapitolu a hodit do odpadkového koše. Ale s vidinou toho, že chci a musím stihnout státnice za života svého táty, jsem učení věnovala maximum.

Při odchodu z poslední státnice, která byla z gynekologie, jsem se dozvěděla, že otec zemřel pár hodin předtím. Nestihla jsem to o těch pár hodin… Ale šla jsem tam už s tím, že táta nežije. Poznáte, když vám zemře otec. Takže myslím, že komplikovanější konec studia bych nevymyslela. Promoce se stala pro mě nejhorší vzpomínkou. Táta vždy vtipkoval, že ukradne někomu talár a půjde na mé promoci v průvodu, jako chodíval na promocích studentů 3. lékařské fakulty. Pobavily mě dojaté pohledy okolních babiček, maminek a tetiček, kterým jsem v očích četla, že mají pocit, že brečím ze stejného důvodu jako ony.

Kde momentálně pracuješ?

V září 2020 jsem nastoupila na Chirurgickou kliniku Fakultní nemocnice Královské Vinohrady a 3. LF UK. Jsem zde spokojená, každý den se přiučím něco nového, kolektiv je k nezaplacení. Mnozí mi řekli, že by neměli kuráž nastoupit někam, kde pracoval někdo z jejich příbuzných. Já v těch zdech hledám vzpomínky a útěchu.

Kdy ses pro obor, který děláš, rozhodla, a proč? Dokážeš už nyní zhodnotit, zda sis vybrala dobře?

Chirurgické obory začaly být aktuální v momentě, kdy jsem domů mezi dva kliniky přinesla nápad, že bych se ráda věnovala soudnímu lékařství. Toto rozhodnutí přineslo pár zděšených pohledů a poté i povolení dělat chirurgii. Do té doby to bylo nemyslitelné. Při kombinaci dobré představivosti, tíhnutí k malbě, kresbě a k určitému humoru jsem začínala chirurgii přicházet stále více na chuť. S chirurgií jsem zatím spokojena, nemohu zhodnotit, jestli to bylo to pravé ořechové, protože jsem zažila režim spíše ve ztížené epidemiologické situaci. Z tohoto důvodu dávám prostor pro možné pochybení. Ale aktuálně mě to baví a za to jsem neskutečně ráda.

Jsi z lékařské rodiny. Mělas vůbec jinou volbu než jít studovat medicínu? Ovlivnilo tě to v rozhodování, co studovat?

Můžu na to odpovědět dílem Motolkomixu? (Díl Profil uchazeče)

Jak tě studium na 2. lékařské připravilo „do života“, resp. do praxe lékařky? Co bys v té souvislosti na studiu na fakultě ocenila a kde naopak vidíš rezervy?

Bohužel studium nepřipravuje studenty na tu míru zodpovědnosti, co najednou přijde. S tím se srovnat je nejtěžší úkol po nástupu do práce. Osobně jsem se za první měsíce v práci naučila opravdu mnoho a pocítila jsem na vlastní kůži, že naše fakulta moc netíhne k přípravě na chirurgické obory. Je těžké najít zlatý střed mezi tím potřebným a tím teoretickým. Je obdivuhodné, že člověk ví, co je Pompeho choroba, ale divertikulitidu vám tím nevyléčím, ani ty zpropadené hemoroidy. Přitom to je ten denní chléb, a nejen chirurgie. Ale věřím, že kdybych šla cestou pediatrie či neurologie, tak na tom budu lépe.

Doporučila bys, jako čerstvá absolventka, která má za sebou první rok v praxi, studentům něco, co by jim z tvého pohledu mohlo přechod do praxe usnadnit?

Při praxích, prakticích se ptát sebe sama: „Kdybych stála já u toho pacienta, co bych dělala? A co bych dělala, kdyby třeba teď začal být pacient dušný? Vím to? Poradila bych si?“ Je velmi těžké přiznávat si tyhle chvíle nevědomosti. Na druhou stranu, lepší si tyto dotazy klást jako medik než jako absolvent. Hlavu vzhůru! S pomocí kolegů a hlavně s pomocí zdravotních sester se dostanete do obrazu rychle.

Během studia ses velmi aktivně zapojovala do mnoha aktivit (filmový klub, MotolArt, představenstvo Motoláku, demonstrování na anatomii, redakční rada…). Jak na to vzpomínáš? Co z toho tě nejvíc bavilo a kde jsi na to brala čas?

Velmi mi chybí náš starý dobrý a těžce undergroundový filmák. Promítání filmů a pak večer strávený rozebíráním hereckých výkonů či kamery ve Vojákovi – splněný sen! Když už jsem u snů, díky Noci fakulty jsem si splnila další. Pozvat Jakea Davise do Prahy? Pro mě příjezd rockové hvězdy (hackerského) světa! Pak MotolArt – to byla pro mě pravidelná dávka stresu a adrenalinu, který vrcholil utopený ve skleničce vína a v naději, že hosté a moje pravá umělecká ruka Otakar jsou spokojeni. Chybí mi to. Chybí mi můj sedmý kruh, Donald, Láznička, Dita, Šárka, Otakar, redakční rada a ty mladý kuřata, co jsem měla v Dobronicích na starosti. Kde jsem na to brala čas? Sama ani nevím.

Jak jsi na tom s časem a únavou teď? Můžeš popsat svůj typický pracovní den a týden?

Můj den začíná v 5.35, kdy mi zvoní budík. Kolem 6.15 vyrážím směr Vinohrady. V 7.00 (v lepším případě v 6.50) letím na oddělení vyšetřit své pacienty, napsat vizity. V 8.00 máme hlášení a poté už ambulance, sál či cokoliv jiného. Práce se najde vždy. Domů se vracím kolem 16.30 až 17.00. Občas si jdu zaběhat, občas „vytuhnu“, v lepším případě na pohovce. (Zrovna minulý týden jsem usnula na podlaze.) Záleží na dni a síle. Než se člověk naděje, je čas na večeři a pomalu se sunu před 23. hodinou do postele. Co se týče víkendu, teď při koroně byly možnosti omezené. Sportuju, učím se, uklízím chaos, co jsem nashromáždila za pracovní týden. Nic velkolepého.

Jaké plány, cíle a vize máš pro nejbližší období?

Od tátovy smrti jsem se naučila neplánovat. Svět se mi lehce otočil vzhůru nohama. Sama říkám, že jsem ochotna se přiučit, věnovat více méně čemukoli, když se najde někdo ochotný mi cokoli vysvětlit či poradit. Přijde mi, že tak si i většina mediků vybírá svůj obor – když naleznou někoho, kdo je ochotný jim předat informace, dovednosti a motivaci, začne je bavit i obor, u kterého je ani nenapadlo, že by se jím jednou živili.

 

Vydáno: 8. 9. 2021 / Upraveno: 15. 9. 2021 / Responsible person: Mgr. Ing. Tereza Kůstková