Kardiologova příslužba

Štítky

Prof. Josef Veselka, přednosta Kardiologické kliniky 2. LF UK a FN Motol, publikuje nejen v odborných časopisech s vysokým impact factorem. Před časem mu vyšla sbírka povídek a nyní vycházejí knižně sloupky, které v posledních dvou letech pravidelně píše do přílohy Hospodářských novin Ego!


Psaní povídek a sloupků vs. psaní odborných textů a publikací: jak se to momentálně ve vašem životě kloubí a doplňuje? Kolik vaší kapacity (duševní i časové) zabírá jedno a druhé? Nacházíte mezitím nějaké paralely? A co psaní beletrie do vašeho života přináší?

Sloupky jsem na vyžádání začal psát asi před rokem a půl a vychází každý týden v páteční příloze Hospodářských novin  Ego! a na jejich webu. Nejprve jsem se bál, že po několika týdnech mi dojde inspirace a nebudu mít o čem psát, ale pak se ukázalo, že je to naopak. Mám období, kdy bych mohl psát každý den jeden sloupek. Jen na to mít trochu čas… Nejčastěji píšu na cestách do mobilu a texty později přepisuju do počítače.

Odborných článků už v poslední době nepíšu třeba deset ročně jako dřív, ale doufám, že kvantitu vystřídala větší kvalita. Také tomu už nevěnuju většinu víkendů, což jsem v posledních dvaceti letech vlastně dělal pořád.

A co beletrie přináší? Především jsem se začal zajímat o širší spektrum problémů a vnitřně si na ně formuluju své názory. Pokud to pak považuju za potenciálně zajímavé, mám to štěstí, že je mohu někde publikovat ve formě povídky, sloupku, nebo napsat komentář či esej do novin. Vzniklo to spontánně, nikoliv cílevědomě, a moc mne to baví.

Zatím se věnujete spíše kratším žánrům. Máte v plánu něco rozsáhlejšího, např. román?

Zatím píšu stále relativně krátké texty, protože na dlouhý útvar by člověk musel mít více času. Myslím, že s postavami románu bych musel nějakou delší dobu vnitřně žít a nechat je se vyvíjet a teprve později to celé nějak popsat. A na to zatím nemám kapacitu. Žiju hodně uspěchaný a hektický život. Nicméně román z lékařského prostředí mne opravdu láká a jisté postavy už v hlavě mám.

Jak moc vaše povídky a sloupky odrážejí to, co zažíváte ve své profesi kardiologa, případně pedagoga na fakultě?

Velmi. Zkuste si jich pár přečíst a asi mi dáte za pravdu. Můj přítel Miloš Čermák, jenž knížku sloupků ilustroval a napsal předmluvu, ty sloupky označil za krátké diagnózy světa a doby, ve které žijeme. A já jsem v předchozích dvaadvaceti letech strávil většinu času v Motole.

 

Velká vizita Josefa Veselky: Malá ochutnávka...

Brazilské prase v českém srdci

V Brazílii, nedaleko hranice s Argentinou, žilo prase. Hezky se o něj starali, a když už vážilo přes dva metráky, ukončili jeho život nožem specializovaného řezníka. Hned po porážce naplnili smysl vepřova bytí tím, že mu vyřízli srdce i s jeho blanitým obalem zvaným perikard. Podobný osud stihl i devět jeho kamarádů a rovněž jim bylo srdce vyříznuto s perikardem a ihned uloženo do speciálního roztoku. Máte-li perikard od deseti takto velkých zvířat a rozložíte-li ho na stůl, může vám to připomínat velký kus látky. A právě tak je tomu i v tomhle případě. Šikovný krejčí vyřízne z takto připravené „látky“ tři maličké (samosebou ty nejkvalitnější) kousky a ty předá trpělivé brazilské dívce, jež je pomocí tisícovky jednotlivých stehů všije do kovové klícky poslané sem z Německa. Svůj výrobek pak předá k výstupní kontrole, která jich po velmi pečlivém měření polovinu vyhodí. Není divu, že celý proces je tak přísný, právě totiž vznikla chlopeň, která jednou doputuje do nemocného lidského srdce v některé z desítek zemí na naší planetě. Zatím ji však odeslali do Holandska.

Mezitím v nenápadném vesnickém domě nedaleko Ženevy, na ploše srovnatelné s velkým bytem, pracuje skupina sofistikovaných dělníků na výrobě ohebné trubičky v délce jednoho metru. Pohybují se v superčistém prostředí, čemuž odpovídají jejich boty, kalhoty, pláště, masky i pokrývky hlavy. Stovku jednotlivých komponentů finálního výrobku dostávají z několika zemí světa, což je podobné jejich vlastnímu původu. Dva lidi z jedné země byste tu nenašli. Také oni na konci výroby část své méně kvalitní produkce vyhazují, tentokrát však asi jen desetinu, a svůj výrobek také pošlou do Holandska. K srdeční chlopni právě přibyl katetr, jenž ji do srdce pacienta dopraví.

Na konci toho sofistikovaného řetězu lidí, jejich píle a kreativity, je pacient a jeho lékaři a sestry. Všichni věří, že ti před nimi udělali svou práci dobře, protože v sázce je lidský život a také osudy a emoce těch, kteří k nemocnému nějak patří.

A tak pacientka z České Lípy dostane do svého srdce chlopeň z brazilského prasete všitou šikovnýma rukama Brazilky do německého skeletu. Katetr, kterým jí ho český lékař naimplantuje za přítomnosti polské asistentky a řeckého asistenta před tím prošel rukama Portugalce, Rumunky, Bulhara i Francouzky žijících ve Švýcarsku.

Ze světa se stal Babylon jednotlivců i národů a při dobré konstelaci dává každý z nich těm ostatním to nejlepší, co umí.

Kéž by nám to vydrželo!

Bravo, doktore Forssmanne!

Pětadvacetiletý elév chirurgie a čerstvý absolvent lékařské fakulty v Berlíně, Werner Forssmann, počkal, až všichni kolegové odejdou. Měl dobře promyšlené, co chce udělat. Vše si před nedávnem vyzkoušel na těle zemřelého a minulý týden se pokusil ověřit svůj nápad na kolegovi. Bohužel obavy jim nedovolili dotáhnout pokus do konce.

Nejprve si vypreparoval žílu v levé loketní jamce, pak do pravé ruky vzal dlouhou, gumovou trubičku, která se používá k cévkování močového měchýře, a začal ji zastrkávat směrem k srdci. Šedesát pět centimetrů byla ta délka, kterou si předem na svém těle vyměřil, aby konec cévky dosáhl až do pravé srdeční síně. Nikdo před ním nic podobného v historii lidstva neprovedl. Jenže co je mladému člověku po tom? On je veden svou zvědavostí, nebojácností a touhou experimentovat.

Když močový katetr nasoukal tam, kam si předsevzal, přišel na řadu další krok. Svůj experiment ještě musí zdokumentovat. Vydal se tedy do jiné části nemocnice přemluvit kohosi, kdo obsluhoval rentgenový přístroj, aby pořídil snímek jeho hrudníku i s cévkou zavedenou z paže až do srdce. Budete se možná divit, ale ten rentgenový snímek se stal součástí historie moderní medicíny a najdete ho v řadě kardiologických učebnic a monografií. Mimo jiné i proto, že v ten den před devadesáti lety se zrodil obor nazývaný dnes invazivní kardiologie.

Forssmann svůj pokus ještě několikrát zopakoval a poté o něm přednášel a popsal ho v prestižním medicínském časopisu. Že to neměl dělat, si uvědomil velmi rychle. Jeho šéf si ho zavolal a se slovy: „Naše chirurgická klinika v Eberwalde není žádný cirkus,“ ho z nemocnice vyhodil. Mimo jiné se jednalo o maloměstský, nepříliš prestižní špitál nedaleko Berlína.

Werner se o podobné výstřednosti, které si dovoloval těsně po absolvování lékařské fakulty, přestal zajímat, a kdyby ho o 27 let později komise pro udílení Nobelovy ceny neoznačila za zásadního inovátora a neudělila mu svou cenu za lékařství a fyziologii, tak by o něm svět možná ani nevěděl.

Naštěstí však o něm víme. O tomto pionýrském experimentu na vlastním těle si vypráví generace lékařů a všichni přitom doufají, že se na ně Fortuna s Nobelovou cenou v ruce usměje rovněž. Bohužel dnešní doba založená na kombinaci nul a jedniček podobným kouskům nepřeje.  Přesto může být Forssmannovo odhodlání a sebeobětování dobrým příkladem současné mladé generaci. Zkuste něco podobného!

Bez bitev nejsou vítězství

Už se loučil. Svíral mou ruku ve své a v očích se mu cosi zalesklo. Znovu poděkoval, ani nevím pokolikáté, otočil se a šel ke dveřím. A tam, jakoby ho ještě napadlo něco nevyřčeného, se otočil a řekl: „Víte, co je na tom nejzajímavější? Nenapadlo mě, že by se mi někdy mohlo dýchat takhle dobře. Netušil jsem, že je to vůbec možné.“ Nemohl jsem se neusmát, protože za posledních několik dní jsem to od něj slyšel aspoň podesáté.

Když se za ním zavřely dveře, vzpomněl jsem si, jak jsem ho před dvěma týdny přemlouval, aby se odhodlal absolvovat výkon, který by měl jeho srdci ulevit od příliš velké námahy, kterou musí každou vteřinu zvládat. Proč bych to ale dělal, bylo jeho hlavním protiargumentem. Vždyť se mi daří dobře a to, co potřebuju, si udělám. Suma sumárum tvrdil, že mu vlastně vůbec nic neschází.

V takové chvíli má lékař málo argumentů, aby obhájil své doporučení velkého a současně i trochu nebezpečného výkonu. Buď by ho měl pacient absolvovat proto, aby měl delší život, anebo jde o zlepšení jeho kvality. Nicméně v tomto případě jsem si nebyl prodloužením pacientova života jist a zlepšením jeho kvality vlastně také příliš ne. Na druhou stranu všechny objektivní ukazatele našich vyšetření napovídaly, že tomu člověku nemůže být tak dobře, jak se nás snaží přesvědčit.

Hlavním problémem v těchto situacích bývá, že velcí muži, jakým je on, mají silná těla, ale slabou duši. Jejich odvaha je mnohem menší, než je tomu u malých a drobných žen. Ty se zpravidla nebojí ničeho a jejich kuráž bývá mnohem větší než jejich tělesná schránka. Díky své statečnosti nemusí mlžit (čti lhát) a přesvědčovat své okolí o tom, jak spokojeny jsou s daným stavem věcí.

Nakonec jsem si zkusil pomoci citátem, jež jsem nedávno četl v benediktinském klášteru v Melku: „Bez bitev nejsou vítězství.“

Už druhý den ráno po absolvovaném výkonu se na mne usmíval ležící na lůžku nemocničního pokoje poskytujícího intenzivní péči. Ano, vůbec netušil, že by se mu mohlo dýchat tak dobře. Na doby, kdy tomu tak bylo naposledy, už prý zapomněl. Je to už tak strašně dávno, opakoval několikrát.

Myslím, že podobné strachy a úzkosti z důležitého vykročení směrem do nejistoty, v sobě nosí téměř každý z nás. Zpravidla jsme přitom nuceni vyměnit riziko okamžitého stresu, napětí a někdy i bolesti, za ne zcela jistý příslib, že se nám druhý den „bude dýchat lépe“.

Sám pro sebe si čas od času také musím opakovat už řečené benediktinské heslo. Ale asi na tom není nic divného. Nejsem totiž malá a drobná žena.

Vytvořeno: 3. 7. 2019 / Upraveno: 13. 6. 2022 / Mgr. Ing. Tereza Kůstková