Rozhovor s přednostou Chirurgické kliniky 2. LF UK a FN Motol prof. MUDr. Jiřím Hochem, CSc., o tom, jak je mezi absolventy jeho obor populární, o manuální zručnosti mladé generace chirurgů nebo o publikování a výuce.
O chirurgii – královně medicíny
Nedávno se ke mně dostal tento článek. Máte stejnou zkušenost jako kolega – chirurg z Velké Británie? Tedy že dnešní studenti medicíny díky času strávenému v dětství s mobily v ruce postrádají manuální zručnost a šikovnost, jinými slovy dovednosti potřebné k tomu, aby byli dobrými chirurgy?
Názor, že dnešní studenti postrádají manuální zručnost a šikovnost potřebnou v chirurgii, vychází z testů zadaných chirurgy a z výsledků různých měření, např. OECD. Studentům, kteří chtějí dělat chirurgii, alespoň u nás, tyto vlohy neschází.
Jaké dovednosti by měl mít zájemce o chirurgii, a posléze dobrý chirurg, mít?
Každý, kdo chce dělat chirurgii, musí mít především zájem o medicínu. Pohledem chirurga nepřekvapí, řeknu-li, že chirurgie je stále královnou medicíny, protože kromě toho, že chirurg umí operovat, musí znát celou medicínu, aby věděl, co, kdy a jak operovat. Kromě odhodlání a odvahy operovat musí mít nezbytně potřebnou sebereflexi svých možností a schopností.
Je mezi mediky a absolventy o chirurgii zájem? Máte možnost si vybírat ty nejlepší?
Chirurgie je z podstaty velmi široký obor. Zvládnout celý obor a vyniknout v něm je dnes téměř nemožné. Specializace a subspecializace vede nejen k výtečným výsledkům, ale také umožňuje dílčí úsek chirurgie zvládnout. Pro předchozí generace chirurgů byl obor výzvou, hozenou rukavicí, koníčkem, uspokojením a čas tomu věnovaný nepovažovali jen za práci. Příležitost realizovat se jinými koníčky, zálibami nebo třeba sportem zmenšila pro celou generaci profesní atraktivitu. Dříve prestižní a pro absolventy špatně dostupný obor se dnes zdá příliš namáhavý, mladí lékaři rádi dají přednost méně náročným oborům s očekáváním snazšího a rychlejšího odborného růstu a dosažení plné kvalifikace. To platí nejen v Motole, v České republice, ale v celé Evropě. Dlouhá léta mezi zájemci převládají lékařky, dokazující, že jsou schopny plně zvládnout „mužskou profesi“.
V kterém roce jste se začal věnovat chirurgii? Proč jste si ji vybral? Volil byste dnes, kdybyste se jako medik nebo čerstvý absolvent, znovu rozhodoval, stejně?
Na chirurgii jsem přišel poprvé v roce 1971 a byla to stomatochirurgie. Hned nato jsem začal docházet na Chirurgickou kliniku a podílel se jako student na všech formách tehdejší studentské vědecké činnosti a na chirurgii zůstal. Začínal-li bych znovu, šel bych stejnou cestou.
V poslední době se hodně probírá téma feminizace medicíny. O studium na lékařských fakultách má dlouhodobě zájem víc žen než mužů (v poměru cca 60:40), adekvátně tomu opouští lékařské fakulty víc lékařek než lékařů. Chirurgické obory jsou přitom tradičně vnímány spíš jako „mužské“, mj. kvůli fyzické náročnosti některých výkonů. Jaký je váš názor? Je podle vás větší podíl žen v medicíně obecně, a v chirurgii konkrétně, problém? Jaké je zastoupení žen – lékařek na vaší klinice? A jak ze srovnání chirurgyně vs. chirurgové vycházejí?
Větší zájem lékařek než lékařů o chirurgii jsem již zmínil. Trend je dlouhodobý u nás stejně jako v zahraničí. Obava, že lékařky chirurgii nezvládnou, že je vyčerpá operativa nebo služby, je lichá. Jejich předností je trpělivost, vrozená pečlivost a důslednost, nejlépe, mohou-li tyto vlastnosti uplatnit ve smíšených týmech. Je ale třeba zmínit, že i pro ně je soudobá chirurgie přístupnější, jednak méně invazivními, tedy méně namáhavými přístupy, za druhé možností zaměřit se užším směrem a v něm vyniknout.
Hemikorporektomie – unikátní operace
Před cca rokem jste pro média a veřejnost prezentovali výjimečný zákrok, hemikorporektomii, při kterém jste mladému pacientovi odstranili celou spodní část těla včetně pánevní a křížové kosti (více zde). Ve světě se takových operací uskutečnilo jen pár, v Česku naposledy před 10 lety. Jak náročná byla příprava na tento zákrok?
Hemikorporektomie, kterou jsme úspěšně provedli mladému pacientovi, byla po všech stránkách nejrozsáhlejším provedeným operačním výkonem. V České republice i jinde ve světě se podobné výkony provádějí výjimečně, protože operační nároky a riziko komplikací je vysoké. S tím vědomím jsme operaci připravovali v širokém mezioborovém týmu, ve kterém byl kromě chirurga plastický chirurg, urolog, spondylochirurg, anesteziolog, cévní chirurg, nutricionista a v celém průběhu rehabilitační lékaři. Výjimečnost operace a jejího zajištění nás vedla k několika pracovním schůzkám, na kterých jsme hledali řešení, kritická místa a připravili operaci a zajištění do detailu předem.
Jak operace probíhala, v čem byla unikátní a proč jste takto radikální zákrok byli nuceni provést? Rozhodovali jste se dlouho, zda operaci uděláte?
Důvodem operace byl stav označovaný jako terminální pánevní sepse. To je život ohrožující situace, jejíž příčinou jsou dekubity u ochrnutých pacientů a infekce, která z měkkých tkání přestoupí na skelet pánve. Operace je na místě, když nezůstává žádná jiná léčebná možnost. Hemikorporektomií se odstraní celá dolní polovina těla, včetně močového měchýře a konečníku, jedná se o mutilující výkon. Na druhé straně bez operace nemůže pacient dlouhodobě přežít. Rozhodovali jsme se řadu týdnů, s pacientem a jeho rodiči rozebírali všechny možnosti a utvrdili se ve správnosti rozhodnutí.
Máte informace o tom, jak se pacientovi nyní daří? Brali jste při rozhodování o zákroku v úvahu i to, jaká kvalita života pacienta čeká bez spodní poloviny těla?
Radost z výsledku operace měla a má několik etap. Prvou, že předoperační rozvaha umožnila operaci nerušené provést, s minimální krevní ztrátou a v jednotlivých krocích podle připraveného plánu. Druhou, že jsme dokázali předvídat komplikace a předejít jim. A nejdůležitější, třetí, že pacient se zhojil a je dnes, po více než roce, v pořádku. Svou novou životní situaci zvládl.
Kolikrát jste se za dobu vaší kariéry chirurga ocitl v situaci, kdy jste se musel rozhodovat, zda konat, nebo nekonat? A čím se při takovém rozhodování řídíte?
Nejen chirurgové se s podobnými situacemi setkávají často. Příkladem může být krvácení a pacient odmítající transfuzi. Daleko častější jsou ale staří nemocní, kteří zjevně potřebují operaci, ale jsou příliš křehcí, než aby ji mohli bez rizika zvládnout. Čím rozhodnutí řídit? Co nejlepší znalostí nálezu, stavu, možností řešení, také zkušeností, vždy s přihlédnutím k vůli a přání nemocného.
Co je na vaší práci nejtěžší? A co nejkrásnější?
Chirurgie je někdy těžká a vyčerpávající, nejhůř tenkrát, když nelze pomoct, nebo jsou komplikace. Radost z úspěchu se bohužel střídá s obavou z neúspěchu. Nejkrásnější? Vědomí, že pomoc byla účinná, a že operace moc nebolela. V případě onkologicky nemocných, že operace vrátila naději na dobrý další život.
Publikace, výuka…
Chirurgie jako typicky klinický obor (narozdíl třeba od více biomedicínsky-výzkumně zaměřené hematoonkologie) má obecně méně publikací v odborných časopisech s vysokým IF. Proč? A je to tak v pořádku, nebo by se i chirurgové kromě práce na sále měli více věnovat výzkumu a honbě za vysokými IF?
Publikace jsou jen jedním parametrem odborné práce. Operace, intenzivní péče, poradenská a ambulantní péče odvádí chirurgy od psacího stolu, na publikování mají méně času. Na některých pracovištích se výzkumu a publikování věnují skupiny lékařů, kteří nedělají klinickou práci. To v chirurgii neplatí. Pacienty nezajímá počet chirurgových impaktů. Jeho úspěch a pověst vyplývá ze zcela jiného hodnocení, a tomu také většina chirurgů podřizuje svůj zájem.
Jste autorem nebo spoluautorem mnoha monografií. Na kolika jste se doposud autorsky podílel? Jak vnímáte tuto část vaší práce?
Donutila jste mne počítat – v závěru roku 2019 jich bylo dvacet a učebnice k tomu. K psaní mne nikdo nenutil. Přišlo samo, jako potřeba předat získanou zkušenost, jindy, v případě vzpomínek na profesora Niederleho, jako splnění závazku vůči mému prvému učiteli.
Jednou z posledních je publikace Nemoci střev. Řekl jste mi v té souvislosti, že střevo je druhý mozek. Můžete tuto tezi rozvést?
Nemoci střev jsou velkou mnohoautorskou publikací, která nabízí skutečně všestranný pohled na anatomicky definovanou oblast. Podařilo se nám v ní soustředit informace ze všech různě participujících oborů a dát jim sjednocující formu. O tom, že se nám práce podařila, svědčí 1. místo České internistické společnosti ČLS JEP v soutěži o nejlepší publikaci roku 2018. Názor, že střevo je druhý mozek, není vtip. Podobně, jako je prokázáno, že střevní mikrobiom souvisí s řadou střevních i mimostřevních chorob, střevo ovlivňuje i hormonálně nejrůznější procesy v těle.
Jací jsou podle vás dnešní studenti medicíny a mladí absolventi? A mění se nějak zásadně v čase, po který působíte nejen jako lékař-chirurg a přednosta kliniky, ale i pedagog lékařské fakulty?
Dnešní studenti medicíny a mladí absolventi jsou jiní než před třiceti lety. V mnoha ohledech mají širší možnosti uplatnění, nejsou omezeni hranicemi, nejsou limitováni povinností vojenské služby, resp. délkou studia. Mohou cestovat, mohou si prodloužit studium zahraničními stážemi, bohužel nemají jistotu snadného postgraduálního růstu. Ti, kteří medicínu skutečně dělat chtějí, tyto obtíže dokážou překonat. Jsou správně zvídaví a cílevědomí.
Pane profesore, jak relaxujete a u čeho nabíráte síly a obnovujete energii?
Mám rád spoustu drobných radostí včetně sportu a vnoučat.
Děkuji za rozhovor!
