Eliška Janeková ze 6. ročníku Všeobecného lékařství strávila letní stáž ve fakultní nemocnici v ghanském Ho. Píše esej a posílá fotografie.
Když mi na začátku listopadu na stránkách Národního jazykového testu přišlo upozornění, že jsem se dostala na IFMSA stáž do Ghany, skákala jsem radostí zhruba 17 centimetrů vysoko. Ne snad že bych neměla dostatečnou radost nebo že bych už v tu chvíli už tušila, co na sebe právě šiju za boudu – já akorát výš nevyskočím. Kdybych byla aspoň průměrně racionální na svůj věk, neskákala bych radostí vůbec – následujících sedm měsíců příprav na měsíční výlet do státu západní Afriky bylo tím nejvíc administrativně a lékařsky vlasy rvoucím obdobím, které jsem kdy vlastním přičiněním absolvovala. Když jsem pak ale 30. června stála na Letišti Václava Havla, v ruce třímajíc pas s ghanským vízem, obohacena o zhruba sedm různých vakcín (a ke vzteku popíračů bez jediného vedlejšího účinku) a s pomalu stoupající plasmatickou koncentrací Malarone, došlo mi, že já se do té Afriky zřejmě nakonec fakt dostanu.
Moje stáž probíhala na gynekologicko-porodnickém oddělení fakultní nemocnice ghanského městečka se sugestivním názvem Ho, ležícího poblíž největší přehradní nádrže na světě a nedaleko od největšího vodopádu v západní Africe. Obě tyto ghanské dominanty jsem mimochodem měla šanci navštívit a vidět díky místním studentům medicíny – každý víkend nás (mě a další tři zahraniční studentky na této IFMSA stáži) brali na výlety po blízkém i vzdáleném okolí.
První dva týdny byly náročné, nikdy jsem neměla takovou spotřebu antidiarotik a ORS – ne, nepostihlo mě zatmění smyslů, při kterém bych se napila vody z kohoutku, a na vině překvapivě nebyla ani místní (ne)hygiena při vaření a stolování – hlavním důvodem byla záliba Ghaňanů v pálivém jídle. Situaci moc nepomáhal ani fakt, že v nemocnici chvílemi netekla voda, a dokonce i mýdlo bylo zřejmě „out of stock“, pročež jsem si musela ruce mýt pouze desinfekčním gelem. Poprvé jsem si taky zkusila test na malárii, to když jsem jeden den měla zničehonic teplotu 38 °C – test vyšel negativní, diagnóza úpal. Srdeční svalovinu mojí maminky jsem se rozhodla potrápit ještě do třetice, a to při cestě ke zmíněným Wli vodopádům – na polorozpadlém betonovém mostu vedoucím přes jednu z tamních říček mi uvízla noha – následná ztráta rovnováhy i důstojnosti byla vyvážena ziskem překrásné podkolení jizvy, originál z Ghany.
Veškeré útrapy byly ale vyváženy vstřícnosti místních, ať už se jednalo o doktory, sestřičky, pacienty, studenty medicíny anebo kuchařky z nemocniční kuchyně, kteří nám neváhali pomoct, poradit či zodpovědět naše dotazy. Protože se v ghanských nemocnicích příliš neřeší souhlas pacientů se studenty medicíny u jejich vyšetření, měla jsem šanci vidět několik porodů, císařských řezů, zkusit si vaginální vyšetření pacientky, pomáhat doktorům na ambulanci s vyšetřováním pacientů a psaním zpráv, dokonce i zhodnotit novorozence po porodu.
Suma sumárum – pokud chcete vykročit ze svojí komfortní zóny, donutit svou ateistickou rodinu k modlení se ke všem svatým poté, co jim pošlete fotky teploměru a zakrvácené nohy, doporučuji vyjet na stáž do Afriky. Slibuji, že na ten měsíc budete vzpomínat v dobrém a nebude se vám chtít domů. Země třetího světa vám totiž dají něco, co vám rozvinutá společnost sebere hned v první den příletu zpět do Evropy – „Hakuna Matata“ přístup k životu. V Africe jsem se musela naučit tomu, že některé věci jsou mimo naši kontrolu a je to tak správně. Protože nepředvídatelnost je to, co nám dokáže okořenit život víc než všechno pálivé koření v jollof rýži.
