Prof. Vladimír Vonka (31. 7. 1930 – 20. 6. 2025). Fotografie: Paměť národa
Osobní vzpomínka na význačnou osobnost české virologie a onkologie s dlouholetým vztahem k naší fakultě.
S hlubokým zármutkem jsme se dozvěděli, že dne 20. června 2025 zemřel po dlouhé nemoci ve věku nedožitých 95 let prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc., emeritní vědecký pracovník Ústavu hematologie a krevní transfuze, zakládající člen Učené společnosti ČR a dlouholetý spolupracovník a pedagog 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
Prof. Vonka byl jednou z nejvýraznějších osobností české biomedicínské vědy druhé poloviny 20. století a počátku 21. století. Svůj profesní život zasvětil virologii, imunologii a výzkumu zhoubných nádorů. Jeho vědecký i lidský odkaz zůstává nejen v české akademické obci, ale především pak v mezinárodním kontextu.
Pan profesor po promoci na Lékařské fakultě UK (1955) začínal jako lékař na interním a infekčním oddělení v Ústí nad Labem. Poté v roce 1956 nastoupil do Ústavu epidemiologie a mikrobiologie v Praze a záhy přešel do věhlasného Výzkumného ústavu imunologického, který byl součástí dnes již neexistujícího Ústavu sér a očkovacích látek (ÚSOL). Základním výstupem z jeho práce v tomto období byla jeho klíčová účast na úspěšném programu eradikace dětské obrny v Československu, toho času první úspěch svého druhu na světě. V té době se rozvinula spolupráce celoživotní s prof. Ervínem Adamem (1922–2024), který je s naší fakultou rovněž úzce spjat. Jím založená Nadace Vlasty a Ervína Adamových dodnes podporuje naše nadějné studenty či mladé vědecké pracovníky při zahraničních stážích.
Související
Třikrát jsem přišel o všechno a pořád tu straším, říká prof. Ervín Adam. V listopadu slaví sto let
Rozhovor s virologem, mikrobiologem a donátorem
2. lékařské fakulty
Prof. Ervín Adam o zkušenostech z koncentračních táborů
Přeživší holocaustu, virolog a epidemiolog, který na 2. lékařské fakultě s manželkou umožnil vznik Nadace Vlasty a Ervína Adamových, byl hostem pořadu Hyde Park Civilizace (6. 11. 2021).
Všem doporučoval být aktivní, dokud to jde. Ve 101 letech zemřel virolog, mikrobiolog a donátor 2. lékařské fakulty prof. Ervín Adam
Vzpomíná jeho žák a dlouholetý spolupracovník doc. Milan Macek sr. z Ústavu biologie a lékařské genetiky 2. LF UK a FN Motol.
Zásadní význam měly jeho vědecké pobyty na Baylor College of Medicine v Houstonu (1964–1965 a 1968–1969), kde pod vedením prof. Josepha L. Melnicka zkoumal nádorové viry. Zde se naše rodinné osudy propojily. Z této doby začínají mé první dětské vzpomínky na pana profesora, protože v té době můj otec doc. MUDr. Milan Macek Sr., CSc., pracoval s mou maminkou na stejném pracovišti. Právě díky doporučení prof. Vonky získal můj otec stáž „na Bayloru“ a já jsem začal kamarádit s jeho synem Richardem. Z našich společných dětských her u bazénu bytového domu v Braeswood Appartments se vyvinulo krásné a pevné celoživotní přátelství! Na pana profesora si pamatuji jako na urostlého, pravého gentlemana, který se nám dětem vždy vzorně věnoval. Vzpomínám na setkání s jeho paní Jarmilou, na její laskavost a jiskrný smích. Naše rodiny společně cestovaly ve vzácných volných dnech po jihu USA, jezdili jsme pravidelně k moři do Galvestonu a dokonce jsme společně navštívili koncert Elvise Presleyho v houstonském Astrodomu.
Ostatně nebyla to jenom rodina Vonkova, Mackova, ale i rodina Adamových, se kterými nás dodnes pojí krásné přátelství. Dům rodiny Adamových nám byl vždy otevřený, vzpomínám na krásné společné večery naší malé, jak by se dnes řeklo, expatriantské komunity, kdy jednotícím prvkem byli právě Adamovi s dcerami Alicí a Karolinou, přední světovou odbornicí na prenatální a fetální medicínu, která dodnes na vlastní náklady pravidelně přilétá do Prahy, aby učila společně s mým otcem ve volitelných předmětech na naší fakultě.
Po srpnu roku 1968 se Adamovi rozhodli zůstat v Houstonu, přičemž rodiny Vonkových a Mackových se vrátily zpět do Československa. Ve zpětném pohledu jsem prof. Vonkovi nesmírně vděčný, protože vlastně nepřímo určil můj profesní život. Díky němu jsem získal unikátní šanci naučit se dobře anglicky a mezinárodní rozhled. Po návratu jsem se dokonce musel oživit češtinu, abych mohl pokračovat na základní škole.
Prof. Vonka po svém návratu do Prahy stál u zrodu nové generace výzkumu nádorové virologie. V letech 1976–1983 vedl spolu s gynekologem prof. J. Kaňkou rozsáhlou prospektivní studii, která zásadním způsobem změnila chápání příčin rakoviny děložního čípku. Jejich práce vyvrátila tehdejší dominantní hypotézu o vlivu virů Epstein-Barrové (EBV) a HSV-2, čímž uvolnila cestu k objevu lidských papilomavirů (HPV), jakožto původců tohoto zhoubného nádoru – poznatek, za který obdržel jejich nejbližší spolupracovník z DKFZ Heidelberg prof. Harald zur Hausen v roce 2008 Nobelovu cenu. Tento poznatek je základem dnes široce aplikovaného preventivního očkování mladistvých. Role prof. Vonky v této oblasti byla klíčová a stala se jedním z pilířů jeho další vědecké kariéry. Avšak nebylo to jednoduché – pan profesor zpět přivezl zcela nové metody a poznatky, které doma prosazoval navzdory skeptickému prostředí, celkovému útlumu společnosti po roce 1969 v době časné normalizace, a dokonce i rigidnímu pohledu některých starších kolegů.
Vzpomínám si, jak se naše rodiny vzájemně pravidelně navštěvovaly, ať už doma nebo na našich chalupách. Bylo to vždy inspirativní, pan profesor měl totiž veliké osobní kouzlo, zajímavě vyprávěl novinky z oboru, krásně zvelebil svou jihočeskou starobylou chalupu, uměl připravit úžasné grilované pochoutky v tradičním „jižanském stylu“, a navíc jsem se velmi těšil na setkání s Richardem a jejich roztomilým psíkem Artym. Pan profesor mě inspiroval, intuitivně jsem v něm cítil svůj vzor, optimálně se doplňovali s mým otcem, a proto jsem původně chtěl začít studovat mikrobiologii. Ostatně ve třetím ročníku jsem dostal na doporučení svých rodičů přední učebnici lékařské mikrobiologie s krásným věnováním prof. Melnicka a mám ji dodnes v knihovně.
Podruhé jsem se setkal s prof. Vonkou v profesní rovině. Po návratu z povinné popromoční vojenské služby na jaře roku 1987 jsem začal pracovat jako vědecký aspirant na Oddělení klinické biochemie 1. LF UK v „Kachlíkárně“ na Karlově náměstí. Můj první školitel prof. J. Hyjánek (1933; spolužák mého otce ze Vsetínského gymnázia) mě doporučil, aby se „naučil genetiku“ v ÚSOL Praha a přinesl nové oblasti do laboratorní medicíny. Koncem osmdesátých let představoval ÚSOL (a jeho Laboratoř virové biologie) přední pracoviště, kde se začaly rozvíjet molekulárně genetické metody. Kvůli nedostupnosti moderních laboratorních příruček jsme se učili z „dvojnásobných překladů“ odborných příruček – tj. českých zpětných překladů ruskojazyčných sovětských vydání původních amerických monografií. Byla to úžasná doba, kdy všichni jsme nadšeně objevovali základy molekulární biologie! PCR jsme dělali se stopkami v ruce a překládali jsme plovoucí zkumavky mezi vodními lázněmi různé teploty.
Prof. Vonka byl skvělým a laskavým mentorem, vše nám umožnil, toleroval naše začátečnické chyby. Jednou jsem při večerním vytahování aspiračních skleněných kapilár nad otevřeným plamenem vyvolal v ÚSOL falešný požární poplach! I můj kolega z pracoviště prof. Ing. Z. Sedláček v ÚSOL provedl jeden z prvních Southern blotting při rozvoji DNA diagnostiky „humánních“ onemocnění. Velmi si vážím inspirativního prostředí v ÚSOL, kde např. prof. RNDr. I. Hirsch nebo dr. L. Kutinová byli úžasnými a laskavými školiteli. Obdivovali jsme celý tým vedený prof. Vonkou, který na světové úrovni vyvíjel geneticky definované virové vakcíny, což pochopitelně nebylo koncem osmdesátých let samozřejmé. Zásadní roli hrálo světové renomé a kontakty pana profesora!
Po zrušení ÚSOL začátkem devadesátých let pan profesor přešel se svým týmem (např. s dr. Š. Němečkovou) do Ústavu hematologie a krevní transfuze, kde pokračoval ve výzkumu protinádorových geneticky cílených vakcín, včetně návrhů na očkování proti produktům mutovaných protoonkogenů. V tomto ohledu prof. Vonka sehrál průkopnickou roli v zavádění molekulární genetiky do československé virologie a onkologie, včetně rozvoje výzkumu a diagnostiky vzácných monogenních onemocnění. Jeho působení na ÚSOL mu poskytlo prostor, nástroje a intelektuální svobodu, která byla pro vznik jeho nejzásadnějších vědeckých výsledků naprosto určující.
Prof. Vonka měl k naší fakultě dlouhodobý vztah. Již v roce 1992 byl „u nás“ jmenován profesorem. Externě se věnoval výuce mediků v oblasti virologie, imunologie a molekulární biologie. Byl i školitelem mnoha našich doktorandů. Jeho přednášky byly vysoce ceněné pro jejich odbornou hloubku, srozumitelnost a nadšení, s nímž předával své dlouholeté mezinárodní zkušenosti, ale i ukazoval na nezbytnost dodržovat vědeckou integritu. Věda není jenom o úspěších, ale i o slepých cestách, vzestupech a pádech…
V roce 2000 mu byla udělena Zlatá pamětní medaile 2. LF UK, která je výrazem uznání jeho mimořádného přínosu nejenom jeho oboru, ale i naší fakultní komunitě. Troufám si uvést, že se podílel na utváření její „výzkumné identity“, zejména v oblasti virologického a imunologického výzkumu. Navíc si jej mnozí naši studenti a kolegové pamatují jako charismatického pedagoga a čestného vědce, který zůstal skromný i navzdory své obdivuhodné mezinárodní reputaci.
Prof. Vonka byl autorem více než 300 odborných publikací a několika monografií. Jeho práce byla oceněna řadou prestižních vyznamenání, včetně např. Medaile Za zásluhy v oblasti vědy (2005), Pamětní medaile J. E. Purkyně nebo Medaile Gregora Mendela. Prof. Vonka se ve svých rozhovorech nikdy netajil svou nezlomnou vírou ve sílu rozumu, vědy a lidské odpovědnosti. Po celý život byl vědcem, který spojoval odbornou excelenci s lidskostí a odvahou. Ostatně jeho rozhodnutí, které významně ovlivnilo i mé rodiče, tj. neodejít natrvalo z Československa po roce 1968, bylo motivováno nejenom pocitem odpovědnosti k vlastní rodině, spolupracovníkům, ale bez přehánění, i k celé naší zemi.
Jeho smrtí ztrácíme výjimečného vědce, moudrého učitele a inspirativního člověka. Čest jeho památce!
prof. MUDr. Milan Macek ml., DrSc.
Praha 24. 6. 2025
