Zdravit a poděkovat, to je moje poselství

Štítky

Počtvrté za sebou byl studenty oceněn v anketě Učitel roku jako nejoblíbenější pedagog. Profesor Miloslav Marel, přednosta Pneumologické kliniky 2. LF UK a FN Motol, vypráví o svém vztahu ke studentům i přístupu k výuce. Rozhovor připravil Adam Láznička, šéfredaktor Motoláku.


Prof. MUDr. Miloslav Marel, CSc.,
přednosta Pneumologické kliniky 2. LF UK a FN Motol

Tento rok není první, kdy jste se umístil v anketě Učitel roku. Pokolikáté jste ocenění získal?

Budu-li mluvit za pracoviště, tak tento rok jsme oceněni již popáté. Já jsem nastoupil jako přednosta Pneumologické kliniky 1. srpna 2010 a hned následující rok byl vyhlášen nejlepším učitelem asistent Martin Trefný, neskutečně hodný člověk a skvělý broncholog. Studenti ho ocenili, i když v té době moc nepřednášel. Dalším rokem, což pro mě bylo opravdu velikým překvapením, jsem byl po svém dvouletém působení oceněn poprvé, další rok znovu, loni potřetí a letos jsem se dozvěděl, že dostanu cenu již počtvrté.

Jak jste se k výuce vůbec dostal?

Učitelem na plný úvazek jsem od roku 1984. Když mi bylo jednatřicet, jezdil jsem na ROH rekreace s dětmi jako učitel lyžování. Tenkrát jsem tam měl syny tehdejšího ředitele nemocnice na Karlově náměstí. A tak jsme tak seděli a oni se neustále na něco ptali: „A proč je na Sahaře písek?“ Tak povídám: „Kluci, to proto, že ve dne je tam ukrutný vedro, v noci příšerná zima a jak se to pořád mění, tak to praská, praská, a pak je tam písek!“ Trochu jsem si dělal srandu, ale to jste již pochopili, že když je tu legrace, vtip, tak to je pro mě blahodárné, a když se někdo zasměje, jsem rád. No a kluci to řekli svému otci, ten si mě zavolal a povídá: „Nechtěl byste být učitelem?“ Říkám si, proč ne? Tak jsem se stal asistentem na plný úvazek a ani jsem kvůli tomu nemusel do KSČ. Pak jsem jím byl hodně dlouho, až do roku 1996, kdy jsem habilitoval.

Jak vnímáte ocenění v anketě?

Je to obrovská radost, každé ocenění je vždy příjemné, ať už ve sportu nebo v práci. Je to něco speciálního, něco navíc. Samozřejmě jsme oceněni – šéf nás poplácá po rameni, že se povedl dobrý výkon. Ale toto je nová dimenze. Jako pneumologové si nemyslíme, že bychom byli velký obor ve srovnání s jinými, například kardiologií – všichni víme, že srdce je důležité, ale už málokdo si uvědomí, že plíce jsou taky potřeba. Takže je to opravdu radost a vnímám to jako ocenění kliniky a celého týmu.

Jaký je vztah studentů k pneumologii?

Vaše babička by o pneumoftizeologii řekla: „To je ta tuberkulóza, tam nechoď, synku!“ Ale moderní pneumologie je daleko širší obor, o kterém si myslím, že stojí za to, aby se mu člověk věnoval. A já jsem toho jednou malou součástí a snažím se, abych plicní zpopularizoval, aby ho studenti vnímali lépe. O to usiluji nejen já, ale i všichni mí kolegové na klinice. Aby student měl pocit, že je tu na správném místě, že nepřekáží a že nás to skutečně všechny baví. A mne osobně to neskutečně baví! Když řídím seminář a mám tu studenty, hned se na ně obracím a říkám: „Na tohle se podívejte! Co byste udělali vy? Já sám vůbec nevím! To může být vpravo, vlevo...“ A pak jsem sám zvědavý na další vývoj.

Je pro vás cena motivací do další práce?

Určitě. Na přednáškách vždy říkám: „Nesmíte být ani v jednom extrému, ani v druhém. Nebuďte mistři světa, ale taky o sobě zase moc nepochybujte, snažte se mít pořád up-to-date informace.“ Když už to dělám, tak to musím dělat pořádně. Já si vůbec myslím, že v životě není tak úplně důležité, co člověk dělá, ale aby to dělal pořádně a dlouhodobě. Důležité je vydržet, dělat vše s maximálním nasazením – a díky těmto oceněním se člověk snaží dělat ještě více do hloubky a pořád se zlepšovat. Když vydržíte v jednom oboru dlouhodobě, získáte zkušenosti. Ovšem musíte se neustále učit...

Proč myslíte, že jste u studentů tak oblíbený?

Na to se zeptejte jich (úsměv). Já nevím. Když přednáším, tak se do toho příběhu mnohdy tak dostanu, že ztratím úplně pocit, že někomu přednáším. Studenti berou zejména příklady ze života, které jsem zažil. Především jsem rád, že si je nemusím vymýšlet, že nemusím lhát. Lhaní je špatné po všech stránkách, poněvadž člověk si musí pamatovat, co řekl. Říct pravdu, být normální člověk, na nic si nehrát a mít selský rozum. To je to hlavní, co člověk potřebuje. A já mám studenty rád! A studentky samozřejmě taky! (úsměv)

Věnujete se i slovním komentářům v anketě?

Ano. Jsem opravdu rád, že se v komentářích vyskytuje spousta pozitivního, ale jsem rád i za kritické připomínky. Chápu, na co si studenti stěžují, ale něco je neřešitelné. Snažím se studenty dělit do co nejmenších skupin s jednotlivými učiteli, ale ti někdy nemohou, někdy onemocní, a pak je situace patová. To se asi nezlepší... Ačkoliv oproti tomu, kdy jsem sem nastoupil, je zde o čtyři asistenty víc. Mají malé úvazky, ale aspoň jsou zde a věnují se studentům. A nyní se mi podařilo sehnat pátého. Ale co se dá zlepšit, je úprava hloubky přednášek tak, aby odpovídala skutečným potřebám budoucích lékařů. Jít příliš do hloubky je někdy zbytečné, na druhou stranu jsou některé mechanismy důležité například pro diagnostiku nebo léčbu. Za velice podnětný považuji komentář o výuce ve 4. a 6. ročníku, kde se někdy přednášejí stejná témata. A jsou ty přednášky stejné? Téma je opravdu stejné, ale ve 4. ročníku se s ním člověk seznámí, načrtneme problém v hrubých rysech. Ovšem v 6. ročníku by přednáška měla být jiná. Samozřejmě zopakujeme nějaké základní úvahy, ale pak se věnujeme diferenciální diagnostice, kterou nyní více zařazujeme do přednášek. Tedy díky za kritické připomínky, je to vždy dobrý podnět. Stejně tak potěší pochvala, ale pochvaly jsme si užili na plese! (úsměv)

Jak si v povědomí studentů stojí vaše klinika?

Já bych si přál, aby si stála dobře. A to nejen kvůli svému egu a naší ješitnosti, ale kvůli samotnému oboru. Nyní je zde riziko způsobené novým vzdělávacím systémem, který je pro malé obory opravdu nevýhodný. Průměrný věk lékařů v našem oboru je 56 až 57 let. To je prostě špatné. Přál bych si, aby pneumologie v povědomí veřejnosti, a hlavně mediků a mladých lékařů, působila jako zajímavý obor. Každé ráno máme sedm až deset příjmů, po nichž se tu 20 doktorů hádá, domlouvá, špekuluje, co by to mohlo být. A do toho rentgen, anamnéza... Je to skládačka, je to detektivka, a člověk zde nachází neustále něco nového. I já, a to jsem na plicním od roku 1979. A chtěl bych, aby to takto vnímali i studenti. Když sedím u státnic, tak se vždy předseda komise ptá studentů: „A co vy byste si přál, kolego? Co byste chtěl dělat?“ Nejčastější odpovědi jsou neurologie, ORL, kardiologie, chirurg nebo ortoped! A já vždy nenápadně prosím: „Plicní! Plicní! Nebyl by tady někdo na plicní?“ Zatím se mi to nestalo. Moc se mi líbí nový styl výuky, takzvaná K10. To je novinka, a skvělá. My zde vypisujeme plné penzum našich asistentů. Minulý týden mi právě po tomto předmětu jeden student říkal: „Tady to bylo fajn, my jsme zde moc rádi!“ To hřeje na duši. Studentům se snažíme ukázat problémy jak jsou, bez příkras. Taky se nebojíme říct, že něco nevíme.

Plánujete do budoucna nějaké změny ve výuce?

Již jsem zmiňoval, že se snažíme zařadit více diferenciální diagnostiky a individuálního přístupu. Ale během hromadných stáží studentů k tomu moc příležitostí nemáme. Na druhou stranu – co je na klinice to nejdůležitější? Nejdůležitější je vždy pacient. Protože pokud zde nebude pacient, tak tu nebude ani student. Někdo by řekl, že na prvním místě by měl být student. Ne, nemůže tu být učitel se studenty, zatímco někde na pokoji bude pacient kašlat krev a nikdo mu nepomůže. První pilíř je pacient, druhý student a třetí je psát a dělat vědu, kde tedy máme co dohánět, ale snažíme se o to. Zlepšovat je pořád co, a nakonec budeme nejlepší, když půjdeme do důchodu. (úsměv)

Pokud si najdete chvilku volna, jak ji trávíte? U čeho si nejlépe odpočinete?

To je domeček pod Brdskými lesy, který jsme vybudovali. Moje je prostě práce na zahradě. Když jsem byl kluk, táta říkával: „Pojď, musíme na ty záhony...“ A já mu povídám: „Ale já nechci, kdo to bude jíst, ty tvý brambory?“ Ale to je dar stárnutí, nyní i já bojuju s tím, že ty brambory na té zahradě jednou budou! Zrovna včera mi manželka říkala: „Už se na ty brambory vykašli, vždyť jsou pořád takhle malý!“ A já: „Ne! Objednám chlévskou mrvu od sousedního statkáře a ty brambory budou jako tvoje hlava!“ Teď navíc jezdím i do lesa, dělám si samovýrobu dřeva. Tedy moje záliby: práce na zahradě, s manželkou jezdíme na kole, jsme turisti a hraju na kytaru prakticky všechno – country, Olympic, Bobka, rozezpíval jsem zatím každou hospodu, kde jsem hrál. Takže od pátku do neděle jsem na vesnici, vezmu si svoje staré montérky, jedu do lesa. Pak se stavím v hospodě a načerpám informace od hajného. Ten mě vždy usměrní. My se tu pořád snažíme prodlužovat život těžce nemocným pacientům třeba s rakovinou plic a hajný se nedávno ptal: „Tak co? Jak jste na tom s tou léčbou plicních nádorů?“ Cigáro mu visí u pusy. „No, jsme se zlepšili! Průměrné přežití bylo třináct měsíců před deseti lety a teď už je osmnáct!“ On se tak na mě podíval: „No, takže ty je nevyléčíš?“ „No prodloužili jsme přežití, rozumíš!“ A on na to: „Cože? Přežití? Dyk tys jim akorát prodloužil umírání!“ „No to je věc názoru, to je věc názoru...“ Tak jsem nad tím přemýšlel, přinejmenším se mi ten názor nezdá nelogický.

Nějaké poselství na závěr?

Já nevím, jestli všichni studenti medicíny vědí, že si vybrali strašně dobré zaměstnání! Já jsem na to nepřišel sám, mně to poradil můj otec, který mi dobře radil celý život. Můžete pomáhat lidem, to zní sice přitrouble, ale je to pravda. Můžete se vzdělávat jako nikde. Zažíváte každodenní práci objevitelskou – co to může být? Když to člověka baví, pak to má smysl, lidi vás mají rádi. Vybrali jste si dobré povolání. S ledasčím nebudete spokojeni, ale nenechte se otrávit! Peníze jsou dobré, když jsou. Ale když se něco povede, když tomu člověku pomůžete, to je opravdu nesmírná radost. Je ovšem dobré mít určitou pokoru. Mít trochu pokory ke zkušenostem, k názoru a celému vesmíru je dobře. Je dobré taky na své cestě zdravit, a když to jen trochu jde, tak poděkovat. Zdravit a poděkovat, to je moje poselství.

Vytvořeno: 30. 3. 2016 / Upraveno: 13. 6. 2022 / Mgr. Ing. Tereza Kůstková