Proč nechcete publikovat v časopisech vydavatelství MDPI (a podobných neopredátorů)

Píše prof. Jan Trka, téma doporučuje pozornosti proděkan pro vědu a výzkum prof. Tomáš Kalina.


Na začátek si řekněme, proč tam publikovat chcete. Časopisy s názvy jako Cancers nebo International Journal of Molecular Sciences vydávají tisíce článků ročně (konkrétně více než šest tisíc, respektive 16,5 tisíce za rok 2022) – šance, že vezmou i ten váš, je tedy slušná. A časopisů MDPI je na výběr úctyhodných 411. Recenzní řízení je bleskové, průměrně okolo dvaceti dnů do rozhodnutí o přijetí (kdo z vás to jinde má!), skutečnou rejection rate se samozřejmě nedozvíte. I proto, že je tu skvělá možnost vydat si vlastní special issue v podstatě na jakékoli téma, které si vy nebo vaši kamarádi vymyslíte. Pak už recenzní proces odpadá prakticky úplně a můžete při psaní popustit uzdu fantazii. A přes to všechno se tyto časopisy stále vezou na vlně svých dříve získaných impact factorů a udržují se na hranici prvního kvartilu. Neboli za publikaci v nich vás každý poskytovatel podpory a kvantifikátor vědy musí pochválit. A ultimátní argument – vždyť tam publikují i zahraniční kolegové, někdy dokonce špičky oboru. Tak.

A teď proč byste měli publikaci v časopisech MDPI (a nejsou to jen ony, z dalších vydavatelů podobný model prosazují např. Frontiers) pečlivě zvážit. Publikační model MDPI je založen na tom, že vezmete časopis se slušným IF a začnete radikálně navyšovat počty publikovaných článků: Cancers tak v roce 2017 publikovaly 217 článků, v roce 2021 už 6 359. Chrlíte speciální čísla s „hostujícími editory“ – jejich přesný počet se dá těžko dopočítat (aspoň já to neumím), ale jen poslední prosinec 2022 byl datem uzávěrky pro 60 speciálních čísel Cancers a 329 (sic!) časopisu International Journal of Molecular Sciences. A pak už jen vyděláváte na publikačních poplatcích za open access… Logika vydavatele je jasná: jet toto Ponziho schéma dál, dokud se bude vyplácet. Ale co pro publikujícího vědce?

V mnoha domácích i zahraničních vědeckých komunitách už publikace v časopisech MDPI příliš prestiže nepřinášejí. Všichni víme, že recenzní řízení je rychlé proto, že je povrchní nebo zcela chybí – ani úplně negativní recenzní posudek nevede k odmítnutí rukopisu (vyzkoušeno za vás). Další ediční proces je taktéž bleskový. Obvyklá námitka je, že „oponentura našeho článku byla stejně přísná jako jinde“. Jistě se to může ve výjimečných případech stát, bude záležet na urputnosti konkrétních oponentů a editora. (Mimochodem věděli jste, že redakční rada Cancers má přibližně 1500 členů…?) V tomhle množství a tempu to ale půjde těžko ohlídat, a tedy zaručit. Další námitka zní, že „tam ale vycházejí i kvalitní články“ – včetně vašich, že ano. Ano, vycházejí, vědecký odpad samozřejmě netvoří sto procent zaslaných rukopisů, někdo problém s MDPI a podobnými neopredátory nezaregistroval, někdo ho ignoruje, někdo ví, ale spěchá (blíží se konec grantu, obhajoba, habilitace…).

Články v časopisech MDPI jsou ale pořád slušně citované, namítnete, to je přeci důkaz jejich kvality. Celková publikační (zdráhám se říct vědecká) nadprodukce způsobuje i nárůst počtu citací. Podíváte-li se na seznam časopisů citujících články Cancers, zjistíte, že z prvních dvaceti v pořadí je patnáct z vydavatelství MDPI a Frontiers a – překvapení – nejvíce všech citací obstarávají citace z Cancers, následované citacemi v International Journal of Molecular Sciences. Úplně stejně je tomu u International Journal of Molecular Sciences samotného, opět vedou autocitace, následované citacemi v Cancers. Dobře promazaný publikační stroj tedy funguje a zatím nese (vydavateli určitě) ovoce.

Radikální odpůrci současného vědeckého publikování založeného na peer-review nevidí zásadní problém v publikování nerecenzovaných dat (např. v podobě pre-printů): ať si čtenáři sami vyberou, co je dobré. Strategie MDPI by tedy v tomto ohledu nemusela být zase tak škodlivá. Každý si napíše speciální číslo, o čem bude chtít, a kdo bude chtít, tak si to přečte, posoudí kvalitu a případně ocituje. Avšak obrovská nadprodukce a množící se důkazy o manipulaci s daty ve vědeckých publikacích tuto lákavou vidinu opět nahlodávají. Jsme opravdu schopni posoudit u jedné každé publikace její kredibilitu, aniž bychom věděli, že ji kriticky posoudilo několik specialistů?

Jaká jsou tedy rizika pro ty z nás, kteří se rozhodneme varovná znamení na publikační obloze ignorovat? Pokud bude vaše publikační portfolio založeno z vysokého procenta na publikacích podezřelých vydavatelství, uškodí vám to. Dříve či později. Nejprve vaší pověsti ve vědecké komunitě, později i u zaměstnavatelů a poskytovatelů podpory. Jako první vlaštovky některé instituce a panely grantových agentur varují před publikacemi v MDPI nebo Frontiers – nejen v Čechách, ale i zahraničí. Panelisté a revieweři grantových agentur nemusejí zdůvodňovat nižší bodové ohodnocení za publikační aktivitu a špatný kredit MDPI nebo Frontiers může být důležitým rozhodovacím faktorem. Vy se potom ptejte sami sebe, jak probíhá normální recenzní řízení v časopisech prvního decilu nebo kvartilu, jak detailní posudky dostáváte, jak se přetahujete s „reviewerem číslo 2“ o každou maličkost – ve srovnání s bleskovým dvoutýdenním řízením v neopredátorech. Kolik vám chodí nabídek editovat speciální číslo v MDPI nebo Frontiers, za jakých podmínek – a kolik ze skutečných špičkových časopisů oboru?

Je tedy na vás, jak se rozhodnete a kterým směrem vykročíte. Obhájíte svůj doktorát mizerným článkem v neopredátorském časopise? Předstoupíte před vědeckou radu s habilitací s track-recordem postaveným exkluzivně na článcích v MDPI? Budete žádat o prestižní grant na podkladě článků, o kterých každý ví, že neprošly řádným recenzním řízením? Dobrá vědecká pověst mezi kolegy v oboru je jednou z nejcennějších věcí, kterou v průběhu vědeckého života získáváte. Ztratit ji (nebo ani nikdy nezískat) kvůli publikačním bodům nestojí za to.

prof. MUDr. Jan Trka, Ph.D.
vedoucí skupiny CLIP (Klinika dětské hematologie a onkologie 2. LF UK a FN Motol)

Vytvořeno: 5. 1. 2023 / Upraveno: 5. 1. 2023 / Odpovědná osoba: Mgr. Petr Andreas, Ph.D.