Info

Fotografie: Petr Andreas (2. LF)

Jako lékař-rezident ve Spojených státech žijete v nemocnici, ale vidíte světlo na konci tunelu

Jako lékař-rezident ve Spojených státech žijete v nemocnici, ale vidíte světlo na konci tunelu

Neurochirurg a absolvent 2. lékařské fakulty dr. Štěpán Čapek dokončil rezidentský program na Univerzitě ve Virginii a stal se lékařem ve Spojených státech. Při jeho návštěvě v Čechách jsme se ho zeptali, co jeho vzdělávání a život ve Spojených státech obnášely.
Štítky

MUDr. Štěpán Čapek, Ph.D., je neurochirurg, specializuje se na cerebrovaskulární a endovaskulární výkony. V roce 2013 absolvoval Všeobecné lékařství na 2. LF UK, doktorát 2014–2021. V letech 2016–2023 absolvoval rezidenturu na Univerzitě ve Virginii ve Spojených státech amerických a následně fellowship v Seattlu. Pracoval na Novém Zélandu a nyní působí v Charlestonu v Západní Virginii.

Co vás přivedlo do USA?

Já jsem nikdy neplánoval žít v zahraničí. Na Erasmus do Norska jsem jel jen díky své tehdejší přítelkyni, víceméně mě donutila! (smích) A tím se to zlomilo. Potom jsme strávili měsíc na stáži v Londýně. A začal jsem přemýšlet, že bych chtěl zahraniční zkušenost. A popravdě mě ke Spojeným státům přesvědčil i táta. Že prý se lepší medicína jinde nedělá.

Spojené státy nabízejí dobře strukturovanou rezidenturu (v českém kontextu odpovídá předatestační přípravě nebo specializaci, pozn. red.). Je těžké se tam dostat, ale jejich systém je férový i pro cizince. Zatímco ve Švýcarsku nebo Norsku zůstanete stále cizincem – takový byl aspoň můj studentský dojem –, jak se dostanete do Ameriky, každému je jedno, odkud jste přišel. Ve Spojených státech mám navíc příbuzné, takže mi přišly jednodušší, familiárnější než jiné státy.

Ještě na konci medicíny jsem strávil měsíc na Harvardu, na neurochirurgii. Také v Česku jsem absolvoval pár stáží. Ve Střešovicích na neurochirurgii jsem poznal profesora Hořínka, ten mi pomohl na roční stáž na Mayo Clinic. Tam mi nabídli vědecké místo, a já zůstal jako zaměstnanec další rok.

V čem je americký systém vzdělávání lékařů atraktivní?

Jako rezident hodně pracujete a hodně se naučíte. Neurochirurgie mě nesmírně baví a chtěl jsem se ji naučit pořádně. Ale máte světlo na konci tunelu: Až se stanete attending, život bude lepší. Praxe, finanční odměna i podpora ve výzkumu, všechny pracovní podmínky. Zatímco v Česku člověk nejdřív nastoupí, a až pak v procesu si udělá atestaci, není to tak logicky strukturované.

Prezentace na téma Augmented Reality, konference CNS (Congress of Neurological Surgeons), 2023, Washington DC.
A kdyby to bývalo nevyšlo?

Nemusel jsem ve Spojených státech zůstat za každou cenu. Vrátil bych se do Čech.

Na jakém projektu jste na Mayo pracoval?

Dělal jsem periferní nervy na neurochirurgii.

Co jste musel splnit, aby vás přijali na rezidenturu?

Musel jsem si složit zkoušky nutné pro uznání diplomu – USMLE (United States Medical Licensing Examination, pozn. red.). Jsou stejné pro americké i zahraniční studenty, ne moc obtížné. Nejtěžší je udělat se nějak zajímavým, aby vás vzali místo amerického studenta. Neurochirurgie je v Americe pořád atraktivní, ačkoliv už ne jako dřív, to je všude stejné. Na jedno rezidentské místo připadají dva až tři uchazeči. Cizinec je tak trochu divoká karta, kterou kliniky zvažují oproti sázce na jistotu amerického studenta, takže chtějí předvídat, jak se bude chovat. Proto spíše než o zkoušky musíte publikovat, získat doporučující dopisy a kontakty, aby si vás všimli.

Rezidenti z ročníku z Univerzity ve Virginii
Praxe odjinud nepomůže?

Vždycky začínáte od začátku – dost lidí, kteří se atestovali v zahraničí, si pak celou předatestační přípravu ve Státech zopakuje.

Co rozhodne, na jakou konkrétní kliniku se dostanete?

To je docela nepředvídatelné. Odešlete přihlášku na většinu pracovišť, a pokud se jim vaše přihláška zalíbí, pozvou vás na pohovor. Vy si tato místa seřadíte, například geograficky nebo podle kvality pracoviště. Řeknete si, mých top deset pracovišť se nachází například v okolí Mid-Atlantic, protože tam mám rodinu. Ale kliniky si aplikanty také seřadí a „Match“ systém vás přiřadí na nejlepší možné pracoviště, takže kde skončíte, je nakonec úplná náhoda. Hledání si attending pozice už je jako hledání jakéhokoliv místa, tam už Match není.

Augmented reality na sále, při resekci nádoru
Augmented reality na sále, při resekci nádoru
Vybavují se mi takzvané umístěnky, kterými vás za minulého režimu přidělili, kam se hodilo.

Určitá podobnost tam je, ovšem až na to hlavní, že americký systém je férový a nefungují v něm kontakty, protekce a protislužby.

Kam jste se nakonec dostal?

Rezidenturu jsem absolvoval ve Virginii, sedm let. Šéf rezidenty posílal do zahraničí na zkušenou, takže jsem šestý rok rezidentury strávil na Zélandu. To bylo krásné. Pak jsem se vrátil do Virginie a nyní, jelikož mě baví cévní neurochirurgie, dokončuji rok na cévní neurochirurgii v Seattlu.

Jaké možnosti jste získal s rezidenturou?

Za to, že mi americká vláda zaplatila vzdělání, si ještě odkroutím tři roky v oblastech s nedostatkem lékařů. Stěhuju se do Západní Virginie. Teď jsem podepsal smlouvu a v říjnu tam začínám jako cévní neurochirurg v Charlestonu. Pracovně se tam těším, i když samozřejmě to není tak atraktivní lokalita jako třeba Kalifornie.

Jaký dopad to má na osobní život?

To je samozřejmě těžké sladit, zejména pokud je partnerka doktorka. Jeden musí dělat větší kompromisy. Co se týče osobního života, je americká rezidentura daleko náročnější oproti českému systému – ale já jsem nikdy neříkal, že se rezidentům v Americe žije líp než v Čechách. Naopak: Kéž by se dalo žít v Evropě a pracovat v Americe! (úsměv) Americký systém je vhodný pro lidi, kteří nemají problém s cestováním a jsou ochotni něco obětovat. Cestovat v Americe za prací je ale normální.

Roys Peak, Nový Zéland, jižní ostrov
Roys Peak, Nový Zéland, jižní ostrov
Jak se žije rezidentovi ve Spojených státech?

Rezidentura je čas věnovaný učení. Zpočátku člověk v nemocnici žije. Neměli bychom odpracovat více než osmdesát hodin týdně, my jsme tak ale pracovali standardně. Občas to bolí a první rok je člověk taková děvečka pro všechno. Někdy jsem týdně odpracoval i sto dvacet hodin: Domů jdete v jedenáct večer, spíte čtyři hodiny, a zpátky do práce. Ale každý den jsem byl na sále, skoro jsem nedělal ambulanci. Dva a půl tisíce výkonů. Čtvrtý a pátý rok jsem dělal fellowship intervenční neuroradiologie, to byl život lepší, ale zase jsem sloužil ob den. I z domova, ale pořád. V Americe se pracuje víc než jinde. Na Zélandu byla kvalita života podstatně lepší, více dovolené. V rámci rezidentury to byly jen dva týdny ročně a pár dní přes Vánoce. Až teď v Seattlu jsem měl šest týdnů a do budoucna budu mít šest až osm týdnů, s tím už se dá žít. Rezidenturu člověk vydrží i díky tomu, že vidí světlo na konci tunelu.

Intervence při mrtvici

​V Americe jsem získal podstatnou zkušenost, že když člověk má zájem a je pracovitý, lidé vám chtějí pomoct a podporují vás, nikdo vám nehází klacky pod nohy. Myslím, že mnoha starším lékařům dává nejlepší pocit zadostiučinění ne to, kolik napublikovali, odoperovali nebo kolik si vydělají, ale když vidí růst lidi okolo sebe. I když se samozřejmě někdo také občas bojí, aby ho někdo mladší nepřerostl.

Jak se liší vztah mezi lékařem a pacientem v USA oproti České republice?

Z hlediska lékaře nevnímám zásadní rozdíl. Přijde pacient s nemocí, vysvětlím mu problém, proberu s ním možnosti a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí ho doporučím, nebo nedoporučím k operaci. To je doufám všude stejné – ačkoliv část lékařů v americkém zdravotnickém systému pracuje v privátních praxích a jsou ohodnocení i na základě toho, kolik odoperují. Tak se může zdát, že mají motivaci operovat i to, co by se nemuselo, a čas od času je skutečně vidět, že nějaký doktor operuje víc, než by měl. Na druhou stranu si ale myslím, že strašák, že by něco udělali špatně, který nad lékaři v Americe visí, je větší než motivace provést operaci navíc.

Jací jsou pacienti?

Oproti českému pacientovi má americký pacient možnost volby lékaře. Je sice motivován zůstat v tom zdravotnickém systému, ve kterém si platí pojištění, ale pořád má volbu. Jestliže chce pacient ze Seattlu neurochirurga z New Yorku, kromě někdy vyšší spoluúčasti mu nic nebrání. Cestovat za péčí je tu stejně normální jako za prací.

Pacienti tu mají větší autonomii a také vědomí, že mají větší autonomii. Myslím, že jsou edukovanější, více se zajímají o to, co s nimi bude, a silněji cítí, že je to jejich volba. Čeští pacienti mi přijdou pasivnější.

Glenorchy, Nový Zéland, jižní ostrov
Glenorchy, Nový Zéland, jižní ostrov
Hraje v tom roli vyšší finanční spoluúčast – zajímají se více jednoduše proto, že to budou platit –, anebo mentalita, kultura?

Myslím, že spíš mentalita než spoluúčast. Americká kultura stojí hodně na svobodě jednotlivce. Ostatně stupeň finanční spoluúčasti si člověk také vlastně zvolí podle toho, jaký druh pojištění si nasmlouval.

Co byste poradil lékařům, kteří zvažují kariéru v jiné zemi?

Ať se spíše ptají, kde chtějí žít, protože kariéra se dá dělat všude. Je to komplexní, multifaktoriální rozhodnutí. V rámci Evropy je snazší se vrátit. Zahraniční zkušenost doporučuji ale všem.

Přemýšlíte o návratu?

I když jsem Čech, jsem americký doktor. Nyní jsem už vlastním pánem a mám takovou míru autonomie, jaké by se mi nechtělo vzdávat.

Pokud by měl jakýkoliv medik nebo mladý doktor zájem přijet na stáž, rád pomůžu s kontakty, kdokoliv mi může napsat.

Vytvořeno: 14. 10. 2024 / Upraveno: 23. 10. 2024 / Mgr. Petr Andreas, Ph.D.