Aby mrtví mohli učit živé – netradiční práce získávání dárců těl

Štítky

Co vše obnáší zajišťování těl pro Ústav anatomie? Co je potřeba vyřídit s dárci a proč si s některými Libuše Stoklásková povídala i během noci až do rána? Právě ona zařizuje velkou část administrativy dárcovského programu. Přestože se jedná o práci s vážným zaměřením, za tři roky svého působení zažila i mnohé humorné situace a zároveň si ještě více uvědomila hodnotu života.

Libuše Stoklásková
Pietní lípa v areálu Ústavu anatomie s lavičkou věnovanou podporovateli programu slouží jako připomínka zesnulých dárců i klidné místo pro rozjímání.
Získávání dárců těl pro vědu je dost netradiční práce. Jak jste se k ní dostala?

Ano, je to netradiční práce, které se v Česku věnuje jen pár lidí, myšleno celkovou péčí o dárcovský program.

Když jsem v prosinci 2018 šla na pohovor na tuto nově vytvořenou pozici, nedokázala jsem si přesně představit, co to bude obnášet. Zvítězila moje ženská zvědavost. Profesně jsem se přes dvacet pět let zabývala marketingem a komunikací a toto mi přišlo jako obrovská a neopakovatelná výzva. A rozhodně nelituji, protože tato práce je prospěšná a má smysl. 

Darování těl pro lékařské účely není u nás stále běžné. Jak oslovujete potenciální dárce?

Máme připravený letáček pro darování těla. Plánovali jsme i návštěvy v domovech pro seniory a zařízeních typu léčebny pro dlouhodobě nemocné s vysvětlením, co tento program znamená, ale s covidem se vše zastavilo. Pomohli nám novináři, kteří připravili rozhovor s profesorem Kachlíkem, přednostou Ústavu anatomie. Ačkoli to může vypadat divně, tak v den, kdy zemřel Karel Gott, nám vyšel první článek o možnosti darovat tělo pro lékařské a vědecké účely v MF Dnes. Velký titulek o úmrtí pana Gotta a pod tím byl další titulek: „Chybějí tisíce těl, lékaři se nemají kde učit…“ Toto vše způsobilo, že se nám hlásilo i deset dárců týdně. Tak naše získávání těl dárců pro výukové a vědecké účely začalo.

Zájem jsme také zaznamenali po sérii rozhovorů v rozhlasu. Těší nás, že naši dárci jsou spokojeni se službami, které zajišťujeme. Hlásí se nám lidé, jejichž známý či příbuzný jsou již u nás v registru, a oni se rozhodli také pro tuto možnost. A to je ten nejlepší způsob, že nás doporučí někdo, kdo je s myšlenkou na darování vlastního těla zcela ztotožněn a sám inspiruje své okolí.

Letos jste uzavřeli šestistou smlouvu pro darování těla. Převažují mezi nimi lidé na sklonku života, s těžkými nemocemi, nebo naopak úplně zdraví, kteří chtějí být užiteční i po smrti?

Je to tak půl na půl. Máme v registru dárců i celé rodiny. Jedna dokonce čekala, až poslednímu členovi domácnosti bude osmnáct let, aby se mohli přihlásit. Někdy se nám dárci ozvou na úplném závěru své životní cesty, když jsou již smíření se smrtí a chtějí ještě naposledy udělat dobrý skutek. Pak se snažíme vyhovět jejich poslednímu přání a urychlit potřebnou administrativu. Má-li dárce nějaké zdravotní komplikace či jde-li o velmi starého člověka, úředníci za ním sami přijdou a ověří pravost jeho podpisu. Také není výjimkou, že nám zavolají ošetřovatelky a sestřičky z hospiců, jejichž klient by se chtěl stát naším dárcem.

Vzpomínám si, jak jsem mluvila s jedním pánem, povídali jsme si o všem, co nás napadlo. I v této situaci si zachoval smysl pro humor. Za týden mi volala sestřička, že zemřel, ale byl prý rád, že se stihla doručit jeho smlouva. Aby vše fungovalo, jak má, je třeba mít dobrý tým lidí, ať to jsou laboranti, kteří se o tělo starají v našem ústavu, kolegyně z podatelny, co nám pomáhají s registrem smluv, nebo kolega z PR, který nám připravuje průkazku dárce. Je to souhra několika činností vzájemně na sebe navazujících.

Co se děje ve chvíli, kdy váš dárce zemře? Co vše zařizujete a jak důležitý je individuální přístup a komunikace s pozůstalými?

Jde hlavně o komunikaci s pozůstalými, s pohřební službou, nemocnicí, hospicem. Po smrti dárce jsme spolu ve vzájemném kontaktu a zařizuji vše, co je potřeba.

Za poslední dva roky se čtyřicet procent všech našich úmrtí odehrálo doma. Ačkoli rodina se na to už připravuje, v první chvíli je to pro ně přirozeně velký šok a bolestivá ztráta. Jsou ale rádi, že to mohou řešit s někým, kdo jim pomůže. Informuji je, aby si připravili smlouvu, zavolali koronera, tedy zdravotnickou záchrannou službu. V tu chvíli si ani neuvědomí, že živí mají přednost před mrtvými, a že je tedy možné, že lékař dorazí na místo až za několik hodin. Teprve pak může dorazit pohřební služba. V nemocnicích a podobných zdravotních zařízeních je to jinak, o úmrtí se dozvídáme v ranních hodinách a kontaktujeme rovnou pohřební službu. A když je tělo už u nás, zavolám pozůstalým, že vše je v pořádku.

Vzpomínám si na svůj první hovor s pozůstalým. Měla jsem obavy, jestli to zvládnu, tak jsem si vše říkala pro sebe nanečisto, a když jsem to všechno hezky řekla, odpověděl mi pán klidným hlasem: „To je v pořádku, to byla tchyně.“

Řešila jste v rámci převozu a přípravy těl i mimořádné situace?

Řešila jsem situaci dárce, který nám náhle zemřel v São Paulu, a i když cestu zpět do Česka krylo cestovní pojištění a vše jsem konzultovala s naší ambasádou v Brazílii a ministerstvem zahraničí, nebylo možné dodržet všechny nutné lhůty. Tělo musí být u nás do osmačtyřiceti hodin, a proto jsme jej museli odmítnout.

Netradiční a někdy velmi humorné situace zažívám s dárci už při sepsání smlouvy. Ve čtyři hodiny ráno mi třeba telefonoval pán, že jeho kamarád, který je náš dárce, ho přesvědčil, aby se také zapsal do registru. Ale on si neumí uložit telefonní číslo jinak než na něj zavolat. Tak jsme si povídali o našem programu, pak o knížkách, filmech a ráno mi povídá: „Tak děkuji a já jdu spát.“ – „Tak krásné sny a já jdu do práce,“ rozloučila jsem se. Během covidu mi volali dárci, zda mají jistotu, že se k nám dostanou. Ujistila jsem je, že brány našeho ústavu nejsou zavřené a fungujeme dál. Jeden pán měl velkou radost: „Jsem rád, že alespoň něco v naší zemi funguje, hned mám lepší náladu.“

Občas se mi stanou i takové veselejší příhody. Zavolala mi šestaosmdesátiletá paní, že si přeje být v registru dárců. Za hodinu volala její spolužačka, že by taky chtěla smlouvu, a k večeru se měla ozvat jejich další kamarádka. Byla jsem zrovna v tramvaji, a protože nerada řeším tuto komunikaci na veřejnosti, omluvila jsem se, že za chvilku zavolám nazpět. Z domova jsem pak této dámě k její spokojenosti zavolala. Doma mi pak říkali: „No to je hrozné, ty to nabízíš jako nějaký zájezd, ale s jednosměrnou jízdenkou.“

Těla po pitvě putují do krematorií. Co se děje s popelem zemřelých?

Než může tělo sloužit k výukovým účelům, musí se zakonzervovat. Proto u nás setrvá nejméně tři roky. Pak teprve zajišťujeme kremaci. Každý dárce se rozhodne už při podpisu smlouvy, zda si přeje, aby urnu s jeho popelem dostali příbuzní a rodina – a uvede jejich kontakty –, nebo zda dává přednost rozptylu. Po kremaci pak vyrozumíme rodinu a ta si urnu vyzvedne v pohřební službě nejpozději do jednoho roku. 

Otázka na závěr: Často přicházíte do kontaktu se smrtí. Změnilo to nějak vaše vnímání smrti?

V častém kontaktu jsem naštěstí se živými dárci, ale za ty tři roky jsme přijímali čtyřicet dva těl. To nelze jen tak nevnímat a nepřemýšlet o smrti. Rozhodně mám k životu větší úctu a vážím si každého dne. Život je pro mne neopakovatelný dar, tak k němu také přistupuji, s pokorou a vážností. A snažím se plnit si svá přání, dokud mohu. Čas nejde vrátit. Žijeme teď a tady. Snažím se prostě žít na pohodu.

Vytvořeno: 1. 8. 2022 / Upraveno: 3. 8. 2022 / Odpovědná osoba: Bc. Nikola Musilová