Rentgenový snímek je velmi výtvarná a vzrušující věc

Co se lidem vybaví, když se řekne Dan Bárta? Zpěvák, J. A. R., vážky nebo chytlavá melodie i text písně On My Head z filmu Snowboarďáci. Málokdo však ví, že úspěšný český zpěvák a textař, mnohokrát oceněný Akademií populární hudby jako Zpěvák roku, vystudoval radiologickou asistenci. V jeho vzpomínkách a zážitcích můžeme sledovat mohutný a dynamický rozvoj, který tento obor zaznamenal za posledních 35 let. Radiologická asistence se bude nově vyučovat i na 2. lékařské fakultě – a právě Dan Bárta se stal tváří nového programu.

Ačkoliv roky působíte jako zpěvák a textař, vystudoval jste radiologickou asistenci. Co se vám při vzpomínání na toto období vybaví?

Kromě mraků milých osobních vzpomínek určitě persona pana doktora Zdeňka Chudáčka, který nás měl na radiodiagnostiku... Jenže já na „rentgenu“ na Střední zdravotnické škole v Tylově 12 v Plzni prožil tolik poprvé – osamění, osamostatnění se i první soužití s dívkou svého srdce, hlad a bídu postpuberty, všechny radosti a strasti hoška právě vylétnuvšího z hnízda, první kapelu, dokonce převrat v osmdesátým devátým – a všechno se mi to už slévá dohromady v jeden hutný pocit „v Plzni na zdrávce“. Bylo to bezvadný, vzpomínám na to rád. Studentská romantika jako ze žurnálu, co vám budu povídat.

Radiologie před více než třiceti lety nabízela dost omezené možnosti ve srovnání s její dnešní podobou, například PET/CT nebo magnetická rezonance nebyly ještě rozšířené. Co vás tehdy bavilo nejvíce?

Já se v půlce té dvouleté nástavby rozhodl jít na medicínu. Chtěl jsem se stát radiologem, radiodiagnostikem, vážně! Zbaštil jsem ten obor i s navijákem, tu fundamentální tezi, že základem dobré terapie je dobrá diagnóza. Omezené možnosti... Můžeme se na to dívat i jinak, ten obor v té době prožíval vlastně revoluci – vždyť v Plzni, ve fakultce na Lochotíně v době mých studií přistálo snad druhé cétéčko v Česku! O magnetické rezonanci jsme se učili jako o převratné novince, která nezatěžuje pacienta a bude k použití co nevidět, v osnovách jsme ji měli možná poprvé... Jasně že počítače byly tehdy velké jako rodinné domy, volty a miliampéry jsme ještě kroutili ručně a duchy jsme vyvolávali mokrou cestou, ale stejně. I my jsme obdivovali převratné automatizované polohovací stoly s laserovým záměrným křížem a prohlíželi si ve sklepeních fungl nových oddělení stařičké zažloutlé odstavené veterány.

Máte ze studia nějaké vtipné zážitky?

Třeba jak jsem si zakládal na svých předlouhých vlasech a můj vedoucí praxe právě naopak? Musel jsem nosit po kapsách desítky pírek, třikrát týdně si shňoustat mařenu do takového temenního drdůlku a ten těmi pírky stabilizovat, než jsem si na něj mohl narazit bílou cukrářskou čepici a volat: „Další, prosím!“ Anebo jak jsem se ve snaze nemotat nikomu pod nohy a ruce v temné komoře opřel o vypínač vedle futer a osvítil právě vyvolávanou kompletní angiografii LDK? Tak jo, takové mám! 

Stal jste se tváří nového studijního programu Radiologická asistence na 2. lékařské fakultě, mohl jste se vrátit se do modernizovaných vyšetřoven a porovnat postupy používané před 35 lety s těmi dnešními. Kde jako bývalý laborant vidíte v zobrazovacích metodách největší pokrok?

V digitalizaci a z ní pramenící všemožné modelaci zobrazovaných struktur, to je velký. Aby nám software vygeneroval 3D otáčivý model kompletního „povodí“ jedné velké cévy nebo srůstu obratlů – to byl v době, kdy jsem maturoval, jen sen. Všechno se zpřesňuje, dávky záření jsou nižší, ochrana lepší, mašiny ergonomičtější a tak dále, přechod z hmoty na data je mimořádně působivý. Ty tuny negativů v ručně nadepsaných obálkách v řadách kovových pořadačů v zatemnělých archivech, plechové kazety a rámečky na filmy, kádě s chemikáliemi a prosvětlovací boxy, to všechno odvál čas – teď si vystačíte s jedním monitorem, svazkem drátů, snímacím čipem, stolním kompem a flashkou v kapse. Víte, ta změna po pětatřiceti letech, když neprožíváte tu postupnou denní evoluci oboru, je dechberoucí jako celek. Díval jsem se u vás včera, jak operatéři pod rentgenem na sále rekonstruují tělo zborceného obratle, asistent to „svítí“ v reálném čase – vypadalo to jako v raketě! Monitory, pípáky, čidla, detailní záběry zleva, zprava, shora, zdola... V mé době bylo něco takového nepředstavitelné, od metody a přesnosti zobrazení k samotnému chirurgickému výkonu. Na rozdíl od spousty jiných oborů tady za starými dobrými časy určitě nikdo nepláče. Vážně to nebylo předtím lepší. Ani náhodou. Ostatně jako v podstatě celá medicína.

Po nemocnici jste se nakonec prosadil v hudební branži. Inspirovalo vás někdy studium nebo nemocniční prostředí v hudební tvorbě nebo produkci? 

Vnitřní design desky Homo Fonkianz od J. A. R. tvoří RTG snímky, to byl s dovolením můj nápad. Rentgenové snímky jsou velmi výtvarná věc, taková technická, mě to svým způsobem vzrušuje, pardon. Udělat takový ten pohyb obočím, ťukat tužkou do obrazovky a říkat něco jako: tady a tady jsou drobné osifikace, na kondylech už jsou patrné degenerativní změny, to je pecka. Až budu spisovatelem, tak to přijde!

Co byste vzkázal těm, kteří se pro studium radiologické asistence rozhodnou?

To stejné, co nám říkal doktor Chudáček: Bude na vás hodně záležet – aby doktor dobře viděl to, co vidět potřebuje, a aby pacient nebyl zatěžován víc, než je nezbytně nutné. Vím, že z úst takového zběha, jako jsem já, to nemusí znít úplně uvěřitelně, ale je to dobrý obor. Zajímavá, důležitá, prospěšná, pestrá práce. A velmi blízká vědě, když budete jen trošku chtít.

Otázka na závěr – šlo by zrentgenovat některou z vážek, které ve volném čase zkoumáte?

To je trochu s kanónem na vrabce, rentgeny jsou podle všeho konstruovány na objekty trochu větších rozměrů, než je hmyz, ale nějaké zbytkové záření by snad mohlo na citlivém čipu vygenerovat siluetu... Ale já upřímně nemám vůbec tušení, za jak „tvrdou“ tkáň se z radiologického hlediska pokládá chitinová kutikula...