Martin Majerčák z 6. ročníku Všeobecného lékařství strávil více než dvouměsíční stáž na praktickém erasmu na Univerzitě RSU (Riga Stradiņš University) v Rize. Posílá esej a fotografie.
Před mým odjezdem do Lotyšska už dva měsíce zuřila válka na Ukrajině. V Rize žije více než třetina obyvatelstva ruské národnosti. To mi běželo hlavou, ale protože jsem kvůli nepříznivé pandemické situaci měl za sebou už dva neúspěšné pokusy vycestovat na praktickou stáž, odhodlal jsem se a jel. Konec konců ve světě se něco děje pořád, jako lékař se tomu stejně nevyhnu a navíc v šestém ročníku jsem to bral jako poslední možnost vyjet na studentskou stáž.
Do Rigy jsem dorazil koncem dubna a rychle jsem se seznámil s nádherným prostředím. Lotyšsko je sice krajina rovinatá, ale zato plná krásných parků, sportovních hřišť a upravených lesních chodníků. Proto jsem si čas mimo nemocnici krátil zejména během a posilováním, které jsou mi blízké. V červnu už dokonce bylo možné navštívit moře na pláži Jūrmala, protože teplota vystoupala až k 30 stupňům. V Lotyšsku tedy rozhodně není jenom sníh, vítr a tma. V období mé stáže bylo počasí proměnlivé, ale moc příjemné a dny byly nejdelší, jaké jsem kdy zažil.
Navštívil jsem mnoho známých památek, kostelů či muzeí. Riga je čisté, pěkné a klidné město, se kterým jsem se rychle sžil, a zážitek mi nepokazilo ani několik národnostních konfliktů, jejichž jsem byl svědkem nebo jsem o nich slyšel.
Stáž jsem absolvoval na oddělení intervenční radiologie největší lotyšské nemocnice Gailezers. Lékaři, sestry a radiologičtí technici se mě rychle ujali. Komunikovali se mnou plynulou angličtinou, byli moc ochotní a příjemní. Snažili se mě co nejrychleji vycvičit a po prvních pár úvodních „stínování“ jsem mohl asistovat při výkonech jako PTA (perkutánní transluminální angioplastika) tepen dolních končetin, DSA (digitální subtrakční angiografie) mozkových tepen, embolizace tepen pro akutní krvácení do trávicího traktu, PTHD (perkutánní transhepatická drenáž) nebo chemoembolizace u onkologických pacientů. Mezi výkony jsme pak vždy probrali průběh operace a v lékařské místnosti jsme se společně připravovali na další výkon. To sestávalo hlavně z hodnocení patologického nálezu na snímcích a také specifické anatomie daného pacienta. Na oddělení jsem trávil osm i víc hodin denně po dobu dvou měsíců. Díky svým mentorům jsem se plně zapojil do provozu pracoviště. Jsem moc vděčný za tuto zkušenost a věřím, že mi v mém budoucím povolání lékaře pomůže.
