Při první pitvě mě překvapilo, jak jsou cévy široké

Štítky
Fotografie: Michal Hladík (2. LF)

Bioložka a lékařka RNDr. MUDr. Eva Hergetová, CSc., oslavila v lednu významné životní jubileum, 2. ledna jí bylo 80 let. Paní doktorka je stále v dobré náladě, vždy usměvavá a nápomocná nám všem radou, zkušeností nebo jen milým slovem. Málokdo by ale hádal, že je duší velký dobrodruh, svět zcestovala křížem krážem a nebála se nocovat jen tak venku u ohně. V Indii. Ničeho se totiž nebojí.

Na nově vzniklou Katedru anatomie 2. LF UK nastoupila v roce 1995. Několik let vyučovala anatomii budoucí maséry ve Středisku nevidomých a slabozrakých na sídlišti Dědina a anatomii vyučovala také na stomatologii na Vyšší odborné škole dentální hygieny v Praze 4. Jako pedagožka připravila pro medicínu tisíce studentů – jak lékařů, tak zdravotních sester.


Ne každý může začínat první pracovní den v roce narozeninami. Jak jste prožila ty letošní jubilejní?

Vzhledem ke covidu byl hlavní oslavou společný oběd v restauraci s nejbližšími příbuznými a na Kladně testovaly mé sestry a další tři kamarádky moji tělesnou a kognitivní zdatnost.

Co vás přivedlo k zájmu o přírodní vědy?
Zorka. Archiv E. H.

Od dětství jsem milovala zvířata. Mezi hračkami převažovali medvídci, pejskové, koníčci. Koně byli moji nejmilejší, od dvanácti let jsem jezdila v kladenské jízdárně. Po maturitě jsem chtěla studovat veterinu, nebo chov koní, ale to bylo možné jen v Brně, kde studovat bylo nad rámec finančních možností naší rodiny. Kompromisem tedy byl obor zoologie obratlovců na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity.

Po absolvování Přírodovědecké fakulty jste ještě vystudovala Fakultu všeobecného lékařství a medicíně jste desítky let věrná. Jak se stalo, že medicína zvítězila?

Tak tady to bylo všechno úplně jinak. Já jsem lékařkou nikdy být nechtěla. Jako předškolní dítě jsem byla často nemocná. Vzpomínky na otitidy spojené s nočními cestami do nemocnice, horečky při infekčních dětských nemocech, očkování atakdále. Zkrátka bílý plášť ve mně budil strach a odpor. Když jsem po promoci na přírodovědě nastoupila na Anatomický ústav a postupně byla zapojena i do výuky, dostala jsem se trochu na druhou stranu vztahu lékař–pacient. Ale...

V létech tuhé normalizace se konaly každý rok prověrky, tzv. komplexní hodnocení pracovníků. Moje absolutní neangažovanost v tehdejším režimu byla velkou chybou, hrozil mi i nucený odchod z katedry. Záminkou bylo, že jako nelékařka nemohu studenty patřičně motivovat a využívat při výuce vazby na klinické obory. Tak bylo rozhodnuto, že medicínu vystuduji.

Tady si neodpustím  poznámku, že z předchozího studia mi nebylo uznáno vůbec nic. Například státnice z biologie a z chemie, protože název předmětu zněl lékařská chemie, lékařská biologie a genetika. U cizích jazyků to chápu vzhledem k jiné odborné terminologii, ale že jsem musela opakovat všeobecně vzdělávací předměty – tzv. marxáky, dějiny mezinárodního dělnického hnutí, dějiny KSČ, ekonomii atakdále, to mě téměř pobavilo.

Když jsem zadala příjmení Hergetová do internetového vyhledávače, první co jsem viděla, byl odkaz na významná příjmení a u jména Hergetová byly uvedeny tři ženy, včetně vás, a u vašeho bylo napsáno: „Autorka vysokoškolských učebnic z oboru anatomie“. Co pro vás anatomie znamená?

Pokládám stále anatomii za základ všech medicinských oborů a i laik by měl mít všeobecné povědomí o stavbě svého těla. Stále mě tento obor zkrátka zajímá. Při pitvě je každé tělo svým způsobem jiné a poznávat při přípravě osteologického studijního materiálu drobné kosti, třeba i neúplné, mě zkrátka baví. A také práce se studenty je pro mě stále zajímavá.

Jak vzpomínáte na svá studia?

Maturovala jsem v sedmnácti letech. Oproti střední škole, kde mi stačilo před zkoušením minulou látku si přečíst, na vysoké škole to bylo málo. Studovala jsem na Přírodovědecké fakultě s průměrným prospěchem a upřímně řečeno zajímalo mě, kam s partou pojedeme na lyže, na vodu a na hory. Dokonce jsem uvažovala o přestupu na kombinaci biologie a tělocvik. To ovšem maminka, středoškolská profesorka, striktně zakázala. Až ve vyšších ročnících, kdy se začalo pracovat na diplomové práci, se to změnilo. Při studiu medicíny jsem teprve poznala pravý smysl slova studovat. Klinické obory, zvláště ortopedie mě hodně zaujaly.

Co vás na lidském těle překvapilo během studia nejvíc?

Při prvním setkání s pitvaným tělem jsem byla překvapena tím, jak jsou cévy široké. Dřív jsem si představovala jen nějaké trubičky. Tloušťka aorty a dalších tepenných kmenů mě opravdu překvapila.

Vzpomenete si na svou první pitvu?

Ještě na Přírodovědecké fakultě jsme se byli podívat na soudní pitvu. Hned mě tam všechno zajímalo, na rozdíl od těch, kteří zhnuseně odcházeli. Při anatomické pitvě mě překvapilo, jak jinak vypadá tělo po fixaci – hlavně bílá barva pokožky a jiná konzistence svalů. Snadno jsem se pak odpoutala od skutečnosti, že to byla kdysi žijící osoba. Nyní to prostě byl studijní materiál.

Máte představu, kolik celkem těl jste odpitvala?

To opravdu netuším, kromě celých těl to byly i samostatné končetiny, nebo jen jejich části.

Které části lidského těla jsou podle vás z hlediska anatomie ty nejzajímavější a které naopak nejopomíjenější?

Pro mě je to lidská ruka, u ní obdivuji jemné motorické pohyby, souhru svalů předloktí a těch krátkých dlaňových. Při své odborné činnosti jsem se zaměřila na srovnávací anatomii a ontogenetický vývoj právě jedné svalové vrstvě dlaně. Samozřejmě výzkum CNS pokládám za prioritní, protože tam je určitě ještě mnoho poznatků k objevování.

Každý anatom je rád, když při pitvě narazí na něco, co tam třeba nemá být, nebo objeví něco nového, stalo se toto i vám?

Několik variet jsem už v pitevně našla. Vzpomínám si, že za dlouhá léta, která jsem v pitevně strávila, se mi dvakrát poštěstilo při pitvě inguinálního kanálu v místě zesílené fascie v tzv. lig. interfoveolare vidět tenký proužek svaloviny.

Jste pamětnice významných osobností z řady anatomů, jako byli profesoři Čihák, Borovanský, Lemež, Dylevský? Máte na někoho z nich nějakou zajímavou vzpomínku?

Jsem pyšná na to, že jsem anatomii studovala za profesora Borovanského a u něho složila rigorosum. Byla to osobnost z takzvané staré školy. Byl velmi moudrý a laskavý, i když nás někdy „trápil“ drobnými poťouchlostmi. Nejvíce historek ovšem koluje dodnes o poněkud svérázném prof. Lemežovi , který vychoval mnoho stomatologů.

Tedy jednu historku z mnoha dalších. Na poslední přednášce zubařů v letním semestru sklidil potlesk a byl obdarován lahví koňaku. Aby to nebylo chápáno jako úplatek, vypočítal si, kolik studentů podle počtu pravděpodobnosti udělá zkoušku na výbornou. Na tento počet rozdělil obsah darované láhve a ten, kdo dostal jedničku, musel jít do Lemežovy pracovny a laborantka Jarmilka mu vystavila potvrzení, že zkonzumoval příslušnou dávku koňaku. Pak teprve mu zkoušku zapsal do indexu.

Vašima rukama prošly tisíce zdravotních sestřiček, máte možnost se s některými vídat, když jdete například sama k lékaři? Hlásí se k vám?

Při výuce tohoto oboru nejsme se studenty bohužel v bližším kontaktu, protože mají pouze přednášky. Jako pacientka jsem se ještě se žádnou nesetkala. Ovšem vzhledem k létům, kdy jsem vyučovala mediky, jsem většinou pacientkou právě „těch svých bývalých“. Bohužel mi už odcházejí do důchodu, a tak péči o moji tělesnou schránku předávají svým dětem.

A u vašich studentek kombinovaného studia oboru Všeobecná a Pediatrická sestra převládají spíše již zkušené zdravotní sestry s několikaletou praxí nebo sestřičky, které se chtějí po střední škole dál vzdělávat a studovat?

Když tento obor vznikal, bylo to asi půl na půl. Starší studentky, mnohdy i s dlouhodobou praxí byly mnohem pilnější a o obor jevily velký zájem. Dívky po maturitě byly většinou slabší a jejich znalosti, i těch ze zdravotních škol, byly téměř nulové.

Už přes dva roky tady máme koronovirovou krizi, domníváte se, že třeba právě tato situace mohla změnit náhled veřejnosti na profesi sestry? A vedla i ke zvýšenému zájmu o zdravotnické obory?

Na tato tuto otázku nemohu přesně odpovědět, protože neznám příslušné okolnosti. Pokud jde o naše bakalářky, myslím, že ve studiu vidí lepší pracovní zařazení oproti sestrám pouze s maturitou. Také pro práci v zahraničí prý maturita nestačí.

Jaké vlastnosti by podle vás měl mít člověk, který se pro toto povolání rozhodne?

Myslím, že pro všechny zdravotnické kategorie by člověk měl mít vrozený aspoň určitý stupeň empatie. Zvláště sestry by měly být pokud možno vlídné a mít pochopení pro pacienta, který je na jejich péči závislý. Chce to samozřejmě i manuální zručnost a rozhodnost. Odborné znalosti považuji za samozřejmost.

Zdravotní sestrou může být i muž, kolik zdravotních bratrů jste učila a je tam nějaký rozdíl ve vnímání této náročné profese?

Několik mužů máme vždy v každém ročníku. Kromě klasických „bratrů“ jsou to většinou záchranáři, měli jsme i jednoho hasiče. Většinou jsou starší než dívky a mají více zkušeností z praxe. V teorii už obecně bývají slabší.

Je nějaká rada, kterou byste všem zájemcům o profesi „zdravotní sestra“ dala?

Aby zodpovědně uvážily, proč se tomuto oboru chtějí věnovat. Pak ať počítají s náročnou teoretickou i praktickou přípravou. Aby sebekriticky uvážily, zda jsou i svojí povahou vhodné k tak náročné a zodpovědné službě.

Když se řekne anatom, tak si pod tím představíme lékaře, který má tělo na pitevním stole a pitvá. Jak je to ale s vědou a výzkumy, které jsou pro budoucnost medicíny potřebné?

Klasická anatomie asi kromě různých variet mnoho nového nepřináší. Díky technickému pokroku, například novým zobrazovacím metodám a stále kvalitnější mikroskopii se výzkum posunuje spíše směrem k histologickým poznatkům a k experimentální embryologii. Nicméně stále je důležitá pro možnosti vyzkoušet si na tělech například nové chirurgické přístupy nebo endoskopie. Umožňuje práci v prostoru těla na rozdíl od možnosti vnímání na plošných zobrazeních.

Jak vnímáte nové prostory, do nichž se přestěhoval Ústav anatomie před dvěma lety?

Po létech ve „starém“ Anatomickém ústavu 1. lékařské fakulty jsem žasla nad moderním a praktickým vybavením piteven, a hlavně přípravnou těl s pomocným zařízením. Když jsem na „anatomáku“ začínala, byla těla v kádích, jejichž dřevěná víka se otvírala tahem závaží na provaze. Pak se pitevní materiál nakládal na pojízdné vozíky a opět ručně skládal na pitevní stoly.

Vaší velkou vášní je cestování, kolik zemí jste navštívila?

K dnešnímu dni jich je třicet sedm.

A dovedete si představit, že byste v některé mohla žít?

Právě proto, že jsem těch zemí viděla dost, jsem šťastná, že žiju tady, v té zemi nejkrásnější, v České republice. Kdyby ale nebylo zbytí, pak by to byl kanadský Vancouver.

Máte nějakou zajímavou historku z cest?

Těch zážitků je opravdu hodně, hezkých i špatných. Hororová však byla situace, když mi při přestupu na vnitřní linky v Bombaji uletělo letadlo. Letěla jsem sama za manželem, který tam byl v Indii delší dobu služebně. Šokující pro mě bylo, když jsem z prostoru pro mezinárodní lety vešla do části pro lety místní. To bylo najednou úplně cizí, exotické prostředí, plné hluku a zmatků a místních obyvatel. Okamžitě se na mě vrhli indičtí nosiči zavazadel, většinou odrostlejší chlapci. Zvítězil jeden asi čtrnáctiletý a nehodlal pustit můj kufr, ačkoliv jsem mu marně vysvětlovala, že nemám žádné peníze. Ještě horší bylo, když jsem na odletové ceduli zjistila, že můj přípoj do Hydarabadu právě startuje. Naštěstí za dvě hodiny letělo do Hydarabadu další letadlo, ale jak to vyřešit s letenkou? Můj nosič, znalec zdejších poměrů, vzal moji letenku, zmizel v hroznu lidí před jednou přepážkou a za chvíli byl zpátky s přebukovanou letenkou. Dodnes vidím jeho zoufalý pohled, když jsem odcházela do odbavovacího prostoru, protože za jeho služby jsem mu opravdu neměla co dát, a dodnes toho upřímně lituju.

Prozradíte nám, jak relaxujete a nejlépe si vyčistíte hlavu?

Vyrazím pěšky ven, do přírody. Ještě nedávno jsem chodila i na cvičení spojené se strečinkem, ale teď už to vzhledem k problémům s kolenními klouby nejde. Když je venku tak hnusně, že by, jak se říká, ani psa nevyhnal, pustím si nějaké ty Nedvědy, Rangers nebo Greenhorns z dob mého mládí. Přitom luštím křížovky a sudoku nebo čtu. Nejraději mám historické romány, nepohrdnu ani detektivkou Agáty Christie a přímo miluji knihy Josefa Škvoreckého, s jeho nádhernou češtinou a svéráznými slovními obraty.

Rozhovor připravila Ing. Libuše Stoklásková

Vytvořeno: 29. 3. 2022 / Upraveno: 13. 6. 2022 / Odpovědná osoba: Mgr. Petr Andreas, Ph.D.