S kandidáty na rektora o lékařských fakultách i univerzitě

Pro volbu kandidáta na funkci rektora byli Akademickému senátu Univerzity Karlovy navrženi dva kandidáti, prof. Milena Králíčková a prof. Michal Stehlík. Volba proběhne v pátek 22. října 2021. Zeptali jsme se jich na jejich názory na vnitřní financování univerzity, spolupráci a propagaci lékařských fakult, podporu žen ve vědě a plány v oblasti mediální prezentace univerzity.

prof. MUDr. Milena Králíčková, Ph.D.
  • profesorka histologie a embryologie
  • vedoucí Ústavu histologie a embryologie Lékařské fakulty v Plzni UK
  • prorektorka pro studijní záležitosti Univerzity Karlovy

Další informace o kandidátce naleznete na jejím webu a Facebooku.

prof. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D.
  • profesor českých dějin se zaměřením na moderní dějiny
  • Oddělení moderních a soudobých dějin Ústavu českých dějin Filozofické fakulty UK
  • náměstek generálního ředitele Národního muzea

Další informace o kandidátovi naleznete na jeho webu a Facebooku.


Mezi fakultami a obory probíhají více či méně patrné linie pnutí ohledně přerozdělování financí. Koeficienty ekonomické náročnosti, tzv. KENy, jednotlivých oborů tuto náročnost údajně příliš neobrážejí, RIV údajně též nezohledňuje osobitost fakult a oborů, rozvinutá Praha byla až donedávna „diskriminována“ v rámci evropských operačních programů, v odměňování pedagogů z různých fakult jsou značné, prý až nesouměřitelné rozdíly. Pokud jste rozhodnuta/rozhodnut tento komplikovaný systém ladit, budete pravděpodobně čelit i nutnosti šetření. Jaké je vaše osobnostní a názorové naladění, s nímž k tomu budete přistupovat? Máte sklon spíše k rovnostářství, vyrovnávání nejkřiklavějších rozdílů? Budete shovívavá/shovívavý k oborům, které jsou společensky potřebné, byť vědecky nejsou momentálně v nejlepší kondici? Nebo je vám bližší elitářský přístup, zaměřit se při odměňování na ty schopnější, kteří nejvíce přispívají k prestiži univerzity – s tím, že na ty méně výkonné v posledku zbyde méně?

Milena Králíčková: Pokud začnu KENem: Jsem si vědoma skutečnosti, že problematika koeficientu ekonomické náročnosti (KEN) a míry jeho uplatňování v rámci principů je ze strany řady fakult vnímáno jako téma velmi citlivé a přinášející pocit oboustranné nespravedlnosti. Z pozice rektorky se nebráním toto téma v rámci koncepčních diskusí nad principy otevřít. Budu přitom klást důraz na to, aby projednávání a diskuse byly založeny na relevantních datech a vzájemně odsouhlasené metodice. Nelze opomenout fakt, že KEN je v současné době ze strany MŠMT dlouhodobě neaktualizován, a neodpovídá tedy současné náročnosti výuky jednotlivých studijních programů. Ministerstvo ani neplánuje kroky k jeho aktualizaci a zvolilo jiný princip.

Pokud by UK chtěla zavést jeho obdobu, například ve formě „univerzitního KENu“, bylo by potřeba několik dílčích kroků, které mám již promyšleny. 

Celkově na vaši komplexní otázku chci uvést, že Univerzita Karlova by dle mého názoru do budoucna měla nepochybně a jednoznačně podporovat ty nejlepší, současně ale platí, že kvalitní celek tvoří jeho jednotlivé části a není reálné – byť by to bylo ideální –, aby všichni byli světově excelentní ve všem. Nelze tedy kvalitu vnímat černobíle a podporovat jen vědu a nemyslet na výuku, anebo podporovat jen excelenci a nemyslet na ty další, kteří jsou součástí celku. Univerzita je přece od slov Unum vertere

Oba principy, které výše popisujete, je prostě v praxi třeba citlivě a vhodně kombinovat. Je třeba správně motivovat a podporovat ty nejlepší, a současně ocenit a kontinuálně motivovat ty, již se o zlepšení snaží.

Michal Stehlík: Jsem realista. Vnitřní přerozdělování je vždycky kompromisem, pro každého trošku špatným. Univerzita je stabilní sociální systém a neumím si představit, že ho jakýkoliv rektor během dvou let rozkýve, navíc při rozkývání nám to někde může nebezpečně takzvaně „ustřelit“. Formou revoluce a nějakého vlastního principu bych určitě nešel. To neznamená, že nevnímám nějaké objektivní nespravedlnosti a problémy. Kudy se ale do rozplétání toho klubíčka pustit? Ptal bych se po skutečné náročnosti studia podle fakult, respektive studijních programů. Jak je to s prací pedagoga? Jak s provozní náročností studia? Náročností investic do přístrojů? Předpokladem jakékoliv úvahy je vnitřní diskuse. Princip koheze bych každopádně držel.

A pak se ptejme na principy v rámci jednotlivých kritérií. Jednou z oblastí je, jak hodnotíme vědecký výkon. My jsme vědecké peníze nechali trochu zamrznout v letech 2015 a 2016, takže si v tom přepočtu neseme spíš kafemlejnek. Tady bych uplatnil metodiku 17+, pilíře M1 a M2, které preferují výkonnost dle oblastí, a takzvaně „po procentech“ bych začal ukrajovat z té kafemlejnkové logiky. Mohlo by se to proměnit během čtyř až šesti let. Druhá oblast je strategická. Rozpočtově lze například tlačit směrem ke zvýšení rozsahu mezifakultní výuky. Jedno či dvě procenta s tím nezahýbou příliš, ale dají impulz.

K rozhodování chci přizvat nejen ekonomickou komisi Akademického senátu, ale mluvil bych také s děkany. O krizích na humanitách, které budou ještě pár let trvat, o počtu programů, pedagogů… O strategickém fondu univerzity: zda ho zřídíme, jak by měl být velký a jaké by měly být jeho pilíře. Ty já vidím jinak, než jak se o nich zatím diskutovalo. Fond může podpořit slabší vědecké oblasti – neměl by to ale být krok k rovnostářství, nýbrž k restrukturalizaci. A pokud klesáme v mezinárodních srovnáních, měli bychom ze strategického fondu podpořit vybrané excelentní týmy právě proto, aby byly konkurenceschopné na mezinárodní úrovni. A třetí oblastí musí být udržitelnost velkých projektů.

Podle panelu mezinárodních odborníků, kteří nedávno hodnotili vědeckou činnost Karlovy univerzity, je systém pěti lékařských fakult v evropském kontextu neobvyklý a diskutabilní. Snižuje podle nich především efektivitu dlouhodobého plánování výzkumu. Jako možné řešení navrhují společný výzkumný poradní orgán a nabádají k větší spolupráci v podobě mezifakultních skupin a středisek. Plánujete v této rovině k lékařským fakultám speciální přístup?

M. K.: Na základě hodnocení vědy, o němž hovoříte, jsou nyní připravována ta tzv. Cooperatia, která požadavek na větší spolupráci a koordinaci v oblasti vědy mají za cíl. Z mého pohledu to ale pro lékařské fakulty není nejvhodnější způsob institucionální podpory vědy a spolupráce. Mezioborová i mezifakultní spolupráce musí dle mého názoru vyvěrat zespoda, a to platí i pro lékařské fakulty.

M. S.: To je otázka fragmentace, respektive defragmentace univerzity a tady bych využil toho, že jsme se do ní – podle mě nepříliš šťastně – pokusili vstoupit pomocí programu Cooperatio.

Už v roce 2022 bych se chtěl s děkany a garanty oblastí bavit, jestli je to cesta, kterou jsme se chtěli vydat, a zda vede k defragmentaci. Není více formální než funkční? Buď se s děkany dohodneme, že chceme dělat vědu centrálně, pak by ten nástroj ale musel být mnohem zásadnější. Anebo budeme ctít autonomii fakult a budeme diskutovat s pěti děkany o tom, kam směřují. Nemám ambici vytvářet nějaký superorgán, který by zastřešil lékařské fakulty a chtěl po nich za každou cenu spolupráci, ale budu se bavit o tom, v kterých oblastech je spolupráce realistická. Pokud spolupráce nevzlíná zespoda – a je to jenom představa managementu –, nefunguje.

Lékařské fakulty představují, pro shody v jejich studijních programech, z hlediska uchazečů o studium konkurenci. Jak tato skutečnost zapadá do vašich úvah o jednotném univerzitním marketingu vůči uchazečům, který se na univerzitě v současnosti na mnoha úrovních rozjíždí?

M. K.: Naše lékařské fakulty majoritně vzdělávají v regulovaných studijních programech a oborech. To však – jak víte nejlépe sami – neznamená, že způsob výuky na nich je identický – naopak mají svá specifika jak v oblasti didaktické, tak organizační. Jak vím ze zpětné vazby od uchazečů z Česka i zahraničí, mnohdy jsou to právě tato specifika, která rozhodují při volbě konkrétní lékařské fakulty. Propagovat studium na Univerzitě Karlově znamená propagovat studium na každé z nich. Být uchazečům jako univerzita blíže znamená benefit pro každou fakultu.

M. S.: Zahraniční uchazeči vnímají, že jdou na univerzitu, nikoli na fakulty, a teprve až přijedou, zjistí, že máme fakultní světy. Takže jak komunikovat, že jsme více fakultní než univerzitní? Když říkáme „Pojďte studovat na Karlovu univerzitu“, má druhá část věty vypadat „Pojďte studovat medicínu“, anebo „Pojďte studovat na 1. lékařskou fakultu“? Musíme komunikovat, čím a proč jsou fakulty jiné a proč dávat přednost jedné před druhou. K tomu musíme s těmi pěti fakultami najít společnou řeč, ctím v tom jejich společné postavení.

Medicíny jsou mimoto více než ostatní fakulty závislé na externích partnerech, na nemocnicích, ministerstvu zdravotnictví, na zdravotnické grantové agentuře i pojišťovnách. Proto jsem si definoval prorektora pro medicínu a biomedicínu, protože žádná jiná součást univerzity na vnějším prostředí takto nezávisí. Není to role dovnitř, žádný nadděkan, ale především navenek, aby rektor měl někoho, kdo dokáže připravit argumenty a komunikovat s těmito partnery.

Profesor Jan Konvalinka, který také zvažoval kandidaturu, od ní nakonec upustil s odůvodněním, že změny, o které by usiloval, nejsou se současnými pravomocemi rektora uskutečnitelné, a že by se dostal do neřešitelné situace. Jste si jistá/jistý, že váš program je v současném legislativním rámci proveditelný – a tedy v tomto smyslu méně ambiciózní –, anebo uvažujete i v rovině možných legislativních změn?

M. K.: Je logické a korektní, že každý volený funkcionář, a to nejen na vysoké škole, si je vědom legislativních omezení pro pozici, o niž usiluje. V případě rektora či rektorky Univerzity Karlovy se jedná o nejvyšší exekutivní pravomoc na univerzitě, omezenou legislativně, ale například i pravomocemi Akademického senátu. Myslím, že můj program je ambiciózní, a samozřejmě jsem ho připravovala tak, aby byl proveditelný. Současná legislativa má jistě své nedostatky, ale na hřišti, které máme, musíme hrát tu nejlepší hru, co umíme. Tradice veřejných vysokých škol v České republice nemá rektorský systém jako například v Dánsku, kde systém výběru rektorů i následné pravomoci jsou jiné než v našem prostředí. Osobně považuji rozdělení pravomocí mezi rektora či rektorku, akademický senát a další orgány univerzit za tradiční v našem prostředí, za přirozený výsledek našeho společenského vývoje. 

M. S.: Můj program, vše, co chci na univerzitě změnit, je uskutečnitelný bez vyšších legislativních změn. Bavit se o formě vysokoškolského zákona, o správních radách, o roli akademického senátu a tak dále, to je běh na dlouhou trať a bude to záležet na nové vládě a konferenci rektorů. Já tuhle ambici nemám. Myslím, že naše univerzita si musí své záležitosti vyřešit zevnitř s nástroji, které má, v komunikaci s akademickým senátem, na jednotlivých fórech.

V české vědě jsou dlouhodobě méně zastoupeny ženy a v posledních letech jich dokonce ubývá. Zastoupení výzkumných pracovnic v medicíně tento trend sice obecně nekopíruje – naopak se mluví o feminizaci medicíny –, i zde je ale relativně velmi málo žen s vědecko-pedagogickými tituly a v řídících pozicích. Jak tuto skutečnost vnímáte a co pro tuto oblast plánujete? Uvažujete z tohoto hlediska i o složení kolegia rektora?

M. K.: Mohu říct, že jako žena-vědkyně jsem skutečnosti, které zmiňujete, přímo prožívala a stále prožívám. Vím, jak je v tomto ohledu podstatná například podpora slaďování rodinného a pracovního života pro mladé akademiky a akademičky, stejně jako osobní motivace. Mým cílem je provést odbornou analýzu, která se bude věnovat rovným příležitostem na univerzitě a která nastaví realistický plán konkrétních opatření. Budu prosazovat nabídku částečných úvazků umožňující harmonizovat osobní a profesní život. Soustředím se na to, abychom mohli poskytnout dostatečnou podporu všem studujícím rodičům včetně doktorandů, aby se mohli věnovat studiu i výzkumu. Budu podporovat vznik dětských skupin a další opatření pro rodiče. Pokud se ptáte na mé kolegium, aspektem při jeho skládání nebylo pohlaví jeho členů, ale právě kvalita a kompetence kolegyň a kolegů. O to pozitivnější je fakt, že to v tuhle chvíli vidím se zastoupením žen a mužů cirka padesát na padesát.

M. S.: Až do doktorátu to je genderově možná relativně vyrovnané, ale po něm nám převáží, abych tak řekl, harmonogram lidského života, rodina a jiné priority. Úspěšný návrat na univerzitu vyžaduje podpůrné mechanismy: vstřícný přístup k částečným úvazkům s možností udržovat si odbornost, ale také školky, dětské skupiny – říkám to jako rodič osmi dětí, jehož žena mezi třetím a čtvrtým dítětem dělala lingvistický doktorát. Nebo je to otázka tzv. návratových grantů. Je to pro mě důležité téma, o kterém se bavíme s profesorem Janem Trkou. Život se odehrává na fakultách, ale je třeba, aby na univerzitě panovala vstřícná atmosféra, aby se vědělo, že se toto podporuje. Pro to, aby se návrat usnadnil, můžeme udat směr například úpravou kariérního řádu, a to nejen pro ženy, ale i pro muže-akademiky, kteří mohou na rodičovskou odcházet stejně tak. V kolegiu mám nyní polovinu žen napříč fakultami.

Vnímáte nějaká slabá místa v mediálním obrazu univerzity, a pokud ano, plánujete s nimi pracovat?

M. K.: Řekněme si upřímně, která univerzita nemá slabá místa, když přijde řeč na její mediální obraz? Samozřejmě, že v tomto ohledu není u nás situace ideální, ale je třeba mít též na paměti, že se stále zlepšuje. Sama počítám v této oblasti s velkým nasazením všech zapojených, zejména pak svého člena kolegia rektorky pro vnější vztahy. Věc se musí pojmout systémově, pojmenovat chyby a nedostatky a postupně je začít efektivně a rychle řešit. Jsem také přesvědčena, že ve veřejném prostoru by za Univerzitu Karlovu měli vystupovat zejména odborníci, těch má univerzita skutečně mnoho. Poskytovat občanům vlastní odborný vhled do daného tématu je dle mého názoru ostatně též jedním z bodů třetí role univerzit. Jako rektorka budu tedy prosazovat tuto cestu. Je dobře, že se naše univerzita prezentuje vědeckou excelencí či například péčí o studenty, určitě je možno „zlidštit“ její obraz posílením akcí ve stylu Noc vědců či juniorských a dětských univerzit.

M. S.: Mediální obraz má několik rovin. Jedna je vnitřně manažerská, neboli jak nám fungují vnější vztahy na rektorátu. Mnohdy mluvíme více jazyky, nemáme jasný směr a strukturování informací ani vnitřní komunikaci směrem k vedení. Druhá věc je, že mediální obraz dohání naše realita. Identity, skrze které do mediálního prostoru vstupujeme, jsou více fakultní než univerzitní, některé fakulty – matfyz, Pedagogická fakulta, přírodověda – jsou aktivnější. A zatřetí, jaký obraz chceme a jak bychom ho chtěli komunikovat. To je nejtěžší, jak nám ukázal covid a co se během něj stalo s důvěryhodností univerzity.

Zaprvé je třeba restrukturalizovat odbor vnějších vztahů na rektorátu, zadruhé vtáhnout ty aktivní součásti do nějaké celouniverzitní koncepce – nechci je zastavovat ani centralizovat, ale naopak využít. A třetí věc je vytvořit celouniverzitní komunikační mechanismy pro témata, která chceme do veřejného prostoru dávat.

Použiju covid jako příklad. Jako rektor nemohu bránit svobodnému vyjádření akademiků. Ale můžu ovlivnit, jak bude mluvit univerzita, ať už ústy rektora anebo ústy univerzity. V covidu mi chybělo něco jako expertní panel: univerzita je bohatá na odborníky, kteří by mohli formulovat nějaké zásadní názory, virology, epidemiology, ale i sociology, právníky, etiky a tak dále, protože ta témata nejsou jenom medicínská, ale i společenská jako hodnota lidského života nebo role vlády versus svoboda jednotlivce. Rektor není ten, který rozumí všemu, jednotný hlas mohl být silnější. Mohlo to mít jinou podobu, než že na sebe vzájemně píšeme petice a prohlášení. Důvěryhodnost je pro mě velmi důležitá.

Počítáte se spoluprací s akademickými senáty fakult a v jaké podobě?

M. K.: Samozřejmě s tím počítám! Osobně jsem člověk, který jako podstatné vnímá respektování všech úrovní modelu akademické samosprávy. Za klíčový aspekt pro vitální fungování univerzitního společenství považuji reciproční komunikaci. Ta má v tomto ohledu mnoho podob. Je to komunikace mezi rektorem a děkany, je to komunikace mezi rektorátem a fakultami, je to komunikace mezi fakultními senáty a senátem univerzity a samozřejmě všemi těmito směry napříč. Zásadní je nastavit si jasné a dohledatelné procesy komunikace včetně odvolatelnosti. 

Počítám, že ani já, ani můj tým nebudeme, pokud se mi dostane důvěry a cti být zvolena, zavřeni takříkajíc ve slonovinové věži, takže se těším na setkávání a diskuse nejen s kolegyněmi a kolegy z akademických senátů fakult a jsem připravena nabídnout svou účast i účast svého kolegia na fakultách, včetně například účasti na setkání akademické obce dané fakulty minimálně jednou ročně.

M. S.: Akademické senáty jsou především partnerem a zpětnou vazbou děkana, v tom ctím autonomii fakult. Nemyslím si, že rektor by do tohoto světa měl vstupovat, jeho partnerem je akademický senát univerzity. Snad při projednávání nějaké zásadní strategické věci, která by se týkala jedné fakulty nebo souboru fakult.

Fotografie: Archivy M. K. a M. S.

Vydáno: 12. 10. 2021 / Upraveno: 12. 10. 2021 / Odpovědná osoba: Mgr. Petr Andreas, Ph.D.