Říkali nám kašičkáři

Štítky

S Václavem Špičákem o pradávných dobách 2. lékařské fakulty

Václav Špičák, 2013.
Foto Petr Andreas


Prof. MUDr. Václav Špičák, CSc., studoval v letech 1948–1953 na fakultě lékařství a na Fakultě dětského lékařství UK. Poté nastoupil jako aspirant na 1. dětskou kliniku Fakulty dětského lékařství UK v Praze (Fakultní nemocnice v Motole), a to pod vedením prof. MUDr. Josefa Švejcara, DrSc.; na Farmakologickém ústavu pracoval pod vedením prof. MUDr. Heleny Raškové, DrSc., dr. h. c. Kandidátem věd se stal roku 1957, habilitován 1968. Pedagogickou práci musel po r. 1968 opustit z politických důvodů, byl přeřazen do výzkumu na Výzkumný ústav vývoje dítěte. Od konce 70. let se angažoval v mezinárodních zdravotnických organizacích pro léčbu alergií a astmatu. V letech 1978–1981 pracoval jako ordinář pro alergologii a klinickou imunologii ve FN Motol. Roku 1981 se stal primářem dětského oddělení Fakultní nemocnice na Bulovce, kde působil až do roku 1996. Od roku 1996 řídíl Českou iniciativu pro astma. Vede časopis Alergie. V roce 2009 byl pasován na hodnost Rytíře českého lékařského stavu.

 
Jaké postavení měla pediatrie po druhé světové válce?
Odborných dětských lékařů bylo minimum. Kolegové na fakultě nám žertem říkali, že jsme „kašičkáři“ a že si v medicíně chceme hrát. V mnoha okresech byli pouze všeobecní praktici – přestože po válce byla vysoká nemocnost a úmrtnost dětí, třeba na průjmová onemocnění.
 
Proč jste se rozhodl pro dětskou medicínu?
Snad proto, že jsem byl jako malý hodně nemocný a nemohl jsem sportovat. Měli jsme studentské divadlo s Darkem Vostřelem, uvažoval jsem i o herectví.
 
Jak probíhala přijímací zkouška?
Dělali jsme psychotechnické zkoušky, nic velkého či náročného. Hodně záleželo na prospěchu z gymnázia.
 

 

Stará budova fakulty dětského lékařství na Karlově, v níž sídlil děkanát, zbořená 1972. Dnes ústí Nuselského mostu. Archiv Václava Špičáka.
Stará budova fakulty dětského lékařství na Karlově, v níž
sídlil děkanát, zbořená 1972. Dnes ústí Nuselského mostu.
Archiv Václava Špičáka.

Kde se tehdy vyučovalo?

V tradičních místech: děkanát byl v Kateřinské ulici, anatomie na Anatomickém ústavu u Všeobecné nemocnice, histologie a biologie na Albertově. Hodně času se věnovalo praktické výuce. V 6. ročníku jsme měli měsíční praxi v Turnově nebo Rakovníku.
 
Jak vznikla fakulta dětského lékařství?
Díky iniciativě profesorů Švejcara a Houštěka z První, respektive Druhé dětské kliniky původní fakulty. Společenská poptávka žádala alespoň jednoho pediatra v každém okrese. Navíc už tehdy existovala pediatrická fakulta v Sovětském svazu – vysvětlení „podle sovětského vzoru“ tedy platí, i když spíše symbolicky.
 
Kde sídlila?
Původní První a Druhá pediatrická klinika, z nichž pediatrická fakulta vznikla, sídlily tam, kde dnes ústí Nuselský most a kde tehdy končila v Sokolské ulici tramvaj číslo šest. Přes ulici doposud stojí Pediatrická klinika, původně Třetí a Čtvrtá.
 
Jaká tam byla atmosféra?
První ročník představoval asi sto dvacet studentů, byla to škola takřka rodinná. Všichni jsme se znali: my studenti s pedagogy, a ti nás oslovovali jménem. Děkanát tvořily asi tři nebo čtyři místnosti a celý aparát čítal také asi tři lidi, včetně improvizovaného studijního oddělení. Na původní všeobecné fakultě měl ročník přes čtyři sta lidí.

 

Hokejové tréninky na Švanici,
Václav Špičák vlevo.
Archiv Václava Špičáka.

Jak probíhal a byl organizován studentský život?

Existoval Svaz vysokoškolského studentstva Čech a Moravy, který byl spolu s velkou částí studentského života pod kontrolou vysokoškolského oddělení Ústředního výboru KSČ. Dominantní mládežnickou organizací byl Svaz mládeže. Už jako mladí doktoři jsme společně později hrávali hokej na staré Štvanici.
 
Existovalo na fakultě politické napětí?
Existovalo, ale nedá se zjednodušit například na vztahy mezi straníky a nestraníky. Záleželo, jací lidé se ve stranických skupinách a výborech pohybovali. Například jeden z dnešních profesorů pediatrie neměl být přijat, neboť jeho otec byl okresním hejtmanem (v prvorepublikové státní správě představitel tzv. politického okresu – pozn. red.). Zamítnutí bylo dokonce už připraveno, ale stranická skupina, která měla na rozhodování děkanátu vliv, se za něj postavila, takže přijat byl. A děkani byli samozřejmě straníci a prosazovali stranickou politiku.
 
Bylo obvyklé studovat v zahraničí?
Zahraničí pobyty byly vzácné a záleželo na kontaktech pedagogů. Jako aspirant jsem pracoval na Farmakologickém ústavu, který vedla profesorka Helena Rašková. Ta měla spolu se svým mužem, epidemiologem Karlem Raškou, který se ve Světové zdravotnické organizaci zasloužil o likvidaci neštovic ve světě, jak silné stranické zázemí, tak mimořádné vědecké renomé, včetně početných kontaktů v Sovětském svazu i na Západě. Plynně mluvila několika jazyky, angažovala se v Mezinárodní farmakologické společnosti. Nás mladší zvala na přátelská setkání se zahraničními vědci, které jsme znali jen z literatury. Zároveň byla schopná, když bylo něco potřeba, zavolat tajemníkovi ÚV KSČ pro školství a vědu. Několika aspirantům ze svého ústavu zařídila roční studijní pobyty například ve Spojených státech. Tak jsem v roce 1961 absolvoval roční pobyt na Ústavu imunologie a alergologie v Paříži. Také na fakultě existovaly výměnné zájezdy, třeba v letech 1964–1965 moje žena jako asistentka jela se studenty do Švédska a Švédové zase přijeli k nám.
 
Jaký pro vás měla stáž v Paříži přínos?
Ten ústav vedl kandidát Nobelovy ceny za antihistaminika, profesor Bernard Halpern, který mi dělal patrona. Byl původem ruský Žid, který ze Sovětského svazu uprchl před antisemitismem, a choval se ke mně velmi přátelsky; vzal mě například na světový alergologický kongres do New Yorku. Byl prezidentem světové alergologické organizace a uvedl mě do světa alergie. V tehdejším Československu viděl odraz masarykovské republiky. Vedle profesora Švejcara a profesorky Raškové na něj vzpomínám jako na jednoho ze tří učitelů, kteří mě nejvíce ovlivnili.
 
Jak probíhala aspirantura, dnešní doktorské studium?
Aspirantům – dnes doktorandům – se věnovala velká pozornost. V nich byl potenciál pro další existenci a rozvoj fakulty. Aspirantem jsem byl tři roky, složil jsem odbornou přijímací zkoušku a psal práci. Nejdéle se to mohlo protáhnout na čtyři roky.

 

Vlevo dole profesor Josef Houštěk (1913–1994);
vpravo Věra Kazimourová (1920–2002),
ředitelka nemocnice Motol v letech 1970–1980.
Archiv Václava Špičáka.

Jak jste zvládal zároveň aspiranturu a povinné atestace?

Systém atestací byl velmi jednoduchý. Atestace první byla základní: potvrdila vás v základním oboru, například jako pediatra nebo chirurga. Připravoval jsem se na ni souběžně s aspiranturou. Po ní už jste mohl pracovat samostatně jako lékař, a zároveň jste rozvažoval o specializaci, zda chcete dělat alergologii nebo kardiologii. Dnes se promovaný MUDr. musí hned po promoci rozhodnout pro specializaci. Podle mého názoru předčasně. Dnes slýchám, že klesá zájem lékařů o místo odborných asistentů. Absolventy stále vede k získání doktorátu intelektuální potřeba – co jim to ale zajistí? Jak se uživí?
 
Jak jste vy čelil těmto problémům?
Jako aspirant jsem měl devatenáct set korun, za noční službu jsme dostávali 13 korun. A jako asistent jsem se také neměl nijak skvěle. Tehdy ale nebyla otázka peněz na prvním místě.
 
Zhruba od poloviny 60. let se stavěla nemocnice v Motole. Jak probíhalo stěhování v roce 1972?
Bylo dramatické, probíhalo v několika fázích. Ale vítali jsme je s nadšením. S novými prostory, které byly pro děti a matky daleko komfortnější než nedostatečné budovy na Karlově, jsme měli velké plány. Dětská poliklinika dávala nové možnosti pro ambulance, nemuseli jsme se střídat, abychom mohli mít ambulanci. Laboratoře i kliniky měly modernější vybavení. Sestry i lékaři uklízeli nově připravené prostory.
 
Jak jste vnímal přeměnu fakulty dětského lékařství na Druhou lékařskou fakultu?
Naše stará generace proti tomu měla výhrady. I když pediatrické disciplíny byly zachovány, mnoho absolventů se poté věnuje těm nepediatrickým. Vývojový aspekt, to, jak se ve všech oblastech medicíny uplatňují biologické fenomény dětství, byl oslaben, a i když jeho zdůraznění bylo v historii možná přehnané, přesto by tento tak exkluzivní vývojový pohled měla fakulta udržovat a podporovat – do dalších šedesáti let.

Vytvořeno: 25. 11. 2013 / Upraveno: 13. 6. 2022 / Odpovědná osoba: Mgr. Petr Andreas, Ph.D.