Prof. MUDr. Josef Skála, M.D., Ph.D., FRCPC

Prof. MUDr. Josef Skála, M.D., Ph.D., FRCPC

Vážení čtenáři. Na úvod dnešního rozhovoru se chci trochu omluvit za jeho délku – již na první pohled je rozhovor delší než je u nás běžné. Při začtení se do textu ale pochopíte, že něco tak až pohádkově poetického, jako je vyprávění pana profesora Skály, prostě nelze zkracovat. Budiž vám rozhovor pohlazením po duši...
 
Kdo je vlastně profesor Skála?

 

 
Předávání F.N.G. Starr ceny
Kanadské Lekařské Asociace

O představení profesora Skály jsem poprosil pana profesora Starého – přednostu Kliniky dětské hematoonkologie. Jeho slova ilustrují neopomenutelný přínos osobnosti profesora Skály pro českou vědu, medicínu i vlast:
„Profesor Skála má pozici hostujícího profesora Univerzity Karlovy. Poznal jsem ho v první polovině 90. let, kdy nám nabídl pomoc při rozvíjení programu transplantace kostní dřeně v naší nemocnici a úspěšně spolu s námi aplikoval o několik vědeckých grantů v grantové agentuře Ministerstva zdravotnictví ČR a British Columbia University ve Vancouveru. Naše spolupráce vyvrcholila v druhé polovině 90. let úspěšným obhájením výzkumných projektů, mou návštěvou Vancouveru s prezentací výsledků výzkumu na tamní dětské klinice.
Profesor Skála nám velmi pomohl nejen získat zkušenosti jak dělat dobrý výzkum, ale stejně cenná byla škola jak dobře psát žádosti o granty, aby byly úspěšné.
Ve Vancouveru jsem pochopil, jak mimořádnou osobností profesor Skála je. Jeho jméno je na děkanátu Univerzity Britská Kolumbie uvedeno mezi historicky nejúspěšnějšími absolventy postgraduálního studia. Je vědcem světového jména a vynikajícím školitelem studentů doktorandského studia. Ve Vancouveru založil, režíroval a hrál hlavní role v českém divadle, kterým udržoval českou a slovenskou komunitu pohromadě a od počátku 90. let zval na hostování některé české herce.
Seznamoval kanadskou veřejnost s českou kulturou – nezapomenutelná byla jeho četba Švejka v kanadském rádiu.
Je jachtař, cestovatel, vynikající fotograf, vypravěč a společník. Pravidelně přispívá do Neviditelného psa. Navíc je neobyčejně přátelský člověk. Není divu, že takto renesanční osobnost byla oceněna nejvyšším kanadským lékařským vyznamenáním v loňském roce.“
 
Náš rozhovor pan profesor začal rozpomenutím na svá studia... „Těch 6 let (1958–64), které jsem strávil studiem Fakulty dětského lékařství, předchůdkyně nynější 2. LF, se hluboce vrylo do mého srdce a zřejmě výrazně ovlivnilo celý můj další život. Já vím, že pro současné studenty se budou mé vzpomínky jevit nejen archaické, ale možná i bezpředmětné, ale věřte mi, že hrdost na fakultu, na které vám bylo dopřáno studovat, nejen onu historii a osobnosti, které ji vytvářely, zahrnuje, ale je jí přímo determinována...“


 
S oblíbeným doutníčkem a sklenkou červeného

Kdy a kde jste se narodil, kdy a kde jste promoval a kam pak směřovaly vaše další cesty?
Skutečně široká otázka, a tedy i delší odpověď. Narodil jsem se před už skoro sedmdesáti lety ve staré malostranské obchodnické rodině. Obchod s koloniálním zbožím (a později i velkoobchod s kávou) Josefa Skály na rohu Mostecké a Lázeňské zakládal můj dědeček na přelomu 19. a 20. století. Malá Strana byla tehdy zcela odlišná od toho, jak ji znáte dnes. Byla to skoro-vesnická enkláva sousedského staropražského měšťanství, kde se prakticky všichni znali už po generace a moje dětství tam bylo skoro-nerudovské. Navíc jsem dost dlouhou dobu během války trávil s babičkou na Benešovsku na opravdovské samotě mezi lesy. Jaká romantická samota to byla, vyplývá už z její poštovní adresy: Klokočná u Vranovské Lhoty u Vranova, poslední pošta Přestavlky u Čerčan. Tam se mým jediným kamarádem stal Péťa, bernardýn. Bydlel jsem prý výhradně v jeho boudě a babička trápená revmatizmem vzdala brzy pokusy mě z boudy tahat. Pokryla tedy boudu nějakou dekou, aby mi nebyla zima, a Péťovu misku plnila i stravou pro mne – odmítal jsem prý jíst z čehokoliv jiného. Takže jsem část svého formativního věku prožil ve psí boudě a jak říkají anglosasové, ona zkušenost života „in a dog-house“ se mi později mnohokrát vyplatila.
Po roce 48 byla samozřejmě moje rodina brutálně persekuována a „zářné zítřky“ diktatury proletariátu znamenaly pro mého otce a mnoho dalších příbuzných sekvenci kriminálů a nucených prací v dolech a hutích. Světlým bodem pro mne byla možnost studia na proslulém gymnáziu Jana Nerudy, kde jsem na celý život propadl lásce ke kumštu a hlavně k divadlu. Kádrový profil mé rodiny nedával ovšem nejmenší šanci na to, abych mohl po maturitě pokračovat ve studiu. Stal se ale zázrak. Kombinace decentního starého ředitele gymnázia, mého prospěchu a toho, že se moje rodina znala s profesorem Brdlíkem (to byl zakladatel české pediatrie, jehož jezevčíky Pajdy a mnoho ptáčků v ordinaci na nábřeží jsem jako jeho pacient miloval – a možná i proto se mi už tehdy zalíbila práce pediatra) a s rodinou prof. Houštěka, který byl v té době děkanem FDL, mi otevřela zadní vrátka tzv. děkanské výjimky a já byl v roce 1958 přijat na studium medicíny. Zajímavé ovšem je, že takových „výjimek“ bylo asi hodně, protože většina mých přátel ze studií byla z „maloburžoazních“ či intelektuálských rodin. V roce 68 většina z nich rovněž opustila socialistický ráj a po letech vlastně nebylo větší severoamerické lékařské fakulty, kde bych nepotkal alespoň jednoho spolu-absolventa v profesorském křesle.
Moje láska k divadlu vstupem na medicínu ovšem neskončila. Založil jsem hned Universitní divadlo klasické komedie, se kterým jsem nastudoval během studií řadu velice úspěšných představení. Hrávali jsme v Žižkovském divadle, kde dnes sídlí Cimrmani. To nakonec vyústilo i v to, že jsem se později s Dr. Martínkem a Jirkou Ostrmanem ochomýtal okolo začátků Divadla Viola.
Ale zpátky k medicíně. Jak si dovedete představit, naše rodina třídního nepřítele žila velice nuzně a jediný zdroj prostředků, kterými jsem mohl přispívat já, byly prázdninové brigády v Poldovce na Kladně, a hlavně prospěchové stipendium. Takže jsem na fakultě hodně dřel, ale nebylo to jen pro peníze. Osobnosti jako prof. Rašková a prof. Poupa mě inspirovaly k začátkům studentské vědecké práce. Tady bych měl připomenout, že FDL – na rozdíl od Fakulty všeobecné – měla tehdy ve svém profesorském sboru řadu špičkových osobností, jejichž postoj k „rodné straně a vládě“ rozhodně nebyl pozitivní. Možná to bylo tím, že to byla fakulta malá (50–60 studentů v ročníku), relativně nová a zajisté méně viditelná, ale pro nás studenty to mělo nesmírný význam. Byli jsme vystaveni pedagogům výrazného rozhledu, intelektu a zkušenosti a zároveň osobnostem s lidskou a morální důstojností. Nikdy nezapomenu nejen na prof. Benešovou, Raškovou, ale na prof. Hněvkovského, Jedličku, Vahalu, Kafku a zcela unikátního prof. Rudolfa Petera. Byli to oni, kteří mě naučili hrdosti k tradici Karlovy University a podle kterých jsem si vytvořil představu významu skutečného univerzitního profesora. Šíře jejich talentu a vzdělanosti zahrnovala nejen jejich vědecký obor, ale většinou přesahovala i do sféry umění. Snad nejvýrazněji mě ovlivnila úžasná osobnost prof. Otakara Poupy, který se později stal i mým vědeckým školitelem a zůstali jsme v úzkém styku i v exilu. Fakulta tehdy spolupracovala i s pracovišti Fyziologického ústavu Akademie Věd, kde jsem pracoval pod vedením Dr. Petra Hahna (se kterým jsem dlouhá léta spolupracoval i později ve Vancouveru). Účastnil jsem se i studentských vědeckých konferencí a párkrát jsme myslím i celostátní soutěž vyhráli.
Víte, za těch 6 let studia na téhle fakultě jsem Osudu opravdu vděčný. Uvědomil jsem si už mnohokrát, že i kdybych se byl později věnoval něčemu jinému než klinické práci, tak medicína byla asi nejširší a nejlepší vzdělání pro život všeobecně. Moc doufám, že i dnešní studenti téhle „mojí“ fakulty takové vzdělání dostávají.
Studia jsem ukončil tedy dost úspěšně, s vyznamenáním, v roce 1964, a do představy vědecké aspirantury v Ústavu Výzkumu Vývoje Dítěte, která mi byla po konkurzu nabídnuta prof. Houštěkem, zasáhla tvrdá pěst dělnické třídy umístěnkou do špitálu v Aši. Následující dva roky přežívání na té špatné straně hranice mezi socializmem a kapitalizmem by vydaly asi na přímo „hrabalovskou“ novelu. Po nesmírných obtížích jsem ale nakonec tu aspiranturu nastoupil, vzápětí se samozřejmě namočil do událostí Pražského Jara (byl jsem spoluzakladatel Svazu mladých vědeckých pracovníků, který se snažil překopat zcela idiotské a politicky motivované požadavky k vědecké kandidatuře) a po zásahu „spřátelených armád“ 21. srpna 68 jsem unikl spravedlivému trestu za „protistátní činnost“ emigrací.

 

 
Skálova fotka Vancouverského rána

Jaká byla vaše zkušenost v exilu?
Víte, skoro se mi zdá, že jsem měl štěstí prožít vlastně několik zcela odlišných životů. Emigrace mě vrhla do úplně neznámého obrovského prostoru. Vyvolával strach, ale zároveň poskytoval nekonečnou řadu možností. Míra svobody je ale zcela úměrná míře zodpovědnosti. Za všechno je člověk zodpovědný pouze sám. Za prohry i za vítězství. Výmluvy neexistují. To jsem si naštěstí uvědomil okamžitě a začal se spoléhat výhradně na sebe. Jistě to byla dřina, ale nikdy ne zbytečná. Po roce ve Švédsku, kde jsem publikoval řadu prací, jsem vyhrál konkurz na post-doktorální stipendium (fellowship) v Kanadě, nostrifikoval medicínskou kvalifikaci, ukončil vědeckou přípravu obhajobou Ph.D. ve fyziologii, získal další postgraduální vzdělání v Hammersmith Hospital v Londýně, kvalifikoval se na členství v Královské Lékařské Koleji v pediatrii a lékařské vědě, a posléze v roce 84 byl jmenován řádným profesorem pediatrie, porodnictví a fyziologie na Univerzitě Britské Kolumbie v překrásném městě Vancouver. Předtím jsem se věnoval mnoho let základnímu výzkumu v molekulární endokrinologii a měl to štěstí spolupracovat léta s úžasným britským biochemikem Brianem Knightem na špičce výzkumu proteinkináz a fosforylace v mechanismu buněčné komunikace. A odtud pak byl jenom krůček k onkologii, kde jsem byl u začátků autologních transplantací kostní dřeně v pediatrické onkologii a hematologii a vyvinul in vitro čištění štěpů bez použití cytotoxínů. No a nakonec jsem měl i to štěstí, že jsem se dožil pádu komunismu a mohl se začít znovu vracet na svoji „Alma Mater“ hned od začátku devadesátých let. Snad jsem byl drobátko nápomocen i začátkům transplantačních jednotek v Motole. Seznámil jsem se nejen s prof. Kouteckým, který se mi nejen okamžitě zařadil do oné galerie významných univerzitních profesorů, které jsem už zmiňoval, ale jehož občasné viržinko velice rezonovalo s mojí slabostí pro faječku nebo doutníček. Zařídil jsem si akademický (sabatický) rok 1993–94 v Praze, spolupracoval s řadou vynikajících kolegů na několika velkých klinických projektech, navázali jsme oficiální spolupráci mezi Univerzitou Britské Kolumbie a Karlovou Univerzitou. Za UK smlouvu podepisoval prof. Radim Palouš, který býval mým učitelem chemie na gymnáziu. Samozřejmě ne všechno se podařilo podle našich představ, ale i kdyby výsledkem bylo pouze seznámení se a navázání hlubokého přátelství s prof. Janem Starým, byl bych za to velice vděčný. No a tím, že mi tato fakulta udělila hostující profesuru, které si nesmírně vážím, se nějak spirála mého života v medicíně uzavřela.

 

 
Oslava devětašedesátin se syny Petrem a Martinem

Co vás přivedlo právě k vašemu oboru? Resp. Vy těch „oborů“ máte více, že?
Víte, mnohdy to asi byla náhoda, příležitost, ale většinou to byla zvědavost následovaná neústupností a tvrdohlavostí nevzdat to, pokud se nepodařilo najít přijatelnou odpověď. To ale možná platí pro veškerou lidskou činnost. Je to i podstata toho, co by studenti měli od svého vzdělání očekávat. A asi taky schopnost drobátko riskovat a nebát se položit někdy i otázky, které se zdají naivní, hloupé a mohly by tázajícího snad i zesměšnit. Mnoho krátkozrakých a pohodlných totiž zaměňuje drzost za hloupost. To by kolegové a zvláště pedagogové nikdy dělat neměli. Drzost, či chcete-li odvaha, klást nepříjemné otázky a rozvířit stojaté vody setrvačnosti je svatou povinností studenta i vědce. V tom jsem také shledal největší rozdíl mezi severoamerickými studenty a studenty, jak jsem si je pamatoval z Prahy. Moc doufám, že tento rozdíl už vymizel.
Víte, dnes je velice oblíbená cesta tzv. aplikovaného výzkumu. Na získání grantů a na dlouhou řadu publikací s mnohočetnými autory, které obsahují minimální akceptovatelné množství výsledků, to stačí. Povšimněte si, že většina publikovaných prací končí „další výzkum bude zapotřebí....“ Proč tedy autoři nedokončí celý projekt, než ho předloží k publikaci? Věřte mi také, že skutečný průlom třeba v našem pochopení podstaty malignity přijde spíše od biologa zabývajícího se mořskou ježovkou z důvodu, že ho to prostě nesmírně zajímá (curiosity-oriented research), než od stovek aplikovaných výzkumných projektů.

 

 
V roli Jupitera převlečeného za „bílého
Harlekýna“ ve hře V+W: Nebe na zemi

Věnujete se i divadlu, jak amatérsky, tak profesionálně. Čím vás to naplňuje a vidíte nějakou paralelu mezi divadlem a medicínou?
Umění všeobecně a divadlo specificky bylo už od mládí nedílnou součástí mého života. I v tom mě tedy mé sudičky dobře obdarovaly. Myslím si totiž neustále, že medicína bude vždy překračovat hranice exaktní vědy do všeobecné humanity, a tedy do oblasti umění. Nenalézám rozdílu mezi tvořivostí ve vědě a tvořivostí v umění. A navíc možnost občasného přešaltování od problému vědeckého k prožitku uměleckému poskytuje nejen odpočinek, ale i stimulaci a mnohdy inspiraci. Alespoň já jsem to vždy pociťoval. A navíc příklady slavných lékařů, kteří byli zároveň i špičkovými muzikanty, malíři či divadelníky, nejsou nikterak výjimečné. Lékař by se nikdy neměl stát pouhým řemeslníkem, i když třeba vynikajícím. Jeho poslání není pouze se zabývat funkcí lidského těla, ale měl by být zprostředkovatelem či facilitátorem kvality lidského života v celém jeho rozsahu. Fyzickém, psychickém, emocionálním a spirituálním. Na kanadských fakultách jsme prošli obdobím, kdy byli přijímáni posluchači pouze na základě výsledků v jejich vědecké přípravě. To ovšem nikterak nezaručovalo jejich schopnost navázat lidský kontakt s pacientem. Proto máme dnes tolik „alternativních léčitelů“. Ti totiž, na rozdíl od uspěchaného doktora s počítačem na klíně, alespoň vezmou pacienta za ruku. Vždy jsem proti této výběrové politice bojoval, a byl proto mnohdy brán za velice neortodoxního profesora medicíny. V poslední době ale naštěstí začínají fakulty víc a víc přijímat vyspělejší studenty s předcházejícími zkušenostmi i z oborů humanitních. Pacient totiž v lékaři hledá hlavně lidské porozumění a dotek. Teprve když přeskočí jiskřička lidskosti, lze uplatnit vědomosti odborné. Student, který při vizitě sáhne napřed po chorobopisu, namísto aby pacienta vzal za ruku, si zaslouží být okamžitě vykázán z pokoje. Chybí mu totiž právě ta umělecká a emocionální stránka života. Profesoři medicíny by měli svým studentům doporučovat i literaturu, výstavy, koncerty, a snad i dobré divadlo. Většina těch, které jsem zmiňoval, to dělali.
I když se mi to zpočátku zdálo neuskutečnitelné, přece se mi podařilo proniknout k divadlu i v exilu. Studijní pobyt v Londýně jsem využil k proniknutí pod kůži angličtiny do té míry, že jsem ji začal cítit a mít stejně rád jako češtinu. V sedmdesátých letech jsem se stal i členem herecké unie a začal hodně pracovat pro CBC – celoplošnou kanadskou rádiovou stanici. Začal jsem tím, že jsem byl vybrán k dramatickému čtení Haškova „Švejka“, které bylo vysílané úspěšně v mnoha pokračováních. Následovalo asi 40 různých rádiových her a dostal jsem i několik ocenění za herecký výkon. A stesk po češtině jsem si odreagoval tím, že jsme založili v roce 75 vancouverské „Divadlo Za rohem“ (www.divadlozarohem.ca), kde jsem pak dělal režii, scénografii, a mnohdy i hrál ve skoro třech desítkách inscenací. Nastudovali jsme i několik světových premiér her českých disidentů, pár z nich jsem přeložil i do angličtiny, a pak je inscenoval v kanadském profesionálním divadle. V několika profi inscenacích překladů českých dramatiků jsem pracoval i jako herec. Po sametové revoluci jsme začali do Vancouveru dovážet špičkové české herce a zpěváky. Mnozí z nich se stali mými blízkými přáteli a mám potěšení se s nimi setkávat a sledovat jejich práci při každoročních cestách do Prahy. A v roce 93 se mi dokonce poštěstilo pracovat na mikrofonu v české rádiové hře s legendárním panem Hrušínským st. a svým blízkým přítelem Václavem Postráneckým.
 
Proč jste odešel z kliniky již před šedesátkou, a teď i přestal vést Divadlo Za rohem?
Domnívám se, že předat žezlo mladé generaci se má včas. Člověk má odstoupit ještě v době, kdy se pohybuje někde na plato své kariéry. Tedy ne přímo na vrcholu, ale rozhodně dříve, než se křivka jeho tvůrčí kapacity začne prudce naklánět. Tohle bohužel tradičně středoevropané neumějí. V Česku to, že někdo je bývalý šéf, ředitel nebo politik, znamená, že byl buď blbej nebo kradl. V Americe není odstup z vedoucí pozice nic neobvyklého a profesoři zůstávají nadále členy fakult jako profesoři emeritní. Jsou respektováni, očekává se od nich, že poradí, pokud mají čím, ale vedoucí posice se uvolní pro nové myšlenky a směry. Že to nové nemusí být vždy lepší, nemusím připomínat, ale evoluce by se měla respektovat a já rozhodně nelituji toho, že jsem se tím emeritem stal včas. Umožnilo mi to věnovat se mnoha dalším zájmům a aktivitám, hodně jsem se toulal se svou kamerou, a neustále mám pocit, že času je čím dál tím méně. Ono tedy vlastně je, ne? A navíc – říká se sice, že se stářím přichází moudrost, ale ono bohužel mnohdy to stáří přichází samo.

 

 
Při předávání Masarykovy Ceny
s Evou Solarovou-Kinderman

Uvažoval jste někdy o návratu do Prahy? Sledujete náš nynější vývoj?
Trochu jsem s tou myšlenkou koketoval hned na začátku devadesátých let. Po tom, co jsem v Praze strávil celý svůj sabatický rok, jsem si ale uvědomil, že nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky. V hloubce srdce jsem sice navždy Malostraňák, zůstávám stále pyšným absolventem Karlovy Univerzity a moje myšlení a emoce byly odkojeny Vltavou, ale polovina života strávená ve stabilizované demokracii ovlivnila míru mé tolerance na prkotiny, se kterými se Česko bude potýkat ještě dlouho. Události sleduji, přiznám, že většinou na „Neviditelném Psu“, kam občas i přispívám, a samozřejmě si přeji pro svou vlast jen to nejlepší. Do Prahy se vracím na několik týdnů každý rok se svou partnerkou, koncertní klavíristkou Evou Solarovou-Kinderman, a žiji tak vlastně jak v nekrásnějším mladém městě světa – Vancouveru – tak v nekrásnějším starém městě na světě – Praze. A i můj nejmladší vnouček se začíná učit pár českých větiček.
Ale zároveň si neustále potvrzuji, že několik generací žijících v přetvářce a lži musí nutně ovlivnit morální charakter celého národa na několik generací dopředu. Zvláště, když „po-sametový“ vývoj se právě s pokřivením morální páteře společnosti vyrovnat nedokázal. Vidím to i u svých příbuzných. S těmi, kdo vyrůstali už v tzv. normalizaci, se mi nikdy nepodařilo navázat normální mezilidský vztah. Aniž by si to uvědomovali, skutečné životní hodnoty jim zůstanou asi navždy cizí. Zda je pochopí jejich děti, se už asi nikdy nedozvím. Tohle ovšem neplatí všeobecně, znám v Česku řadu úžasně charakterních osobností, a nejsou to pouze přátelé a příbuzní, se kterými jsem vyrůstal. Na druhou stranu musím připomenout, že i mezi krajanskou komunitou v severní Americe se najde přehršel oněch bezpáteřních „Čecháčků“ (o tomto fenoménu bychom mohli diskutovat hodiny, ale byl už dokonale popsán ve špičkových dílech Ivana Diviše „Teorie spolehlivosti“ a Jana Zábrany „Celý život“ a ilustrován i v některých filmech Jarchovského a Hřebejka).

 

 
Skálův obraz „Pražský mág“

Podepsal jste – mimo jiné – petici za zrušení komunizmu, proti kterému dlouhodobě vystupujete, alespoň podle internetu. Je to pravda?
Samozřejmě podepsal. Navíc jsem před pěti lety začal iniciativu „Nesmíme zapomenout“, která vyústila ve vytvoření databáze „Životy vykolejené komunizmem“ v Dokumentačním Středisku prof. Prečana. Patří pod Národní Muzeum a obsahuje stovky verbálních a psaných výpovědí o jednotlivcích a rodinách, jejichž životy byly zničeny komunistickým režimem. Časový odstup od pádu komunistické autokracie je už dostatečný k tomu, aby byla zdokumentována její historie. Historici si musí uvědomit, že rozsah zločinu komunistické politiky zasáhl celý národ, nikoliv pouze ty nejviditelnější a relativně známé osobnosti. Každý jednotlivec a každá rodina byli do nějaké míry postiženi – buď jako oběti, a nebo jako kolaboranti. Pokud nebude rozsah zločinu komunizmu zdokumentován alespoň do té míry, jako byl zločin fašizmu, a pokud nebude uložen hluboko do paměti světa dokumentací vědeckou i uměleckou, hrozí samozřejmě možnost jeho opakování.
 
Sledujete akci českých lékařů „Děkujeme, odcházíme“, ve které vyjadřují svou nespokojenost se stavem českého zdravotnictví, vzdělávání a mzdových podmínek? Co si o ní myslíte?
Neodvažuji se posuzovat, protože tam nežiji. Moc ale doufám, že to budou právě lékaři, kteří naleznou morální postoj nejen ke svým právům, ale i k zodpovědnosti vůči nové, nejen národní, ale i nadnárodní, evropské společnosti.

 

 
Na výletě s nejoblíbenějším „vozidlem“ v okolí
Vancouveru

Nedávno jste obdržel nejprestižnější cenu, kterou může udělit lékaři Kanadská Lékařská Asociace, F.N.G. Starr Award, za „signifikantní přínos k lékařským vědám, praxi a výuce a zároveň za práci v umění divadelním“. Jak ocenění vnímáte? Jistě to není jediné vaše ocenění, můžete zmínit ta, kterých si vážíte nejvíce?
Víte, ona ta ocenění za celoživotní dílo člověku nějak naznačují, že se jeho život už asi uzavřel. Že už je, sice možná zasloužilej, ale přece jenom dědek. Na druhou stranu mi to dědkovství umožňuje mít z těch ocenění dětinskou radost. Která mi udělala radost? Před asi dvaceti lety o mně vyšel moc hezký dlouhý článek v nedělní příloze zdejších novin, kde jsem byl nazván vancouverským „renesančním mužem“. To víte, že mi to udělalo dobře, ale zároveň mě rozesmálo, že tím vancouverským mužem byl vlastně malostraňák. Když v roce 91 oslavovala zdejší univerzita 75. narozeniny, vybrali ze všech absolventů, kterých za těch 75 let bylo asi čtvrt miliónu, pětasedmdesát, a uvedli je do „Síně slávy“. Žijících jich bylo asi 40 a mezi většinou – politiky, soudci a úspěšnými podnikateli – byli pouze dva „normální“ lidi. Známá herečka, která proslula i na Broadwayi, a já. Já měl přitom ale pocit, že oproti Karlově Univerzitě, mojí původní „Alma mater“, které bylo let 643, je to oslavování narozenin batolete. Velkou radost jsem měl v roce 2008, kdy Divadlo Za rohem dostalo cenu Gratias Agit za propagaci české kultury v zahraničí. Přebírání ceny v Černínu bylo opravdu důstojné a šlehačkou na dortu bylo to, že jsme ji přijímali z rukou knížete Schwarzenberga, kterého si už dlouhá léta velice vážím. V minulém roce jsem měl víc než dětinskou radost z Masarykovy ceny, kterou mi udělilo České a Slovenské Sdružení v Kanadě. Už jenom to jméno mi nahnalo slzy do očí. No a ta zcela neočekávaná cena od Kanadské Lékařské Asociace? To mi zcela vyrazilo dech. Tahle cena je nejstarší a nejvyšší ocenění, které může kanadský doktor dostat od svých kolegů. Říká se jí „Victoria Cross“ kanadské medicíny. Neuděluje se každý rok – já byl v pořadí 45. od roku 1936, kdy ji jako první dostali Banting, Best a Collip za objev inzulínu. To, že byla udělena někomu, kdo sem přivandroval před čtyřiceti lety bez jakékoliv uznávané kvalifikace a s prázdnými kapsami, mi připadá doteď neuvěřitelné, zvláště když si přečtu seznam medicínských legend, kteří ji dostali v minulosti. A opět zajímavost – nebyl jsem prvním absolventem Karlovy Univerzity, který tuto cenu dostal. V roce 87 ji obdržel prof. Hans Peter Selye, objevitel stressu, který promoval z německé Karlovy Univerzity v medicíně a chemii v roce 1927. Víte, při slavnostním předávání téhle ceny, které se odehrálo před několika stovkami delegátů výročního kongresu Asociace v Niagara Falls, opět tedy „stál u Niagáry jeden tulák starý a na svou starou lásku vzpomínal“. Ono těch lásek bylo víc, ale FDL UK mezi nimi rozhodně figurovala. Také jsem Karlovu Univerzitu a stovky jejích absolventů, kteří roztroušeni po celé Kanadě rovněž významně přispěli k životu své druhé vlasti, zmínil ve svém poděkování. Pro mne osobně toto ocenění rovněž potvrzuje, že se mi snad podařilo odvděčit se Kanadě za její otevřenou náruč, se kterou mě před čtyřiceti lety přijala.
Hlavně jsem ovšem myslel na své rodiče, kterým vděčím za všechno, a na své dva syny Petra a Martina, které jsem vychovával od jejich 7 a 5 let sám jako rozvedený otec. Jsou to báječní lidé, a navíc mě podarovali již třemi vnoučaty, pro které jsou oba vynikající tátové. Asi si zvykli na to, že o děti se starají otcové. O svou radost jsem se už bohužel nemohl rozdělit se svým kocourkem Mourečkem, se kterým jsem strávil sedmnáct let a který mě vloni předešel do té další dimenze Akašického pole.
 
Chtěl byste vzkázat něco našim studentům?
Aby byli hrdi na svou fakultu a nosili její jméno v srdci tak, jako ho nosím já. A aby si v těch někdy hodně těžkých okamžicích života lékaře vždy vzpomněli na verše, které napsal Fráňa Šrámek před skoro sty lety a které začínají: „Ne, nenatrháš z nebe hvězd, však přece věř, že natrháš...“
 
Děkuji za rozhovor!
-md-

Vydáno: 1. 2. 2011 / Odpovědná osoba: MUDr. Jana Djakow