Přednášky z patologie jsou vůbec nejnavštěvovanější nepovinné přednášky. Zcela jistě je to proto, že studenty baví, jsou užitečné a motivující, i když jsou zároveň až na výjimky velmi náročné a často vyčerpávající. A tak se stávají proslulými, stejně jako jejich přednášející. U příležitosti ocenění pana profesora Kodeta titulem a cenou „Učitel roku 2008“ vám přinášíme rozhovor, který nám poskytl, a zároveň medailonek, který jsme sestavili z našeho velmi příjemného povídání.
V kontextu úspěchů přednášek z patologie však nelze nezmínit pana docenta Zámečníka, který byl také studenty oceněn výše uvedenou cenou a který má jistě neméně významný podíl na úspěšnosti přenášek z patologie. Již dříve publikovaný článek o něm si můžete přečíst zde.
Byl jste studenty oceněn jako „Učitel roku 2008“. Baví vás přednášet studentům?
Baví. Určitě. Dá se říci, že mám mediky rád a učím velmi rád. Nejlepší období pro mě bylo, když jsem měl kroužek, protože jsme se vždycky s celou skupinou vysloveně spřátelili. Vybavuji si jedny z prvních adeptů, paní doktorku Kabíčkovou z onkologie a jejího budoucího chotě (ještě v té době nevěděla, že bude jejím chotěm). To se psal rok kolem 1980. Od té doby jsem měl studijní skupinu až do chvíle, kdy jsem převzal ústav po panu profesorovi Stejskalovi.
Nechybí vám „kroužková výuka“?
Schází. Mít jenom přednášky člověka baví, ale nemá ten bezprostřední kontakt. Trošku mi ji nahradili zahraniční studenti, se kterými začala být komunikace přátelštější, jak se postupně objevovaly lepší a lepší ročníky. Kromě odborných věcí si s nimi často popovídám i o tom, co prožívají tady v České republice...
Na první přednášce z patologie jste říkal, že jste jako medik četl příslušnou patologickou kapitolu čtyřikrát, když se probírala, a pak ještě jednou před zkouškou. Kolik času dnes věnujete přípravě přednášek?
Je to různé. Některé přednášky jsou připravené, ale vždycky si je projdu. Stále je doplňuji a obměňuji. Něco se mi přestane líbit, tak to vyměním, často je ale krátím. Přednášky se totiž většinou přetahují do dalších bloků, protože se nedá všechno stihnout. Nechci, abychom nahradili knihu, ale chci, abychom byli pokud možno kompletní v informaci, kterou chceme, aby si studenti dlouhodobě pamatovali. Ne, proboha, ke zkoušce, ale aby z ní něco měli pro praxi a vlastní medicínský život.
Máte svou oblíbenou část patologie, kterou rád přednášíte?
Určitě rád přednáším obecnou onkologii, která mě vysloveně těší. Teď jsem měl možnost tři měsíce sedět a psát kapitolu obecné onkologie do připravované učebnice patologie. Jedná se o výsledek mnohaletého kolektivního úsilí a mě pověřili, abych napsal právě tuto část. Teď jsem ve fázi korektur rukopisu. Ze speciální patologie je mi nejbližší patologie uzlin a hematopatologie.
Když si vzpomenete na dobu, kdy jste byl medikem, dokážete říci, jaký byl podle vás dobrý učitel?
Vzorů byla spousta, pozitivních i negativních, ale i ty negativní vzory se na člověku vždy odrážejí. Člověk si řekne, že takhle nemůže s někým jednat nebo takhle vystupovat. Byli učitelé, kteří nás přímo odpuzovali – svým přístupem k pacientům, nezájmem o studenty a dokonce určitou arogancí. První dva roky jsem začínal na dnešní 1. lékařské fakultě, kde studentů bylo příliš mnoho, a možná z toho pramenil postoj učitelů k nám jako k budoucím pediatrům. Na druhou stranu jsem se setkal s celou řadou naprosto skvělých učitelů, například s mým učitelem patologie, panem profesorem Stejskalem. Nejen kvůli němu, ale především kvůli obecnému klimatu na pracovišti jsem chtěl dělat patologii. Mně se líbilo, že tehdy docent Stejskal byl sdílný a že se mezi námi vytvořila letitá přátelská vazba. Také v klinické medicíně bylo mnoho pozitivních vzorů – celá řada chirurgů, internistů (profesor Blahoš, Gregor a mnoho dalších) nebo porodníků. Tenkrát mě dokonce lákali pracovat na gynekologicko-porodnické klinice v Londýnské, protože jsem jejich výbornou výuku pochválil na nějaké schůzi. Tehdy byl pan profesor Kotásek bezmezně nadšen. Pracoviště bylo něco jako „výukové centrum roku“ v dnešním pojetí, a profesor Kotásek mě lákal: „nechcete, Kodet, dělat porodnictví?“ jenže já už jsem byl tehdy jednou nohou v Ústavu patologie. Měl jsem i skvělé dva učitele v zahraničí, a to profesora Henryho B. Marsdena z Manchesterské dětské nemocnice a dr. Williama Newtona, Jr. v dětské nemocnici v Columbusu, OH. Oba jsou dosud pro mě příkladem skvělého profesního výcviku, myšlenek a také lidských vlastností. Z českých učitelů se mě stal vzorem a učitelem ne sice patologie, ale lidských vlastností profesor Koutecký, se kterým jsem mohl velmi blízce po mnoho let spolupracovat.
Čím jste chtěl být, když jste byl klukem?
Já jsem celé gymnázium „prohrál“ na klavír, takže jsem si původně myslel, že budu studovat na konzervatoři. Taky jsem k tomu měl příležitost, protože jsem chodil k jedné významné české klavíristce, která mě docela stimulovala k tomu, abych se do hraní pustil profesně. Ale naštěstí jsem to neudělal. Teď jsem rád, že to nakonec skončilo tak, že jsem šel studovat medicínu. Nebylo to ale hned na první pokus – právě proto, že jsem pro muziku všechno zanedbával. Byl jsem nad věcí, čili nějaká fyzika nebo chemie mě začaly zajímat, až když mi teklo do bot.
Profil – prof. MUDr. Roman Kodet, CSc.
Pan profesor Kodet se narodil v Londýnské, ale dětství strávil ve Kbelích u Prahy, jezdil s otcem na kole a získával vztah k přírodě. Středoškolské studium absolvoval na gymnáziu v Libni, na které rád vzpomíná.
„Na gymnáziu jsem proslul tím, že jsem strašně zlobil a hrál jsem na klavír. Platil jsem spíš za takového neustálého rušitele základní výuky na gymnáziu. Dokonce jsme ještě s kolegou Martinem Macourkem, synem pana scénáristy Macourka, jednou řekli, že gymnázia necháme. Došli jsme pěšky až na Palmovku, že půjdeme někam rubat dříví, radši než bychom chodili do gymnázia. On se tehdy věnoval malířství, což profesně vyústilo v kariéru výtvarníka, zatímco já jsem nevsadil na kariéru klavíristy, ale šel jsem jinou cestou.“
Nakonec se pan profesor přihlásil na medicínu. Po důkladné přípravě na testy a po úspěšném složení přijímacích zkoušek se zapsal na tehdejší Fakultu dětského lékařství. Jak sám říká, k vysokoškolskému studiu již přistupoval úplně jinak.
„Tady se zlomila moje rezistence k učení se a začal jsem se strašně učit. Doslova jsem tomu propad jak opiu... Ale ještě jeden stimul byl dobrý. Vyhodili mě z fyziky, v prvním ročníku. To byl pro mě takový duševní stimul, že jsem se pak bál každé zkoušky, abych si ji nezopakoval na druhý termín. Nakonec jsem se učil tak, že jsem prospěl s vyznamenáním, jenom ta fyzika mi to kazila. Vlastně celých šest let studia medicíny jsem nestrávil ničím jiným, než tím, že jsem se prostě vytrvale a s chutí učil. Nebylo to biflování, mně se to prostě líbilo. Kam jsem přišel a pronikl trošku do hloubky oboru nebo aspoň někam se v tom oboru dostal, tak mě to těšilo. Poznal jsem, že se znalostmi roste chuť poznat víc.“
První dva roky studia medicíny pan profesor strávil, jak tehdy bylo zvykem, na preklinických a teoretických ústavech dnešní 1. lékařské fakulty, protože Fakulta dětského lékařství tehdy těmito ústavy nedisponovala. Až od třetího ročníku začal jako student dětského lékařství chodit na vlastní pracoviště své fakulty. S patologií se tedy začal setkávat v Hlavově ústavu.
„Chodil jsem na Albertov celé studium, v podstatě až do šestého ročníku. Byl jsem demonstrátorem, a pak ve vyšších ročnících – tehdy se tomu říkalo pomocná vědecká síla. Tímto způsobem si člověk mohl udržovat kontakt se svými učiteli a s tím, co ho zajímalo nebo to chtěl dělat. Potom jsem nastoupil jako aspirant, v roce 1979, a po aspirantuře jsem dostal asistentské místo. Mezitím jsem ještě stačil rok pobývat ve Velké Británii.“
Nejvíce práce a úsilí pan profesor věnoval dětské onkopatologii. Kromě roku, který strávil ve Velké Británii, absolvoval ještě více než roční stáž ve Spojených státech, kde se soustředil především na problematiku poměrně složité diagnostiky nádorů dětského věku. Další oblastí, které se intenzivně věnuje, jsou lymfomy.
„Hematopatologická aktivita je na Ústavu vyvinutá hlavně proto, že jsou tu lidé, kteří se o tuto problematiku zajímají, a také proto, že šéf chce, abychom se jí věnovali.“
Během své profesní kariéry bezpochyby obohatil českou patologii o mnohé, ale také svým podílem přispěl ke zřízení špičkového patologického pracoviště v motolské nemocnici.
„Toto pracoviště vlastně vzniklo neplánovaně. Vydobyli jsme si ho s panem profesorem Stejskalem a s bývalou primářkou D. Schlegerovou po mnoha letech úsilí. Rozvoj našeho motolského pracoviště považuji za asi největší celkový a společný úspěch. Myslím si, že krása věci spočívá v tom, že jsme všichni zapadli do tohoto prostředí. Vnímáme se jako součást medicíny – nejsme nikde vystrčení jako pitevní provoz tak, jak to bývalo dřív. Řekl bych, že to je to, čeho opravdu stálo za to v životě dosáhnout.“
Jak sám říká, nedílnou a dlouhodobou součástí nejen jeho záměrů, ale i záměrů spolupracovníků, kteří se podílejí na výuce patologie, je i kvalitní výuka studentů. Samozřejmě také proto vnímá ocenění studenty jako významný a velký úspěch.
„Za velký úspěch považuji to, že se studentům výuka líbí. Chceme studenty učit medicínu tak, aby je to bavilo, aby to nebrali tak, že se musí naučit něco ke zkoušce.“
Když se pana profesora zeptáte na jeho koníčky a další volnočasové aktivity, tak už v nich nebude hrát hlavní part klavír. „Nepatologické“ záliby jsou zase jinou stránkou pana profesora, kterou však lépe poznáte někde v lese nebo na louce než na webových stránkách fakulty.
„Rád chodím do přírody, učím se z ní a zamiloval jsem si botaniku. Dokonce jsem se naučil z botaniky takové věci, že jsem byl přizván, abych mohl alespoň fotodokumentací přispět i do nedávno vyšlé knihy o loukách jedné chráněné přírodní oblasti v naší republice. Mám doma svou velkou sbírku nafocených cévnatých rostlin z České republiky. Zálib je sice více, ale tohle, myslím si, je to nejzákladnější.“
Dnes je pan profesor Kodet přednostou Ústavu patologie a molekulární medicíny. Zároveň je fakultním učitelem, pročež přednáší dvousemestrální patologii medikům včetně studentů anglické paralelky a jednosemestrální patologii studentům bakalářských oborů, je školitelem doktorandů a věnuje se mladým patologům v předatestační přípravě. Zajímavých činností pana profesora je mnoho, ale jejich rozepisování by zde již muselo být na úkor poděkování.
Panu profesorovi děkuji mockrát za rozhovor, za milé popovídání a věnovaný čas. Všem, kdo teprve míří do třetího ročníku a mohou se těšit na výuku patologie, přeji, aby si jí mohli, stejně jako jejích učitelů, cenit jako studenti mnoha minulých ročníků.
