S dr. Karolinou Škvárovou Kramarzovou o jejím stipendijním pobytu ve Spojených státech a o tom, že fulbrighterem se člověk stává na celý život
RNDr. Karolina Škvárová Kramarzová, Ph.D., absolvovala magisterské studium na Přírodovědecké fakultě a postgraduální studium na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v oboru molekulární biologie, genetika a virologie. V roce 2014 získala Fulbrightovo stipendium a v rámci postdoktorské stáže strávila dva roky ve Stem Cell Institute na Minnesotské univerzitě v USA. Zajímá ji genová terapie a zejména metoda genová editace (CRISPR/Cas9), kterou uplatňuje jak v rámci studia nových mutací způsobujících závažná onemocnění, tak i ve snaze vyvinout nové léčebné přístupy pro pacienty s geneticky podmíněnými chorobami.
Jak vás napadlo podat si přihlášku na Fulbrighta? Jaké otázky jste si při rozhodování kladla?
Přihlásit se do soutěže o Fulbrightovo stipendium, které se zaměřuje na americké univerzity, jsem začala zvažovat po absolvování doktorského studia. Původně jsem postdok v USA neplánovala a hledala jsem spíše v Evropě. Pak jsem ale na Vědecké konferenci vyslechla přednášku profesora Jakuba Tolara z Minnesotské univerzity o genové terapii a fascinujících výsledcích opravy genové mutace, která způsobuje závažné genetické onemocnění Epidermolysis bullosa. Nadchl mě natolik, že jsem začala usilovat o stáž na jeho pracovišti. Když jsem hledala možnosti jejího financování, Fulbrightovo stipendium mě napadlo prakticky hned. Lákala mě navíc s ním spojená prestiž, zejména v USA ho považují za známku vysoké úrovně vzdělání a intelektu. Upřímně jsem si moc šancí nedávala, ale o to příjemnější byl kladný výsledek výběrového řízení.
V čem bylo snazší, nebo naopak obtížnější dostat se na Fulbrighta ve srovnání s jinými stipendii?
Ne přímo usnadněním, ale rozhodně zpříjemněním soutěže byl osobní přístup zaměstnanců české pobočky Fulbrightovy komise a velmi milé jednání s nimi. Troufám si říct, že pro ně nejsou uchazeči jen pouhým číslem na formuláři, ale opravdu vědí, kdo a s čím se do soutěže přihlašuje. Obtížnější může být, že soutěžíte s uchazeči z nejrůznějších oborů, ne jen v rámci biomedicínského výzkumu. Proto se musíte prezentovat trochu jinak než při žádosti o jiná vědecká stipendia, kde zdůrazňujete zejména výzkumnou kvalitu svého projektu. Myslím, že o to náročnější to musí být také pro hodnotící komisi.
Jak vzpomínáte na svůj pobyt?
Byly to pro mě nádherné dva roky života, na které budu vždy velmi ráda vzpomínat. Měla jsem možnost poznat, jak se dělá věda na vynikajícím pracovišti, vyzkoušet si život na jiném kontinentu, potkat spoustu zajímavých lidí a kromě toho i trochu cestovat. Pracovně to jsou samozřejmě zkušenosti k nezaplacení. Naučila jsem se genovou editaci, jednu z nejmodernějších biotechnologických metod současnosti, kterou mohu po návratu zpět aplikovat v navazujících projektech. Musím nicméně podotknout, že na pozitivním vnímání celého pobytu se velmi podílí fakt, že můj manžel byl ochotný jet do USA se mnou – jsem mu za to velmi vděčná a vím, že tuto možnost má málokdo a obzvlášť málokterá žena působící ve vědě.
Jaká je Minnesota?
Minnesota je velmi příjemné místo k žití. Říká se jí země deseti tisíc jezer a lidé tam jsou zvyklí trávit u jezer nebo v lesích hodně volného času. A i když se většině lidí jako první věc při zmínce o Minnesotě vybaví kruté mrazivé zimy, s výjimkou pár dní v roce to není zdaleka tak hrozné. Oproti spoustě jiných států má navíc Minnesota krásně oddělená všechna čtyři roční období a zejména podzim je tam opravdu kouzelný.
Co je podle vás největším benefitem z toho všeho, co fulbrightovské pobyty nabízejí?
Fulbrightovo stipendium nepřináší jen prostředky, abyste vycestovali na některou z amerických univerzit, věnovali se výzkumu, učili nebo studovali. Stáváte se součástí komunity Fulbright Alumni, která je velice aktivní v nejrůznějších oblastech. Na výročních setkáních stipendistů máte možnost potkat spoustu zajímavých a velmi inspirujících lidí. Dál tak rozvíjíte svůj profesní i osobnostní růst, a to je podle mě velmi důležitý benefit vedle samotné vědecké zkušenosti. V dokumentech o udělení stipendia se píše „Remember, you are a Fulbrighter for life!“, a ač to může znít jako klišé, hezky to vystihuje poslání Fulbrightových stipendií, které rozhodně nekončí návratem do domovské země.
Jaký byl denní režim, nebo přímo pracovní morálka v Minnesotě? Vyhovovala vám? Říkáte o sobě, že nerada brzy vstáváte…
To rozhodně stále platí (smích)! Vědecká práce má ale tu výhodu, že pracovní dobu většinou určují konkrétní experimenty, které lze naplánovat. Já si je tudíž rozhodně neplánuji na ráno…
Můj pracovní den v Minnesotě se hodně podobal tomu, jaký zažívám v CLIPu na 2. lékařské fakultě – s tím rozdílem, že nezačínal cestou v přeplněné veřejné dopravě, ale příjemnou jízdou na kole, které pro transport do práce využívá v Minneapolis opravdu hodně lidí. A překvapivě tam jezdí na kole i v těch mrazech, na což průměrný evropský člověk opravdu není adaptovaný. V laboratoři byl denní režim příjemný, i když hodně nabitý. Řekla bych, že moji kolegové, i když nezůstávali v práci dramaticky dlouho, byli velmi efektivní. Z pracovního hlediska mi to naprosto vyhovovalo, ale myslím si, že to může bránit vytvoření hlubších přátelství. V Čechách jsme zvyklí spolu v práci více mluvit a díky tomu se podle mě jednodušeji vytváří příjemné pracovní prostředí.
Vryly se vám pod kůži nějaké pracovní návyky nebo stereotypy?
Určitě ano. Například detailní zapisování provedených experimentů a zejména odchylek od zavedených postupů. Mí čeští kolegové si ze mě někdy dělají legraci, že ty zápisky píšu jako román, ale mě to opravdu ušetří mnohdy dost času i peněz, když si mohu zpětně zjistit, jaký postup fungoval, případně jaký rozhodně nezkoušet. To se snažím po návratu dodržovat a tak trochu tím nakazit i své okolí (smích).
Jaké jste měla vědecké výstupy? Jsou zakotvené ve smlouvě, požadavcích na uchazeče?
Přesný počet vědeckých výstupů například ve formě publikací nikde uveden není. Uchazeč by měl samozřejmě přijít s kvalitním projektem, ale také s jasnou představou o tom, jakým způsobem získané zkušenosti a spolupráce uplatní po návratu. Fulbrightovo stipendium nemá podporovat odliv českých vědců do zahraničí – cílem je naopak podporovat ty, kteří se vrátí zpět. Proto se také ve smlouvě zavazujete, že po návratu budete následující dva roky pracovat v Česku. Oficiálním výstupem stipendia je zpráva, která shrnuje jak konkrétní projekt – v mém případě se jednalo o studii zaměřenou na opravu genových mutací způsobujících geneticky podmíněná onemocnění –, tak i celkovou zkušenost ze života na daném místě, z níž pak čerpají další stipendisti. Když se zařizujete na úplně novém místě, přijde jakákoli rada a zkušenost opravdu vhod. To musím říct, že funguje skvěle, a je to jedna z dalších z věcí, které odlišují Fulbrightovo stipendium od ostatních programů.
Jela byste znova?
Dejte mi pár dní a budu mít sbaleno! Přihlásit se do soutěže o Fulbrightovo stipendium bych doporučila každému, kdo zvažuje vědeckou stáž v USA. Pro lékaře navíc kromě klasického stipendia pro vědce a přednášející existuje i takzvané Proshek-Fulbrightovo stipendium, které je přímo určené pro stáže na lékařskou fakultu Minnesotské univerzity. Pokud by někdo měl zájem, ráda se podělím o detailnější zkušenosti ať už z výběrového řízení nebo samotného pobytu.
