Ve víru fakultního dění

První číslo Motolského občasníku jsme pokřtili na Noci fakulty 23. března 2018.


S Richardem Bočkem o Motolském občasníku a jeho oblíbených autorech


Z demonstrace na Letné.
Fotografie: archiv autora.

Richard Boček je studentem pátého ročníku Všeobecného lékařství, kromě medicíny se věnuje také hudbě a literatuře. Na pozoun si zahraje stejně rád jak na vánočním koncertu s kvartetem, tak u dobronického táboráku. Pravděpodobně jste ho viděli mihnout se na některé z fakultních akcí, nicméně dnes se zaměříme hlavně na projekt s názvem Motolský občasník, jehož nejnovější číslo právě vyšlo.


Richarde, vzhledem k tvým rozsáhlým kulturním zálibám a aktivitám – byla pro tebe medicína na gymnáziu jasná volba?

Jednoznačně! Na gymplu jsem se zajímal o přírodní vědy, tedy hlavně o biologii, ale ani chemie mi nebyla cizí, a v rámci toho jsem jezdil na různá přírodovědecká soustředění, víkendovky… Tam jsem potkal spoustu biologů, chemiků, ale i pár mediků, a právě ti mi umožnili lehce nakouknout do světa medicíny. Do dneška si pamatuju na přednášku Srdeční záležitost tehdy medičky (dnes už paní doktorky na IKEMu) Terky nebo na skvěle podané absolutní základy fyziologie člověka od Honzy, dnes nadějného urologa. Zkrátka okouzlilo mě to, a tak jsem teď tady.

Je ale pravda, že když jsem byl na Letní jazzové dílně Karla Velebného ve Frýdlantu někdy na nižším gymplu – mimochodem, jde o úžasný muzikantský zážitek, všem vřele doporučuji –, tak jsem přemýšlel i o kombinaci Ježkárny s nějakou přírodovědecky zaměřenou vysokou školou, ale záhy mě to pustilo. Převážila obava, že bych ani jednu věc nedělal naplno a to by mě mrzelo. Navíc po tom, co jsem se rozhodl jít na medicínu, by to byla třeba v prváku doslova sebevražedná kombinace.

Trombónové kvarteto v plné parádě společně s mistrem zvuku
Tomášem Mikyškou na vánočním koncertu 2. lékařské fakulty (2019). 
Fotografie: Michal Hladík (2. LF)
Jak vznikl nápad na vydávání Motolského občasníku?

Jak jinak než ve víru fakultního dění. V prváku na jaře roku 2017 jsem se byl podívat na Noc fakulty a skončil jsem samozřejmě na literárním kabaretu. V Pelouchovce byla úžasná atmosféra a já tam seděl tak trochu jak v Jiříkově vidění. Říkal jsem si, že je neskutečné, kolik aktivně píšících talentů se pohybuje po naší fakultě, a taky že mi přijde trochu škoda, že se to všechno odehraje jednou za rok, tak na hoďku a pro pár lidí. Tak tedy vznikla myšlenka vydávat s partou nadšenců vlastní časopis, nebo spíše literární revue.

Už jsi něco vydával předtím, na základce nebo na gymnáziu?

Nikdy, ale na gymplu jsem chodil krátce se slečnou, která se na vydávání školního časopisu podílela, počítá se to? (smích) A to jsem si ještě tehdy říkal, páni, skvělé to mají, ale tolik práce na tom strávit, to by se mi teda nechtělo. Pak jsem na tyhle myšlenky na dlouho zapomněl a teď si je při dokončování každého dalšího čísla znova a znova připomínám…

Jak funguje redakce?

Z dnešního pohledu můžu říct, že naše redakce značně předběhla svou dobu. (smích) Myslím to tak, že již před pandemií koronaviru jsme pracovali převážně přes internet. V úplných počátcích jsme měli organizační schůzku, kde jsme řešili to, jak by budoucí časopis mohl vypadat, co by se v něm mohlo pravidelně objevovat, jak ho distribuovat a jestli je to vlastně vůbec dobrý nápad. Samozřejmě se také všichni potkáváme, přesněji řečeno jsme se potkávali, čas od času ve škole či na jiných akcích spojených s fakultou, ale jsme schopní bez problémů fungovat ze svých domovů a kolejí.

Jsi na redigování sám?

Proboha ne! Mým obrovským štěstím je, že se v kolektivu redakce shromáždila spousta velmi schopných lidí, kteří odvedou velké množství práce. Samozřejmě, mou rolí je všechno nějak ukočírovat, ale rozhodně nehodlám tvrdit, že člověk, uvedený v tiráži jako šéfredaktor, toho nakonec zastane nejvíc. V tomhle ohledu jsem velmi spokojený šéfredaktor… Ale úplně nejspokojenější jsem, když nám do autorského kolektivu přibydou nějaké nové tváře. Třeba do právě vydaného čísla jsme mohli dát spoustu příspěvků i od studentů, kteří u nás ještě nepublikovali – z toho mám velkou radost. A taky z toho, že se z pohodlnosti nedostáváme do zajetých kolejí, ale máme snahu o zkoušení nových formátů s novými lidmi. Takže pokud by někdo váhal, zda se s námi spojit a něco nám poslat, tak to rozhodně není třeba. S kdečím rádi pomůžeme, a když se to nakonec nedostane do tisku, svět se nezboří. Když se to naopak podaří, je to o to větší pecka. Konec reklamního sdělení. (smích)

Stíháte uzávěrky?

Ne.

Inspiroval tě nějaký český nebo zahraniční literární časopis? Čteš pravidelně nějaké?

V tomto ohledu jsem bohužel prakticky nepolíben. Jako jistá inspirace posloužila Revolver Revue, do které jsem se občas začetl v tehdy ještě fungující Čítárně Unijazzu v Jindřišské ulici. Má to neskutečnou šťávu, celé je to takové trochu syrové a ten design! Nu a podtitul časopis kulturní sebeobrany beru tak trochu jako výzvu, kterou se snažím aplikovat i na naši skromnou snahu, ostatně, proto jsme s tím vším taky začali.

S Jaroslavem Haškem. Výlet do Lipnice nas Sázavou, kde Hašek začal
psát svého Švejka, mezi medickými službami v domově seniorů v Břevnici (jaro 2020). Archiv R. B.
Jací jsou tví oblíbení autoři?

Bojím se, že v odpovědi na tuto otázku nebudu moc inspirativní či neotřelý, ale o to víc si za ní stojím. Z českých je to pro mě jednoznačně trojice Karel Čapek, Josef Škvorecký a Milan Kundera. Myslím, že nemusím dlouze zdůvodňovat, kdo četl, ví. Tedy, s Karlem Čapkem je trochu kříž – mám takovou tendenci hromadit jeho všemožná díla s jistotou toho, že když to napsal Čapek, tak to přeci musí být něco a že si je třeba zanedlouho přečtu. A pak se člověk stěhuje a nestačí se divit, jak se při tom nadře… (smích) Z autorů zahraničních by to bylo na delší analýzu, ale kdybych měl takhle od boku střelit jen jedno jméno, bude to s jistotou Michail Bulgakov.

Proč zrovna on?

Hm, důvodů je mnoho, ale například proto, že mě jeho knihy dokážou vtáhnout ještě o kousek víc než knihy jiných autorů. Naposledy jsem od něj četl Zápisky mladého lékaře. Měl jsem je dlouho na svém seznamu, ale když nám je doporučil i skvělý přednášející na zobrazovacích metodách pan doktor Lisý, nemohl jsem to již déle odkládat. Hned jak jsem se do knihy začetl, začaly se mi honit hlavou myšlenky jako: Přesně, to je přesně ono! Vždyť jsi to viděl možná jednou ze dvou metrů, a teď ten výkon máš provést sám? A jak poznat tohle? A támhleto? A co když se stane, že…? Člověk s hrdinou dost soucítí, a to ani nemusí sedět u petrolejky čtyřicet verst od újezdního města Gračevky v murjevské nemocnici.

Co momentálně čteš?

Kde je zakopán pes – memoáromán od Pavla Kohouta. Když jsem se vrátil v září do Prahy z letních stáží, první kroky mířily, ehm, asi do supermarketu, ale určitě hned potom jsem šel do svého oblíbeného antikvariátu pořídit si něco zajímavého na čtení. A tahle knížka mi padla do oka a musím říct, že padla moc dobře. Chtěl jsem ji dočíst ještě předtím, než se pořádně rozběhne škola a všechny další povinnosti, ale bohužel, jako už mnohokrát, se mi to nepovedlo. Já jsem celkem pomalý čtenář, rád se na chvíli večer začtu a tak si nad tím pak přes den dumám, takže s jednou knížkou nakonec strávím docela dlouhou dobu. Bohužel tomuhle stylu čtení knížek studium medicíny moc nepřeje, takže teď leží na nočním stolku, ale doufám, že ji v blízké době znova otevřu.

K jakému oboru medicíny směřuješ? Vidíš tam aspoň nějakou provázanost se svými literárními zájmy?

A jé, já už se bál, že tahle otázka nepřijde. (smích) Rád bych dělal neurologii, ale to se může samozřejmě ještě změnit. Nevím, jestli se dá říct, že je to obor s literárními zájmy provázaný, ale jisté spojitosti tam snad jsou. Ze své pozice studenta v pátém ročníku, který má z neurologie spíše dojmy než skutečné znalosti, se teď při vykreslování spojitostí pouštím na velmi tenký led, ale proč ne… Medicínská praxe je plná lidských příběhů, na urgentním příjmu mají pro přihlížející podobu takových novinových sloupků, na chirurgii jde spíš o povídky, někdy na pokračování. V praxi psychiatra to může být pěkně dada, no, a na neurologii to často bývají hodně tlusté romány. A to mě, řekl bych, láká asi nejvíc. Člověk musí dávat setsakra pozor, aby se neztratil ve spletitém ději a spousta zdánlivě nevýznamných detailů je nakonec klíčových.

Můžeš to nějak přiblížit? Pozoruješ vztah neurologie či neurologů k umění?

Jasně, neměl bych zůstávat jen u metafor... Mnohé neurologické choroby mají na vnímání okolního světa, ale i sebe sama, obrovský dopad. Přesně nad touto problematikou se ve své knize Muž, který si spletl manželku s kloboukem zamýšlí britský neurolog Oliver Sacks. Popisuje zde případy svých pacientů, se kterými se potkal během klinické praxe, nesnaží se pouze o strohé přidělení diagnózy a eventuální léčby, ale bere vše tak trochu více zeširoka. Přijde mi to naprosto fascinující. Navíc evidentně nejsem sám… Asi před rokem jsem se účastnil 33. českého a slovenského neurologického sjezdu, kde byl na konci kongresu zařazen také blok přednášek na téma neurologie v umění a hudbě. Profesor Růžička mluvil o svých pozorováních vývoje kariéry Maxe Švabinského a rozváděl důvody, proč by mohlo být dílo známého malíře poznamenáno, byť v té době nediagnostikovaným, esenciálním tremorem. Po něm vystoupil docent Rusina s tématem Maurice Ravel a nové pohledy na demenci, která bohužel ukončila jeho skladatelskou kariéru, ale podle mnohých autorů zformovala například jednu z jeho nejznámějších skladeb Boléro. A na závěr také profesorka Štětkářová představila auditoriu, jak chronická bolest ovlivnila tvorbu Frídy Kahlo. To pak jen sedíte, koukáte kolem sebe a říkáte si: Jo, tady by to šlo!

A aktuální otázka na závěr: Kde a jak momentálně pomáháš?

Nyní pracuji jako ošetřovatel na Klinice kardiovaskulární chirurgie 2. LF UK a FN Motol, konkrétně na jednotce intenzivní péče a ještě konkrétněji v její části vyhrazené pro covid pozitivní pacienty. Snažím se být zkrátka k ruce.

Vydáno: 16. 11. 2020 / Poslední aktualizace: 16. 11. 2020 / Odpovědná osoba: Mgr. Petr Andreas, Ph.D.