Prof. MUDr. Rastislav Druga, DrSc., je významný český odborník v oboru anatomie, vědec, autor učebnic anatomie a někdejší přednosta Ústavu anatomie 2. lékařské fakulty. Klinickou praxi získal za mládí na chirurgickém oddělení Krajské nemocnice v Ústí nad Labem, posléze také v pražské nemocnici Na Františku. Kromě jiného je spoluautorem sedmisvazových Základů anatomie, učebnice, kterou zná každý medik v české republice. Věnuje se výzkumu v oblasti neuroanatomie, v poslední době experimentálnímu výzkumu epilepsie.
„Tak ve čtvrté třídě nám učitel ukazoval mikroskop. Měli jsme k dispozici preparáty jako motýlí křídla a to se mi líbilo. Myslel jsem si, že by mě asi bavilo, kdybych pracoval s mikroskopem. Ale jinak jsem nevěděl. Až před maturitou bylo jasné, že počítání nepřichází v úvahu, čili žádná technika. Filozofie, jazyky - to si člověk myslel, že se musí naučit vedle. Historie, to je koníček. Tak už nezbývalo moc. Pak byla ještě chemie. Ale protože jsem bydlel blízko velké chemické továrny, která zásobovala město řadou anorganických chemikálií, deriváty chloru a síry, které vypouštěla do ovzduší, tak chemie ztrácela přitažlivost,“ objasňuje prof. MUDr. Rastislav Druga, DrSc., proč si vybral studium medicíny.
Přijímací pohovor dělal nejdříve na Vojenskou lékařskou akademii v Hradci Králové. „Ale tam mě nevzali, údajně ze zdravotních důvodů, měl jsem brýle. Ale já jsem přes své kontakty věděl, že mě nevezmou. Otec neměl dobré kádrové papíry, což se propsalo i do mých papírů,“ vybavuje si profesor Druga.
Zamířil tedy do Prahy. „V komisi tu byly dvě dámy. Jedna byla asistentka z anatomie, druhá z mikrobiologie. No a ty se na mě tak podívaly a říkaly: ‚Tak co je to Benelux?‘ Benelux mě zajímal vždycky, měl jsem nějakou knížku o tom, jak vysušovali Holandsko, a byl tu Jan Lucemburský. Pak se mě ještě zeptaly na buněčné jádro. To jsem taky věděl. A to bylo vše, takže mě vzali.“
Na fakultě si Rastislava Drugu přitáhla anatomie. Zejména díky osobnosti tehdejšího přednosty Anatomického ústavu profesora Ladislava Borovanského a jeho skvělé organizaci pracoviště. „Od druhého ročníku jsem dělal demonstrátora. Bylo nás dvacet, měli jsme službu v pitevně, museli jsme si připravit krátkou odbornou přednášku a předvést ji ostatním,“ vzpomíná na své tehdejší povinnosti.
Od druhého ročníku jsem dělal demonstrátora. Bylo nás dvacet, měli jsme službu v pitevně, museli jsme si připravit krátkou odbornou přednášku a předvést ji ostatním.
Profesor Borovanský organizoval konference mladých, kde se referovalo o nových poznatcích jak z literatury, tak z vlastních pozorování.
Asi po dvou letech ze skupiny demonstrátorů jen pět pokračovalo jako pomocní asistenti.
„Říkalo se tomu asistenti čtvrté třídy. To byla spousta praktik a piteven. Byly za to nějaké koruny, ale práce bylo hodně. Přisedání u zkoušek zabralo také hodiny a hodiny,“ vzpomíná profesor Druga.
V době, kdy byl asistentem, už mohl chodit na odborná sezení katedry. Na katedře se před publikací četly práce. „A často se tam ti asistenti hádali. Bylo strašně poučné poslouchat, proč se hádají. Doktor Čihák se snažil o výklad z hlediska fylogenetického vývoje a doktor Richter z hlediska ontogeneze. Vždycky nad tím stál Borovanský a vždycky to rozsoudil. Ale nikdy nic nezakázal. ‚Když jste to tak viděl, tak jste to tak viděl, tak to napište. Ale napište to srozumitelněji,‘ končíval Borovanský.“
Už v té době se Rastislav Druga dostal v Anatomickém ústavu do neuroanatomické skupiny asistenta Jozefa Maršaly. „Maršala měl obrovské charisma, získal pro ten obor řadu lidí. Později byl ředitelem Neurobiologického ústavu v Košicích. Každému, kdo byl v té skupině, tak dal nějaké téma a na tom se pracovalo.“
„Dostal jsem za úkol, ještě jako student, studovat strukturu a spoje jednoho z bazálních ganglií - claustrum. Profesor Borovanský se to dozvěděl a do knihovny přinesl jednu z prvních studií o této struktuře. Podíval jsem se na to a říkám: ‚Pane profesore to je italsky.‘ Profesor odpověděl: ‚No a co!‘ Pomocí slovníku jsem začal.“
První publikaci tak Rastislav Druga měl díky zadání od Jozefa Maršaly a díky své práci v Anatomickém ústavu už v roce 1966.
Kolejní život a kolejní rada
Za studií bydlel Rastislav Druga na koleji 5. května na Žižkově, dnes ji známe jako Švehlovu kolej ve Slavíkově ulici. Tehdy v ní bydleli hlavně studenti medicíny, malá příměs matematiků a filozofů.
„Kolejní život byl bezvadnej. Ve všem. Pomáhalo nám, že v pokoji byli namíchaní dva starší a jeden mladší. A ti starší: ‚Ty chceš do kina, ale vždyť zítra máte anatomii. Nikam nepůjdeš, učit se budeš.‘ Bylo taky možné se starších na leccos zeptat. Taky nám radili, kdo co a jak zkouší.“
„Vařit jsme se učili od Afričanů, ti uměli výborně vařit. I někteří Arabové uměli výborně vařit. Dělali dobré rizoto a výborný čaj, dávali do něj máslo. To je úplný energetický nápoj!“ zasní se při vyprávění profesor Druga. „Jeden Afričan měl čaj sklízený ze svahů Kilimandžára. Od studentů z Bolívie jsme se učili pít čaj maté. Maté povzbuzovalo, bylo lepší než káva.“
Kolem roku 1960 byla v Československu rozsáhlá chřipková epidemie. Většina obvodních lékařů ulehla, a tak museli nastoupit medici z pátého a šestého ročníku. „Přišli na děkanát, dostali papírek, kam mají jet a jméno sestry, která se starala o ordinaci. Vrátili se za měsíc, každý táhl dva kufry a v nich uzené, špek, klobásy, slivovici... podle toho, kde sloužili. Ale na koleji nebyly velké lednice. Čili se to muselo rychle sníst. Dávali jsme i filozofům, kterým bychom jinak nedali nic.“
Filozofové nebyli na tehdejší koleji 5. května příliš oblíbeni, přestože: „S námi studovala celá generace avantgardních básníků jako byl Jiří Gruša, Josef Hanzlík, Přemek Veverka a další za nimi docházeli. Ti se v koleji moc necítili. Oni byli ve třetím ročníku a každý už byl redaktor v nějakém časopise a měli vydané první sbírky básní.“
Student Rastislav Druga byl zvolen do kolejní rady. Podle jeho slov bylo hlavním úkolem kolejní rady dbát, aby na koleji byl pořádek a aby tam nebyl někdo, kdo tam nebydlí. Samozřejmě vyjma nahlášených návštěv.
„Přišli jsme na to, že v kotelně přespávají dva chlapi, kteří tam nemají co dělat. Bylo tam teplo, venku byla zima. Nechtěli odejít, museli jsme je ohlásit policii. Ale veřejné bezpečnosti, ne StB. Ale to byl normální postup. Když někdo na koleji rozbil okno a udělal velkou škodu, tak se to taky hlásilo VB,“ přibližuje tehdejší chod.
Musel se dodržovat kolejní řád a kolej byla kontrolována děkanáty fakult a rektorátem.
„Jednou jeden reprezentant v basketbalu udělal poslední státnici a vyhodil do dvora z pátého patra postel. Postel byla na míru (on měřil 205 cm), rozbila se. Velká rána. A lidi z baráků naproti hned telefonovali na policii, co ta inteligence zase vyvádí,“ přidává další historku z kolejního dění. Když přišla policie vyšetřovat, nešli nikdy do koleje, ale někdo z kolejní rady musel dolů problém s nimi vyřešit.
Připomíná také mejdany, které se na koleji pořádaly a na které rádi přicházeli i pražští kolegové. „Pražákům se tam líbilo. Žádná kontrola, doma je kontrolovali.“
Zahraniční studenti
Kolejní rada také řešila, kdo s kým a kde bude na koleji bydlet. Problémy za svého působení v kolejní radě zažil zejména kvůli zahraničním studentům. Na koleji bydlelo skoro 900 studentů a z toho asi 200 zahraničních. Vyhovět všem bylo obtížné.
„Problém byl, když přijelo šedesát Syřanů. V Sýrii byla socialistická strana BAAS. Tehdy přijeli synové tamních funkcionářů, což jsme zjistili až později. Byli dost zpovykaní a každý chtěl bydlet v ajnclíku, jenže to nešlo. Maximálně po dvou, a to bylo jen pro ty nejstarší, pro šesté ročníky. Syřani si začali stěžovat, my jsme si na ně taky stěžovali. Až přišel úředník z ambasády. My jsme mu situaci vyložili, provedli jsme ho kolejí. A on nám dal za pravdu. Ale pak se s námi kamarádili. Měli problémy s anatomií a histologií a potřebovali konzultace. Když jim z domova poslali olivy, nebo sladké ořechové cukroví, tak nás pozvali, abychom mohli ochutnat,“ uzavírá historku profesor Druga.
Vybavuje si ještě jednu, která se týkala studenta z oblasti Blízkého východu:
„Libanonci bývali daleko chytřejší než Češi a výborně studovali. A jeden takhle přišel: ‚Kluci, já bych chtěl bydlet v anjclíku.‘ – A my: ‚To nejde, vždyť to tady znáš.‘ – A on říkal: ‚Já jsem si už našel místo.‘ Na koleji byly balkony a před jedním balkónem byla místnost, kde měla uklízečka košťata a hadry. A on říkal: ‚Tady jsem si to našel.‘ – A my: ‚Tady není ústřední topení, blázne. Tady zmrzneš, vždyť jsi z Libanonu!‘ A on: ‚Já už jsem si to všechno vymyslel, já si to vyložím kobercema.‘ Tak jsme mu to povolili. Když to dodělal, tak udělal raut. Místnost byla vyložená perskými koberci. Na zemi byly tři na sobě, po stěnách byly další. Jenom v okně neměl. Ale to už se dalo zvládnout, už tam neměl zimu a v místnosti ještě hřála orientální atmosféra.“
Roky na chirurgii v krajském městě
Rastislav Druga promoval v roce 1963. „V Anatomickém ústavu pro mě nebylo místo, protože jsem nebyl ve straně. Takže jsem šel na chirurgii do Ústí nad Labem,“ otevírá další kapitolu svého života Rastislav Druga.
„To bylo krajské oddělení, takže tam byla řada zkušených chirurgů. Šéfoval tam docent Rödling, který byl zároveň ředitelem doškolováku v Praze.“
Profesor Druga připomíná také strukturu tehdejšího zdravotního systému. „Šéf chirurgie na OÚNZ (Okresní ústav národního zdraví – pozn. red.) řídil ambulantní a lůžkovou chirurgii v okrese. Další stupeň nad tím byl krajský chirurg, který zas řídil okresní primáře a chirurgickou službu v kraji. Náš šéf tak objížděl vždy jeden pátek v měsíci celý kraj a kontroloval okresní oddělení. “
„Když se na okrese něco zkomplikovalo, tak se to poslalo na kraj. Ne do Prahy, na kraj. A tam se to muselo vyřešit. Takže tam byli velmi zkušení lidé. Kolikrát tam byli i docenti, v Budějovicích byli dokonce dva profesoři. Krajský odborník měl přehled, co se kde v kraji děje. Dneska nikdo neví, co se kde operuje, proč se to operuje zrovna tam a jestli na to mají vybavení. To není úplně dobře,“ hodnotí profesor Druga.
Za jeho působení v ústecké nemocnici museli sekundáři odvádět vizity zpaměti. Na každého lékaře připadalo dvacet, pětadvacet lůžek. „Oddělení mělo stovku postelí, to bylo větší než pražské kliniky. My jsme si pacienty kolikrát popletli. Pak jsme si to kreslili a učili jsme se v noci, kde kdo leží a co má za diagnózu,“ vzpomíná na drsnou, ale podle svých slov dobrou školu ústecké chirurgie. Drsná byla i proto, že docent Rödling často křičel.
Každou sobotu jsme za ním museli přijít s chorobopisy pacientů, které jsme během týdne ošetřovali. On je všechny procházel a ptal se: ‚Proč jsi tohle indikoval a proč jsi nenechal vyšetřit támhleto? A co tohle?‘ A křičel na nás, já si ten křik pamatuji do dneška.
„Když zjistil, že nás tam je pět nových - tři byli z Brna, dva jsme byli z Prahy - tak každou sobotu jsme za ním museli přijít s chorobopisy pacientů, které jsme během týdne ošetřovali. On je všechny procházel a ptal se: ‚Proč jsi tohle indikoval a proč si nenechal vyšetřit támhleto? A co tohle?‘ A křičel na nás, já si ten křik pamatuji do dneška. On do nás ty základy lůžkové chirurgie doslova vykřičel,“ vzpomíná v dobrém Rastislav Druga.
V Ústí se naučil také úctě ke starším kolegům. Pokud se nováčci potřebovali starších lékařů na něco zeptat, museli se nejprve dovolit, zda mohou staršího kolegu vyrušit, když například odpočíval po operaci.
Kam kdo půjde pracovat, se určovalo v té době pomocí takzvaných umístěnek. „Umístěnky, to byl samozřejmě problém. Ale pak nebyl problém s obvodními lékaři a se zubaři. Když šel absolvent na umístěnku, tak si často v tom místě a v ordinaci zvykl a už by odtamtud nešel. Lidi mu všechno donesli,“ myslí si a dokládá to historkou:
„Když jsem byl na praxi v České Kamenici, tak zástupce primářky na interně dělal konkurs do IKEMu. Po dvou dnech přijel, konkurs udělal, přestože přihlášených bylo na 150. A on: ‚Já tam ale nepůjdu.‘ – A my: ‚Jak to, vždyť je to IKEM!‘ – On: ‚Hoši, já tady otevřu okno, zapískám, vyběhne Pepa a spraví mi auto. Zaťukám a přijde instalatér. Kam bych chodil. Tam budu nikdo.‘“
Vzpomíná si také, že lékařky říkaly jeho kolegyním, aby se vdaly nejlépe ještě na fakultě, protože pak už prý nebudou mít šanci. „Ony byly uražené, protože každá myslela, že je krasavice, že se samozřejmě hladce vdá. A sekundářky: ‚Nevdáte se. Když půjdete pak někam na umístěnku, třeba do pohraničí, tak když seženete televizního mechanika nebo dobrého automechanika, tak to je terno. Jinak s ničím nepočítejte.‘ Ten reál byl takový, pohraničí po odsunu Němců bylo i patnáct let po válce zanedbané a poloprázdné.“
„Dneska nejsou umístěnky, ale nejsou zubaři, nejsou pediatři, jsou prázdné obvody. To nejde bez organizace. Samozřejmě, bylo to přeorganizované, ale zas nějaká organizace a systém zdravotní péče musí být,“ uzavírá téma pamětník Druga a připomíná, že systém OUNZů byl v podstatě převzat po válce z Anglie, kde funguje dodnes.
Vojna v pohraničí
Po roce a půl v Ústí čekala mladého lékaře Rastislava Drugu vojna. Trávil ji jako hlavní lékař útvaru v jednom dosti zdevastovaném zámečku u Karlových Varů.
„Já jsem měl celkem dobrou vojnu, protože jsme často museli do Liberce, kde bylo velitelství. Často se jezdilo taky do Prahy na shromáždění hlavních lékařů útvaru do Ústřední vojenské nemocnice. Trávil jsem dost času ve vlaku. Útvar byl původně součástí jednotek PTP, které byly zrušeny, ale tradice přetrvávala. U útvaru sloužili málo spolehliví a část vojáků byli trestanci. Podle tetování jsme poznali, z které věznice přicházejí. Večer se na ošetřovně scházeli novináři, sochaři, hudebníci a další nespolehliví a dlouho do noci se diskutovalo. To, co psal Škvorecký, je absolutní pravda. A skutečnost byla často ještě barvitější.“
To, co psal Škvorecký, je absolutní pravda. A skutečnost byla často ještě barvitější.
Na vojně měl mladý lékař Druga po zdravotní stránce na starosti celý prapor čítající pět set mužů. Některé posádky byly na tak izolovaných místech, že suplovaly civilní zdravotní správu. Tuto situaci ilustruje následující historka:
„Jednou v noci přijel v noci na kole asi sedmiletý chlapeček s tím, že má nemocnou sestřičku. Tak jsme natočili velkou tatru. Kluk nám říkal, kudy máme lesem tou tatrou jet. To nemocné dítě bylo na samotě, v nějakých hadrech, mělo teplotu. V takovou chvíli nevíte, jestli je tam bronchopneumonie nebo není. Naložili jsme dítě a podnapilého otce a jeli jsme do Karlových Varů do nemocnice na dětské oddělení. Tam otevřela sestřička a říkala: ‚Ale pan primář tady není.‘ – ‚A kde je pan primář?‘ – ‚Doma.‘ –‚Tak ho zavolejte.‘ – ‚No to já nemůžu, on by se zlobil.‘ Ale pod tlakem ho zavolala. Primář byl Němec, který se nenechal odsunout, mluvil slušně česky. Říkal: ‚Musíte to dítě podržet pod rentgenem, já jinak to nemůžu udělat.‘ Tak jsem ho podržel. Bronchopneumonii nemělo, to bylo hlavní,“ vypráví profesor Druga a pokračuje:
„A teď začal něco psát. Já jsem říkal: ‚Pane primáři, co to píšete?‘ – ‚No dietu.‘ – ‚A pro koho?‘ – ‚No proto dítě.‘ – ‚A kdo si myslíte, že to bude vařit? Otec je tady pod vlivem, matka leží v nějakých hadrech a v té místnosti běhají slepice.‘ Takové situace se tam odehrávaly. A to bylo Karlovarsko, nemocnice neměla takový veliký rádius.“
Zpátky do Anatomického ústavu
„Po vojně mi psal profesor, že má možnost na mě udělat konkurz. Já jsem se do toho konkurzu přihlásil a konkurz vyšel, protože on chtěl, abych se tam vrátil,“ popisuje Rastislav Druga, jak se jako asistent v roce 1966 vracel do Anatomického ústavu.
Anatomický ústav byl původně německý. Nebyl tak za druhé světové války vybombardován a disponoval rozsáhlou knihovnou. „Tam byly všecky německé, anglické i americké časopisy od prvního čísla. Borovanský nás honil, abychom četli. Vždycky přišel a ptal se: ‚Tak co jste četl teď? A četl jste tohle?‘ A teď vytáhl časopis.“
Své mladší kolegy motivoval profesor Ladislav Borovanský číst nejen odborná periodika, ale dbal i na to, aby měli politický rozhled. „V šedesátém osmém roce začaly do Prahy chodit noviny jako Times, New York Times a International Herald Tribune. Sekretářka mu chodila do Jungmannovy ulice pro Timesy. Když je přečetl, tak nás mladé zavolal a říkal: ‚Tak se pojďte podívat.‘ A tam na první stránce byla mapa Československa a okolo bylo rozložení v sovětských tankových divizí. To bylo tak v březnu 68. Mysleli jsme, že sem nevjedou. A on: ‚Víte, kolik stojí dát do provozu tolik divizí, co je to nafty a kolik je to nákladu? Tak oni sem vjedou, to vám řeknu.‘ My jsme mu pořád nevěřili. A oni sem vjeli!“
A jak to na Anatomickém ústavu pod vedením legendy anatomie profesora Ladislava Borovanského chodilo?
„Museli jsme publikovat. Borovanský na tom trval. Pak nás přihlásil na kandidaturu. Tam byl daný program. Bylo nutné chodit na přednášky a absolvovat další obory. Člověk taky musel napsat a obhájit disertaci. Po obhajobě se dalo uvažovat o habilitaci. No ale mezitím přišel šedesátý osmý rok a tím se všecko zpozdilo. Chodily komise, které hodnotily, jestli jste dosti aktivní. Mezitím někteří odešli do zahraničí a tam se většinou dobře uplatnili. Anatomii uměli, venku to totiž s anatomií s výjimkou Vídně a některých německých a švýcarských pracovišť nebyl zas až takový zázrak,“ shrnuje profesor Druga.
„Určitý počet kvalifikovaných lidí musíte mít. A to si uvědomovali i tam nahoře. Ti, co byli zapojeni do struktur, které nesouhlasily s příjezdem Rusů, tak ti byli vyřazeni. Ale nebylo jich zase tolik,“ konstatuje.
Po Borovanském
Rastislav Druga pak pracoval na své habilitaci. „Mně to trvalo celkem dlouho,“ utrousí. Habilitaci dotáhl v roce 1982.
Od roku 1970 vedl ústav prof. Radomír Čihák.
„V zásadě do zaměření nemluvil. Změny se týkaly jenom organizace provozu a zaměření kateder. Ale ústav musel běžet určitým způsobem, protože zajišťoval výuku mediků. S tím nemůžete moc dělat, to prostě musí běžet a musí to mít určitou úroveň,“ vysvětluje profesor Druga.
Ale i anatomický výzkum začal trápit materiální nedostatek typický pro tehdejší režim.
„Chybělo všecko, chyběly kvalitní mikroskopy, chyběly chemikálie, ty byly drahé. Kolikrát byly problémy poslat práci k publikaci do zahraničí, protože odborné časopisy chtěly poplatky (to chtějí i dnes). Ale ústav neměl přístup k valutovému kontu. Muselo se žádat na rektorát nebo na ministerstvo. Takže bylo složitější dostat práce ven,“ dokresluje atmosféru doby, která vedla k zaostávání tuzemské vědy:
Ze začátku, v 60. a 70. letech, ještě bylo možné jakžtakž sledovat vývoj na Západě. Ale pak to zaostávalo, hlavně z materiálních a finančních důvodů.
„Ze začátku, v 60. a 70. letech, ještě bylo možné jakžtakž sledovat vývoj na Západě. Ale pak to zaostávalo, hlavně z materiálních a finančních důvodů.“
Materiální nedostatek se na fakultě řešil hlavně spoluprací s Akademií věd. „Akademie měla víc prostředků. Lidi z akademie také víc jezdili ven, měli kontakty. Velikým problémem byla otázka knih a časopisů. Objevila se spousta nových časopisů a na ty nebyly peníze. Proto to tady v té době prostě šlo dolů,“ povzdechne si profesor Druga.
Zároveň se mu začalo trochu stýskat po klinické praxi, a tak bral služby v pražské nemocnici Na Františku, kde i operoval.
„Největší rozdíl byl třetí rozměr. Operační rána byla oproti anatomickému preparačnímu poli relativně malá a měla hloubku. Vrstvy tak měly daleko větší význam a bylo potřeba se znovu učit prostorovou anatomii operační rány, operační krajiny a operačního přístupu,“ shrnuje své srovnání ústavní a klinické praxe.
Učitelské působení
Od roku 1980 už musel přednášet, mít praktika a vést pitevny. „To bylo hodně hodin. My jsme měli prakticky největší úvazky fakultě,“ vybavuje si.
Pitevny začínaly ve dvě hodiny a pitvalo se do sedmi, mezitím byla pauza půl hodiny, „aby se vyvětrali nebo na cigaretu. Nesměli se moc producírovat po chodníku, to se jim zakazovalo“.
V pitevně bylo hodně práce i pro studenty.
„Dříve se studenti dost báli mít neúspěch. Byli rozděleni do kroužků a ty kroužky chodily na praktika a na zkoušky společně. Pořád o tom spolu mluvili, a tak se hecovali. To nebylo špatné. Studenti se dřív víc báli neuspět. Teď se nebojí,“ všímá si stále aktivní učitel a pokračuje:
„Teď jsou chytřejší, jsou bystřejší a jazykově připravenější. Ale už během studia vidí, že jsou i jiné oblasti, kde by s menším úsilím měli víc peněz. To dřív nebylo, tohle studium bylo prestižní a každý se snažil uspět.“
„Druhá věc je, že dnešní studenti milují krátká, jednoduchá řešení, jednoduché texty. Nezajímá je, když jim říkáte, jak ten či onen poznatek vznikl. Oni chtějí jen, jaké to teď aktuálně. Ale jaký byl proces toho poznání, co se muselo během toho procesu vyřešit a co se muselo zamítnout, to nechtějí. To je škoda, protože tím procesem se hodně naučí,“ nahlíží na dnešní studenty Rastislav Druga.
Spolupráce s akademiky
Rastislav Druga se už od studií věnoval neuroanatomii. Zásluhu na tom měl hlavně jeho někdejší učitel Jozef Maršala.
Na přelomu 70. a 80. let začal spolupracovat s fyziology, nejprve s Ústavem experimentální medicíny Akademie věd. Tématem byla sluchová dráha, jednotlivé stanice ve sluchové dráze a spoje mezi těmito strukturami.
„Víte, akademická pracoviště na tom byla vždycky finančně lépe než fakulty. Pokud člověk chtěl používat nějakou novou techniku nebo metodu, tak to šlo lépe s nimi. Oni měli peníze a chemikálie měli hned, kdežto na fakultě to bylo složité,“ dává profesor Druga nahlédnout do vědecké kuchyně.
Posléze začal spolupracovat s Fyziologickým ústavem AV. „Tam byla laboratoř, která dělala experimentálně epilepsii. Měli zájem o spolupráci se mnou, tak jsem s nimi řadu let dělal a ještě pořád dělám.“
„Fyziologové mají výsledky rychle a chtějí, aby vy jste to měl taky rychle, protože je potřeba rychle publikovat. Jakmile začne člověk pracovat s fyziology, tak se musí hodně zrychlit.“
Dostal se tak k experimentálnímu výzkumu epilepsie.
„Tam se dostanete do problematiky inhibičního systému mozku. V mozku jsou excitační a inhibiční neurony. Právě inhibice je strašně důležitá. Když zeslabíte inhibici, tak zesílíte excitační procesy. No a na konci excitace je epileptický záchvat. Inhibice umožňuje pomalejší, plynulý pohyb, rozfázování toho pohybu a řadu dalších i kognitivních procesů. Kdyby nebyla inhibice, nedá se udělat pomalý úchopový nebo dosahovací pohyb.“
„Obratlovci, kteří mají málo inhibice, se zpravidla pohybují rychle. Pomalý pohyb je už dokonalejší systém. Tak to mě přivedlo k otázce excitace a inhibice.“
„A teď máte inhibiční neurony. To je několik kategorií, to je strašně zajímavá věc. Ukazuje se, že některé kategorie inhibičních neuronů a jejich poruchy mají souvislost s řadou onemocnění jako je schizofrenie nebo autistický syndrom.“
Zahraniční zkušenosti
Během své aktivní kariéry prošel Rastislav Druga několika zahraničními zkušenostmi. V letech 1976 a 1982 působil Rastislav Druga na Anatomickém ústavu v norském Oslo, jednom z nejlepších pracovišť své doby. „Tam pracovala řada lidí na špičkové úrovni a vybavení také měli bezvadné,“ říká profesor Druga a dodává:
„Celý ústav byl zaměřen na neuroanatomii, pouze jeden z asistentů studoval glaukom. Publikovali řadu studií zaměřených na mozeček, mozkový kmen a thalamus.“
