Nejvíc mě baví poznávat nová místa. Na stokilometrové Beskydské sedmičce přicházely i halucinace

Jak jste se dostala k běhání a co vás na něm nejvíc baví?

Začala jsem za covidu. Moje sestra hodně běhá a přesvědčila mě, ať to zkusím. Na čerstvém vzduchu jsem si vyčistila hlavu a zjistila, že mě to baví. Začala jsem postupně, nejdřív tři kilometry, potom deset, až přišel první půlmaratón.

Sestra pak viděla dokument o B7, což je náročný ultratrail v Beskydech, dlouhý 105 kilometrů s převýšením pět a půl kilometru. Přihlásily jsme se a začaly trénovat. Běhaly jsme kolem padesáti šedesáti kilometrů a bylo to skvělé. Vyrazily jsme třeba z naší krkonošské chalupy v pět ráno a vrátily se za deset hodin. Zjistily jsme, že tělo dokáže neuvěřitelné věci, pokud si správně nastavíte hlavu. Navíc po každém běhu jsem se cítila opravdu dobře.

Který konkrétní závod je pro vás největší událost nebo se na něj nejvíc těšíte?

Těším se na všechny oblíbené závody! Na Lužickou padesátku, Rakovnickou šedesátku a v září nás čeká první závod v zahraničí, marathón na Dachsteinu, to bude určitě nádherné.

Ale největší událostí byla určitě B7. I když jsme trénovaly, bylo to hodně těžké. Startovaly jsme v pátek v deset večer a celou noc jsme vybíhaly kopce přes tisíc metrů. V sobotu ráno jsme po padesáti kilometrech pozorovaly východ slunce na Lysé hoře. Odhadovaly jsme, že máme dobrý čas a že dalších padesát kilometrů do cíle zvládneme do večera. Ale čas se stále prodlužoval a přicházely šílené krize a halucinace.

Jak to vypadalo?

Bolavé nohy šlapaly už jen ze setrvačnosti, žaludek nechtěl nic přijímat, mozek byl vypnutý, a dokonce přišel i mikrospánek. Všude kolem jsem viděla mech – chtěla jsem si do něj lehnout a zůstat až do rána. Několikrát mi přeběhl přes cestu zajíc. Všude jsem viděla chaloupky, ve kterých se svítilo, a když jsem se přiblížila, ukázal se hlouček běžců s čelovkami. Teprve druhý den jsem si uvědomila, že to byly halucinace. Libor Uher, který B7 založil, vyprávěl, že kdosi viděl i obrovskou loď na vrcholu kopce. Kdo nezažije, neuvěří.

Nakonec jsme doběhly za 28 hodin v neděli ve dvě ráno! Pocity přišly až druhý den, kdy jsme po asi pětihodinovém spánku jely domů. Byly jsme neskutečně vyřízené, ale šťastné, že jsme to daly! Byl to velký adrenalin a euforie.

Co vás dokáže nakopnout, když přijde krize během závodu?

Běháme většinou se sestrou a krize máme střídavě, takže se vzájemně podporujeme a popoháníme. Krásně to zabírá. Jinak mám vždy po ruce hroznový cukr, iontový nápoj a hořčík na křeče.

Jak se staráte o regeneraci a své tělo? Používáte nějaké výživové doplňky?

To už je trochu slabší... Občas se mi povede zajít na masáž. Chodím jednou týdně na jógu a protahuji tělo. Žádné doplňky neužívám, ale jím zdravě, hodně ovoce a zeleniny, sýry, ořechy, většinou lehká jídla. Také si dám občas ráda plzničku. Regenerace je pro mě spíš víkend někde s kamarády na kole nebo na túrách.

Jaké běžci na dlouhých tratích používají technické vychytávky, které například zvyšují pohodlí při běhu, usnadňují orientaci a podobně? Jaké je vaše oblíbené vybavení?

Nejdůležitější je samozřejmě pohodlná obuv. Vyzkoušela jsem různé značky, a nakonec vyhrály trailové botičky, které mají velké tlumení a nízkou hmotnost.

Dále musí být kvalitní spodní prádlo, které nedře ani po deseti hodinách běhu, běžecká vesta s pitím po ruce a kvalitní hodinky s velkou výdrží baterie.

Máte nějaký běžecký sen nebo cíl, který byste si ještě chtěla splnit?

Zatím bych chtěla běhat kolem těch sedmdesáti kilometrů a poznávat nová místa, to mě baví nejvíc. A také se trochu více přesouvat za hranice Česka a zkoušet výzvy v Rakousku v horách nebo kdekoliv, kde je to krásné. Život máme jenom jeden a musíme si ho pořádně užít.