Absolventka Všeobecného lékařství dr. Eva Šafránková strávila letní stáž na lékařské fakultě Sevillské univerzity ve Španělsku. Píše esej a posílá fotografie.
Se zápisem poslední státnice do indexu se rychle balím, líbám rodinu a vyrážím na měsíc do Španělska. Osud mě zavál do historické a opravdu malebné Sevilly, města velkého asi jako polovina Prahy. Vezmeme-li v úvahu, že křižovatky nemají pravé úhly a téměř žádné dvě uličky nejsou rovnoběžné, první dny chodím i na nedalekou zastávku MHD vždy s nosem zabořeným v mapě. Brzy také kupuji silnější opalovací krém, protože v sevillských skoro čtyřiceti stupních značně stoupá jeho potřeba. Také pro španělský slovník sahám velmi často, protože i ve vzdělanějších kruzích angličtina ve Španělsku pokulhává, pokud vůbec existuje. Sí, sí, hablo inglés, poquito… (Ano, ano, mluvím trochu anglicky…)
V nemocnici (Hospital Universitario Virgen del Rocío) vidím a vyšetřuji velké množství pacientů s nejrůznějšími diagnózami, a to i přes covidová opatření a fakt, že část ambulantní práce se vyřizuje telefonicky. Lékaři jsem brána jako plnohodnotná část týmu, často se mě ptají, co a jak by u nás bylo jinak. Rozdílů je hodně, za největší považuji každodenní přítomnost rodinného příslušníka u lůžka, a to i v noci, a vřelý přístup a oslovování křestními jmény nehledě na věk a tituly: ¡Hola, Maria! ¿Cómo estamos hoy? Bohužel také mnohem větší sklony k overpreskripci léků i zobrazovacích metod.
Ve volných dnech máme dost času na výlety po blízkém i dalekém okolí, vidět Córdobu, rychlovlakem si odskočit do Madridu za ostatními stážujícími mediky, projít se po portugalských útesech a během všedních dnů si hlavně vychutnávat krásu Sevilly, kterou bych všem doporučila navštívit. Jedna z největších katedrál na světě, pevnost Alcazar, nekonečné slunce, tinto de verano, dobré tapas, siesta... co víc si přát?
