Info

Fotografie: Matouš Vokatý (2. LF)

Netrvám na tom, aby v  naší rodině vznikla třetí generace urologů

Netrvám na tom, aby v  naší rodině vznikla třetí generace urologů

S dr. Vojtěchem Novákem jsme si povídali u příležitosti předání ceny Arnošta z Pardubic, kterou získal za vynikající počin v oblasti vzdělávání. Robotická olympiáda, kterou na fakultě založil, podporuje mezioborovou spolupráci a vzdělávání v oblasti robotiky a moderních technologií a přibližuje tak inovativní přístupy budoucím lékařům. Od roku 2022 proběhly již 3 ročníky. Nejen profesní, ale i osobní život přibližuje v následujícím rozhovoru.
Štítky

As. MUDr. Vojtěch Novák, vystudoval na 2. LF a od roku 2014 pracuje na Urologické klinice FN Motol a 2. LF, od roku 2022 je vedoucím lékařem na Jednotce intenzivní péče. Je členem České urologické společnosti, European Association of Urology a European Society of Resident in Urology.

Pocházíš z lékařské rodiny a odtud bývá na medicínu krátká cesta. Proč sis jako specializaci vybral urologii?

Od začátku jsem věděl, že  se budu živit spíš rukama než hlavou. Od toho se totiž odvíjí základní rozhodnutí: jestli zvolit interní, anebo chirurgický obor. Případně teoretické, vědecké a preklinické obory, ty mě ale tolik nelákaly. Tíhnul jsem k chirurgii a zajímal se o všechny možné odbornosti, které se nabízejí, abych si co nejvíc vyzkoušel. Na stáži na urologii se mi líbilo prostředí a lidé, kteří tady pracovali, na mě působili sympaticky. Stejně důležité jako zajímavý obor je podle mě důležité vybrat si pracoviště a kolektiv, v kterém budeš moct dobře fungovat. 

Tušil jsi teda, do čeho jdeš?

Trochu ano a těšil jsem se. Škola už trvala extrémně dlouho a v šesťáku jsem se jenom modlil, ať jsou státnice za mnou. I dnes to většina prožívá tak, že před sebou neustále tlačí nějakou zkoušku, na kterou se musí učit. Máš to pořád vzadu v hlavě a nedokážeš si tolik užít jiných aktivit. Jezdil jsem tenkrát závodně na kole a třeba v půlce závodu jsem si vzpomněl, že mě za tři dny čeká zkouška.

Když jsem nastoupil do praxe, nesmírně mě to bavilo, učil jsem se stále nové věci – a taky jsem skončil v půl čtvrté a nemusel na nic myslet. Na tohle období rád vzpomínám.

V čem se v posledních letech proměnila praktická výuka?

Na fakultě začínají učit mladší lékaři a v některých oborech se na výuky podílejí i studenti, tak jak to za nás bylo již zavedené na anatomii či fyziologii. Totéž se snažím dělat i já: Nabízím finalistům Robotické olympiády, jestli by nechtěli učit. Valná většina chce – tím procesem si utřídí vlastní myšlenky a dovednosti.

Kam bys chtěl ještě – nejenom s olympiádou – směřovat?

Musím říct, že jsem tady letos desátým rokem a bilancuji. Nepatřím k těm, kteří si jdou tvrdě za svými kariérními cíli, jak se říká přes mrtvoly. Určitá touha po postupu ve mně samozřejmě je, jinak bych nemohl dělat vedoucího, ale sám to vnímám spíš jako využívání příležitostí. 

Také robotická olympiáda vznikla tak, že mě oslovil pan profesor Babjuk s tím, že nám společnost nabízí půjčit robotickou konzoli, že ji tu budeme mít tři týdny a ať vymyslím, jak  bychom ji mohli nabídnout i studentům. A já jsem večer ve službě vymyslel olympiádu, jejíž systém jsem ani po třech letech nemusel měnit. Stala se z ní každoroční fakultní akce s velkým přesahem. Publikujeme na zahraničních kongresech, ptají se nás kolegové z jiných fakult, jak to děláme, a chtějí soutěž přenést do dalších zemí.

Jak jinak se rozvíjíš? 

Dělám nástavbovou atestaci s onkourologie; měl bych ji už brzy dokončit. A určitě v sobě najdu motivaci pokračovat dál. 

Nesmírně mě baví učit. Společně s Evropskou urologickou společnosti rozvíjíme vzdělávací program praktických dovedností. Začali jsme s tím od nuly – v Česku nikdy nic obdobného nebylo. Užívám si pilotní projekty a jsem rád, když mají lidi zájem.

Za deset let, co v oboru působíš, se radikálně proměnila technologie. Kam robotická chirurgie bude dále směřovat?

Když jsem začínal, dělaly se miniinvazivní metody poměrně málo. Za těch deset let se všechno ohromně vyvinulo: valnou většinu operací jsme překlopili z otevřené operativy do miniinvazivní, ať už za použitím laparoskopie nebo právě robotické chirurgie. Ta přinesla obrovské možnosti: Je kvalitnější, pohodlnější a pro pacienta příznivější. V současné době je v Česku přes dvacet robotických systémů a myslím si, že do pár let jich bude ještě násobně víc, protože se rozšiřují nejenom indikace v urologii, ale i v chirurgii a dalších oborech.  Absolvent, který chce dělat chirurgický obor, se v současnosti nemá šanci robotice vyhnout.

Kolik je robotických systémů?

Momentálně začíná padat monopol systému da Vinci. V našich středoevropských podmínkách jsou k dispozici dva nejžhavější konkurenti, ale ve světě už je jich celá řada. To vytváří tlak, aby se technologie zdokonalovala. A tlačí to také dolů ceny, což je dobře, protože právě dostupnost a finanční náročnost jsou nejvíce limitující faktory. V současnosti můžeme provádět osm typů operací. Od nového roku přibydou další.

Určitě ve vašem oboru hraje nějakou roli i umělá inteligence.

To je oblíbená otázka – kdykoli totiž řeknete „robot“, všichni si představí umělou inteligenci. Nyní je to tak, že technologie umožňuje naprosto přesný přenos pohybů, které děláme v  konzoli. Systém ale nepracuje autonomně ve smyslu, že bychom zmáčkli tlačítko a operace by se udělala sama.

V současnosti AI nabízí, a v řadě zemí to i částečně funguje, vyhodnocování zobrazovacích metod. Chybovost je minimální a ušetří se tak čas a spousta práce. Nakonec ale musí vše zkontrolovat doktor, aby nedocházelo k zásadním omylům. 

Jak vypadá tvůj běžný den na klinice?

Vedu jednotku intenzivní péče, takže můj den začíná tak, že se společně s kolegy snažím obstarat pacienty, píšeme denní dekurzy (zdravotnická dokumentace, pozn. red.) a zodpovídáme za průtok naší jednotkou intenzivní péče. Rozhoduji, který z ten den operovaných pacientů tam půjde, kdo potřebuje intenzivní péči a kdo už ne. 

Potom se to hodně liší. Asi dvakrát za týden mám den na operačním sále. Anebo pracuji v ambulanci, učím – což je jedna z věcí, které mě drží v Motole a naplňují.

Učíš teorii i praxi?

Určitě. V úvodu studentům předávám základní informace o vstupu do oboru. Dozvědí se, co urologie obsahuje a jaké používáme k vyšetřování zobrazovací metody. Dále mám volitelný předmět na miniinvazivní metody, který obsahuje hlavně laparoskopii a robotiku. A pak máme třeba i specifické stáže: předmět K10, klinickou desítku, kdy si student vybere už konkrétní obor a teoreticky i vyučujícího. 

Když s vámi pak student stráví deset dní, vlastně dva týdny, a vy mu ukážete celé to široké spektrum oboru, úspěch dost závisí na tom, jak mu to podáte a co jste schopní ukázat. Mám radost, že co program běží, z pěti studentů, které jsem měl na stáži, u nás čtyři pracují. 

Máš nějaký tajný trik, jak studenty přesvědčit?

Jednoduše ukazuji, co je na oboru zajímavé. Je to poměrně široký, operační obor, obsahující časté diagnózy. Máme jedny z nejběžnějších  nádorů, které se vůbec v těle vyskytují: karcinom prostaty, který jednoznačně spadá do naší naší péče. Je to obor užitečný mnoha pacientům.

Máš dvě děti. Chtěl bys, aby dělaly medicínu?

To je složité. Asi bych z toho měl radost, ale určitě je nebudu nutit. Musely by k tomu mít nějaké vlohy. Nevím, v jakém věku se to dá poznat – starší dítě, pětileté, už se mě často ptá na věci z práce a říká: Tak co tati, operoval jsi dneska ledvinu? Já o tom vyprávím a jeho to zajímá, takže k tomu nějaký vztah mít bude. Nebudu ale trvat na tom, aby v naší rodině vznikla třetí generace urologů.

Vytvořeno: 28. 11. 2024 / Upraveno: 29. 11. 2024 / MgA. Bc. Kristýna Kolovratová