Rozhovor s dr. Miroslavem Mamiňákem o specializačním vzdělávání. Druhý ze dvou rozhovorů nejen pro ty, kdo se do specializačního chystají. (První rozhovor najdete zde.)
MUDr. Miroslav Mamiňák pochází ze Strakonic a v roce 2015 absolvoval Všeobecné lékařství na 2. lékařské fakultě.
Jak MUDr. Miroslav Mamiňák prochází specializačním vzděláváním
Na začátku vysvětlete, co specializační vzdělávání obnáší z pohledu školence…
Mladý lékař v rámci své přípravy k atestaci v daném oboru musí být zapsán ve specializačním vzdělávání, které definuje, jaké povinnosti – stáže, kurzy, zpracovaná témata – musí lékař splnit ke složení odborné způsobilosti.
Zapsání do oboru je administrativní činnost, která mi nepřišla nikterak složitá. Pro mne bylo výhodné, že jsem se zapsal do dvou příbuzných oborů a jedna z částí specializačního vzdělávání, neurologický kmen, byla součástí obou.
Kudy se vaše osudy ubíraly po promoci a jak jste vstoupil do specializačního vzdělávání?
Po absolutoriu jsem nastoupil jako sekundární lékař na Neurologické oddělení nemocnice ve Strakonicích. Do specializačního vzdělávání jsem se zapsal během několika měsíců v oboru Neurologie a v oboru Dětská neurologie.
V okresní nemocnici jsem tehdy nemusel řešit v minulosti hojně zmiňovanou takzvanou stabilizační či kvalifikační dohodu…
Co to bylo?
Mladý lékař byl většinou nucen podepsat dohodu, kde se zavazoval, že zůstane určitý čas na daném pracovišti a nemocnice lékaře mu bude bezplatně umožňovat předatestační přípravu. Pokud chtěl lékař třeba odejít na jiné pracoviště, bylo s ním diskutováno finanční vyrovnání.
Oproti tomu u nás dal primář oddělení mladým sekundářům rozpis stáží, které musíme absolvovat s přesně danými termíny. To bylo, alespoň pro mne, uklidňující.
Za jak dlouho jste kmen v oboru neurologie získal?
Po dvou letech. Vzhledem k tomu, že jsem si chtěl splnit sen a dále se vzdělávat zejména v dětské neurologii, oslovil jsem přednostu Kliniky dětské neurologie profesora Krška, který byl velice ochotný mi s dalším vzděláváním pomoci.
Měl jsem štěstí, že zrovna v ten okamžik profesor Kršek rozbíhal projekt podpory vzdělávání v dětské neurologii ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví a Evropskou unií. Zapojil mě do něho, a já jsem tak získal rezidenční místo na klinice, na které působím dosud.
V jaké fázi specializačního vzdělávání se nyní nacházíte?
Povinné stáže bych měl splnit do konce roku a dále bych se v následujícím roce měl pokusit složit atestaci v oboru dětské neurologie. Budu tedy asi šest měsíců čekat, než bude znám termín atestace…
Je reálné očekávat, že bude vzdělávání probíhat podle časového harmonogramu? Jak moc se liší datum, kdy jste zakončil nebo nyní plánujete zakončit, od vašeho původního očekávání?
To se velmi liší pracoviště od pracoviště a možná i v rámci pracoviště samého… Jak jsem již výše zmínil, díky rezidenčnímu místu jsem získal přesný rozvrh nutných stáží: v mém případě celkem dva roky na Klinice dětské neurologie a rok na Pediatrické klinice 2. lékařské fakulty a FN Motol, který se plní, a nebylo nutné z jakýchkoliv příčin do tohoto plánu zasahovat.
Jak specializační vzdělávání zasáhlo vaše životní plány, musel jste kvůli němu něco přesunout, odložit, něčeho se vzdát?
Vzhledem k tomu, že lůžkové oddělení dětské neurologie není v každém městečku, tak jsem se musel znovu vrátit do Prahy. Ale bylo to spojení příjemného s užitečným, jelikož jsem posunul i svůj osobní život, ukončil vztah na dálku a sestěhoval se se svou partnerkou.
Jak probíhala vaše spolupráce se školitelem?
Spolupráce s mým neurologickým školitelem, doktorem Michalem Pelíškem, i dětskoneurologickým školitelem profesorem Krškem je bezproblémová. Vždy, když něco potřebuji vyřešit, jak odborně či administrativně, tak jsou pánové velmi vstřícní.
Jak jste v průběhu specializačního vzdělávání řešil svou finanční situaci? Dává školenci jeho status dostatečné příležitosti zaopatřit se?
Vždy jsem pracoval na plný úvazek, nikdy mi nebyl nabídnut úvazek nižší, nebyl jsem nikdy nucen dělat postgraduální studium… Základní plat samozřejmě v konfrontaci se stejně starými vysokoškoláky v hlavním městě nedosahuje průměru, ale se službami to již není tak zlé a dokážu se určitě uživit...
Je pro vás specializační vzdělávání přehledné a orientujete se v něm?
Člověk do toho musí prostě nějak proniknout, jsem rád, že se – snad – orientuji alespoň v programu specializačního vzdělávání, které absolvuji. Problém vnímám s „novými“ programy z roku 2017, které dosud nejsou zcela usazeny. Mnoho mých mladších známých má starosti například s akreditacemi pracovišť a následným zpětným uznáváním praxe ze strany ministerstva. To je zcela jistě pro mladé lékaře nepříjemné a zatěžující.
Co byste vzkázal těm, kdo do specializačního vzdělávání vstupují?
Různé životní překážky přicházejí neustále. Spíše přeji absolventům, aby si vybrali správně obor, kterému se chtějí věnovat, aby je naplňoval, byli empatičtí ke svým pacientům, a pak i specializační vzdělávání půjde snadněji...
